V dnešním super článku vám povím o naší cestě do Barcelony, ukážu co všechno se hodí si na čtyřdenní cestu sbalit, zařídit a naplánovat. Začneme prvním a druhým dnem, protože toho máme hodně před sebou. Ale nebojte, pokračování bude hned v dalším článku. Připraveni? Tak jdeme na to!

Co si zařídit na cestu do Barcelony

Doporučuji zkontrolovat předpověď počasí a přizpůsobit výběr věcí počasí podle toho.. My jsme si pro naši třídenní cestu do Barcelony zařídili následující:

• letenky
• ubytování (v našem případě hotel Alimara)
• cestovní pojištění
• parkování pro auto na letišti
• Kartu Hola Barcelona
• Kartu Go City
• Revolut (ten už máme delší dobu, a je super!)00

Co si sbalit pro třídenní cestu do Barcelony (na jaře)

• sluneční brýle
• opalovací krém
• oblečení podle počasí a potřeby (plavky? pyžamo? pláštěnku?)
• turistické boty
• peněženku (přiměřenou hotovost – eura)
• mobilní telefon (se šňůrkou nebo jiným opatřením proti zlodějům)
• nabíječku
• doklady: cestovní pas, občanku, řidičský průkaz (není nutný, pokud neplánujete řídit)
• hygienické potřeby (kartáček, pastu, šampon, mýdlo, štětičky do uší…)
• věci na líčení a odličování
• menší batoh nebo jinou tašku pro pohyb po městě
• vytisknuté letenky
• dezinfekci na ruce
• kapesníčky
• léky, pokud berete (například antikoncepci)
• čepici (kšiltovku)

Doporučuji šampon s mýdlem v jednom. Pozor na tekutiny do letadla, nemůžete mít víc jak 100 ml v lahvičce a dohromady maximálně litr. Balte si tak, abyste si kosmetičkou tašku s tekutým odličovačem (a další tekutiny) mohli snadno vyndat (tedy sbalit navrch tašky!)

Co jsme za tři dny navštívili a co doporučujeme – den 1 a 2

A teď se pustím do vyprávění, během kterého se budu snažit řádně vyznačit všechny naše zastávky, a zvláště pak ty, které stojí za návštěvu.

Odlet

Odlétali jsme ve středu, někdy k třetí hodině odpoledne. Měli jsme s manželem každý jen batoh s věcmi, žádnou další bagáž, a to byl dost zvláštní pocit. Ono celkově, když vyrážíte někam najednou bez dětí a bez obvyklého počtu věcí, je to trochu šok.

Sotva jsme přijeli na hlídané parkoviště, odvezli nás autem na letiště, kde jsme čekali na svůj let. Jak jsem zahlédla budovu letiště, začalo mi být zvláště. Přidala jsem do kroku, abych ze sebe ten divný pocit setřásla, ale nedařilo se mi to. Myslím, že po našem letu na Island, kde sebou letadlo trochu škubalo, mám z létání strach. Vybavila jsem se bonbóny, protože prý cucáním pomůžete odlehnout uším, a jinak jsem neměla žádnou další výpomoc, i když jsem zvažovala ledacos (od prášků na spaní až po  alkohol).

Co mi nedošlo, bylo, že potřebuji umístit navrch toaletní taštičku s tekutinou (odličovačem). Samozřejmě, že jsem to zabalila jako první, takže jsem to pak u bezpečnostní kontroly musela dolovat až z úplného dna batohu. Pak jsem odložila telefon, hodinky, bundu a pásek s batohem do přihrádek a chystala se projít bezpečnostním rámem. Jenže protože jsem to já, a já jsem asi už od pohledu obzvlášť podezřelý případ, projít rámem nestačilo. Něco zlověstně pípalo. Tak mě nasměrovali do takového “sprchového koutu” (letištního skeneru, jak jsem zjistila později) a chtěli, abych dala ruce nad hlavu. A já, samozřejmě totálně zblblá, nejdřív dala ruce nahoru před sebe, jako když se ve filmech trestanci opírají před nějakou osobní prohlídkou. Opravili mě, tak jsem si dala ruce za hlavu (zase špatně, to jsem čekala, že mi budou nasazovat pouta nebo co?). A nakonec jsem je konečně, k úlevě všech přítomných, dala normálně nahoru. Ale zase se jim něco nezdálo, tak jsem vyšla z té konstrukce a mladá a velice zdvořilá Asiatka mě (s mým dovolením) normálně prošacovala. Protože se ale nenašlo nic podezřelého (stejně by mě zajímalo, co to teda pípalo. Naušnice?), tak jsem mohla pokračovat do letadla. Manžel se na mě pobaveně podíval a dodal: ,,No ty musíš mít vždycky něco extra, viď?” a doufám, že příště ta milá paní prošacuje jeho, jen ať si to taky užije, zlomyslník jeden.

V letadle, kam jsem si tak statečně sedla, jsem musela vědomě uvolňovat křečovitě sevřenou čelist, protože mi bylo jasné, že po asi dvou hodinovém letu by mě pak pěkně bolela. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se být statečná. Aby mi bylo lépe, zkusila jsem to, co vždycky – povídat si. Začala jsem zpovídat milou Češku vedle nás, která jela za manželem do Barcelony, kde půjčují rybářské potřeby. Sotva se letadlo začalo chystat k odletu, ztuhla jsem a svěřila se paní, že se lítání bojím. Paní se na mě usmála a řekla: ,,No děvče, s tím já vám moc nepomůžu, já se totiž bojím taky.” A já si říkala, že jsme dvě pěkně statečné ženské, které právě překonávají svůj strach. Ale, jak mě naučil Island, ono se to vyplatí. Uvidím věci nevídané, uslyším věci neslýchané. A zážitky jsou kořením života.

Let byl naprosto v pořádku. Počasí bylo pěkné a nebýt takového toho vyrovnávání, kdy letadlo mírně poklesne (takže začnete mít žaludek v krku, a podle zkušeností s jízdou autem čekáte, že to teď teda začne stoupat, a místo toho to ještě jednou lehce poklesne, takže je vám ještě hůř) byl celý let vlastně pohoda. Opřela jsem se o manžela a snažila se usnout, protože se mi představa, že let zaspím, moc líbila. Ani už nevím, jestli se mi podařilo alespoň na chvilku zdřímnout, ale pak jsme bezpečně a v klidu klesli a přistáli na dráze. Vystoupili jsme s manželem ven. Hurá, Barcelona!

On člověk snadno zapomene, že i krátký let umí být vyčerpávající, zvlášť když se hned po něm musíte zorientovat v cizí zemi a vyzvednout si jízdenky a dopravit se na hotel. Když se z letiště dostanete k metru (které je za mě mimochodem v Barceloně skvělý způsob dopravy), můžete si tam z takového přístroje vyzvednout svou jízdenku. My měli vyřešené jízdenky přes Hola Barcelona, tak jsme do přístroje zadali kód, který nám přišel do aplikace a vytisklo nám to jízdenku, se kterou jsme tam pak celou dobu jezdili. Nechápu, proč ta jízdenka nemohla zůstat online, jako třeba když jsme jezdili v Budapešti, ale holt to je, jak to je. Metrem jsme dojeli poblíž našeho hotelu Alimara a došli zbývající kus (asi tři minuty chůze).

Ubytování – Hotel Alimara

V Barceloně v turistických službách zvládají angličtinu úplně normálně, takže nás příjemně uvítali, dali nám potřebné rady, prospekty a klíč (v podobě karty) a my se šli na pokoj ubytovat. Pokoj byl pro naše potřeby naprosto dostačující. Bylo tam vše základní, pohodlné dvoulůžko, funkční klimatizace, rychlovarná konvice s hrnečky, minibar, fén na vlasy, vana a tak dále  Měla jsem žízeň a začínala mě bolet hlava, tak jsem sáhla po Ibalginu, který jsem si vzala s sebou a natočila si vodu z kohoutku. To vám byl hnus. Ta voda, myslím. Já vím, já vím, co by děti v Africe za to dali, a copak se budu takhle ofrňovat, ale vážně mě překvapilo, jak nechutná ta voda byla. Hned ten den jsme si pak koupili balenou. Jak říkám, byli jsme už docela utahaní, tak jsme si vybalili, trochu se vzpamatovali a vydali se jen někam poblíž na večeři a do krámu pro tu vodu. Ještě v rychlosti dodám něco málo k cedulce STOP, kterou na fotce držím v ruce. V Barceloně je problém se suchem a nedostatkem vody, takže na cedulce prosí hosty, aby neplýtvali vodou. Ze stejného důvodu nám asi neposkytli ani špunt do vany (i když myslím, že se špuntem by člověk vyplácal vody méně).

Chvilku jsme se motali v okolí hotelu, až jsme narazila na řádku místních podniků. V jednom jsme se zastavili na jídlo. Obsluha neuměla moc anglicky, ale i tak byli moc milí a vstřícní. Objednala jsem si hamburger a dostala obloženou bagetu. Byla dobrá a já se pořádně nacpala. Pak jsme si skočili do večerky pro balenou vodu, něco na zub a něco k snídani a hurá zpět na hotel, pořádně se na zítřejší dobrodružství vyspat.

Den 2

Zatímco z prvního dne jsme skoro nic nestihli, když nám to letělo až odpoledne, den druhý jsme toho stihli spoustu. Probudilo mě hučení klimatizace, nejdřív jsem myslela, že venku prší. Roztáhla jsem zatemňovací závěsy a koukala se do slunečného dne a palem, které stály před hotelem. Exotika! Dobrodružství! Vyrážíme!

Doprava – metro

Barcelona má skvěle řešené metro. Nepotřebujete řešit auto ani taxislužbu, abyste si projeli všechny důležité památky v centru. Metro je navíc čisté, přehledné, dá se v něm dobře orientovat. Líbily se mi i šedé sedačky, které jsou označené jako “pro staré lidi, zraněné, těhotné…”, kdežto ostatní mají k dispozici modré sedačky.

Vydali jsme se na prohlídku parku Güell. Nejprve jsme se ale zastavili na rychlou snídani v podniku Vivari. I když jsme na hotelu slupli koblihu, tohle byla mnohem lepší snídaně.

Během cesty jsme si stihli všimnout, kolik je v Barceloně všude parků! A snad každý měl něco navíc, dětské hřiště, skate park, posilovnu nebo psí park. Také byly prakticky všude dobíjecí stojany na elektrokola.

Došli jsme na roh u prodejny se suvenýry, malý kousek od parku Güell. Měli jsme tam sraz s paní průvodkyní. V ceně Go City karty máte i možnost prohlédnout si park s průvodkyní, a to se rozhodně vyplatí využít. Dostanete i sluchátka, abyste průvodkyni dobře slyšeli. Její výklad je v angličtině, ale mluví pomalu a srozumitelně, takže jsem jí docela dobře rozuměla i já.

Park Güell

Počasí bylo krásné a já byla na park Güell opravdu zvědavá. Je to místo, kde můžete spatřit papoušky, zeleň a hlavně dílo umělce Gaudí, na kterého jsou Španělé velmi hrdí. Antoni Gaudí původně chtěl vybudovat zahradní město, projekt se však realizovat nepodařilo, a tak zůstává v oblasti parku myslím jen jedna trvale obývaná budova  a budova školy. Dále je tam obchod se suvenýry a myslím že muzeum.

Zelení papoušci mají ve španělštině jméno, které se prý překládá jako Ukřičení. A to teda oni opravdu jsou. Spolu s holubi hledali po zemi něco k jídlo a měli hnízda v korunách palem, které lemovaly cestu parkem. V parku ještě nebylo tolik lidí, přeci jen bylo ještě docela málo hodin, ale věřím, že tam bývá dost narváno. Vstup se platí a počet návštěvníků je omezen. Vstup zdarma mají žáci, jejichž škola se v oblasti parku nachází.

V parku vás okamžitě zaujme klikatě se vinoucí a úžasně zdobené posezení. Zdobení tvoří různobarevné kusy kachliček s nejrůznějšími vzory. Španělé tuto techniku nazývají Trencadis, což vychází ze slova rozbitý, a jde tedy o skládání rozbitých kachliček do výsledné podoby. Vypadá to skutečně krásně, ale já se netajím tím, že mám ráda živé barvy a tvary. Gaudího práce se mi tedy velice líbí, ale celý park je úžasný. Z terasy jsme pokračovali níže, nejprve do prostoru podepřeného krásnými sloupy a s krásnou stropní výzdobou od téhož umělce.

Vyšli jsme z parku a pokračovali z kopce dolů k další památce, nemocnici Sant Pau.

Napřed jsme si ale naproti zaskočili na hamburger a sledovali pošťáka, jak vybírá poštu.

Nemocnice Sant Pau

Je fajn se najíst a odskočit si na toaletu než budete pokračovat v cestě. My se vydali do nemocnice Sant Pau, která se už dávno jako nemocnice nevyužívá, ale stále jde o nádhernou ukázku architektury. Mě se navíc moc líbily v areálu všudypřítomné stromy s mandarinkami (nebo to byly pomeranče?). Při procházení různých místností jsem si uvědomila, jak je mozaika v Barceloně oblíbená. A vypadá vážně skvěle. Při vstupu dostanete samolepku, kterou si umístíte na viditelném místě na oblečení, a sloupnete ji po odchodu.

Během prohlídky jsme viděli ukázkovou nemocniční místnost s lůžky nebo video projekci na chodbě. Skoro jako by člověk viděl duchy.

Katedrála Sagrada Familia

A dál z kopce dolů, hezky až k úchvatné katedrále Sagrada Familia, jedné z nejvýznamnějších španělských památek a nejvýznamnějších děl Anttoniho Gaudí. My se bohužel nedostali dovnitř, protože v době, kdy jsme tohle dobrodružství začali plánovat, už byli vstupenky pryč. Ale i zvenčí to byla naprosto úchvatná stavba, která člověku vyrazí dech. Strašně moc lidí stálo okolí ní a obdivovali ji. Každý nám před odletem říkal Bacha, v Barceloně se krade! A tak jsem si při focení držela křečovitě telefon, aby mi ho náhodou někdo nevyškubnul z ruky. Naštěstí se o to ani nikdo nepokusil. Rozhodně doporučuji obejít katedrálu, protože vypadá z různých stran jinak a je okouzlující. V přilehlém parku jsou opět holubi a papoušci, a také pouliční prodavači, hudebníci a spousta a spousta turistů. Stavba ještě není dokončena.

Vítězný oblouk

Svezli jsme se kousek metrem a pokračovali k vítěznému oblouku, který byl postaven pro světovou výstavu v roce 1888. Kousek před ním jsem si na rohu objednala churros, protože jsem se moc těšila, jak ho tu ochutnám.

Šli jsme dál, prohlédli si pavilony s rostlinami, kde můžete posedět a odpočinout si. Došli jsme pak až k zoo, která byla nedaleko

Zoo

V zoo najdete plno zvířat, ale myslím, že ve srovnání třeba s pražskou zoo je podstatně menší. Ale úplně malá také není. Najdete tu toalety a vstup rovněž zahrnutý je v kartě Go City.

A pak jsme šli do akvária.

Akvárium

Můj muž by vám řekl, že akvárium byla slabota a za něj bychom jej klidně mohli vynechat. Za mě by se spíš asi mohla vynechat ta zoo. V každém případě v akváriu je jezdící pás, který vás proveze pod skleněným akváriem a vidíte tu plavat různé ryby, žraloky, murény a další zajímavá stvoření. Mě se akvárium líbilo a věřím, že by se bývalo líbilo i dětem.

Pláž Barcelonetta a večeře

A už začínáme mít hlad a přemýšlíme o večeři. Kousek od akvária přicházíme na písečnou pláž Barcelonetta. Moře je ještě studené a sluníčko pomalu zapadá, ale přesto tu posedává, běhá nebo hraje volejbal spousta lidí. Jdeme po promenádě a díváme se po podnicích, co bychom zkusili k večeři.

Nakonec jsme našli restauraci a klub Shoko. Zaujala nás nabídka jídel, a tak jsme vešli. Obsluha byla ochotná a milá a jídlo, to bylo naprosto fantastické. Já si dala lososa s teriyaki omáčkou a mangovým pyré, manžel si dal paellu. K pití jsem konečně zkusila nápoj sangria, takové sladké ovocné víno. Když zapadlo slunce, za výlohou, u které jsme seděli, pořád přecházel a pohledem otravoval prodavač s růžemi. Ještě že jsem se mohla ponořit do talíře, a pak pro mě svět přestal existovat. To byla taková dobrota! Můj manžel mi dal od sebe ochutnat a jeho paella s kuřecím byla naprosto fantastická. Strašně jsem se těšila, že ochutnám místní kuchyni, takže paella a sangria mi to splnili. My s manželem ani jeden nejsme zvyklí na mořské plody, tak jsme chtěli ochutnat paellu bez nich, a to překvapivě není v restauracím na pláži Barcelonetta úplně snadné sehnat. Tohle ale byla fantazie. Na to, že jde o klub, byla hudba umírněná a příjemná, a příjemné bylo i prostředí, včetně čistých toalet.

Krásně jsme se najedli a čekala nás cesta domů. Díky bohu za metro. Ten den jsme ušli zhruba 30 kilometrů a těšili jsme se do postele. Jak vypadal další den a jak nás okradli se dozvíte už v dalším článku.