V tomto článku “dorazíme” naší cestu do Barcelony. Ukáži vám ještě plno nádherných a významných míst k navštívení a povím vám o tom, jak nás okradli.

Den 3

Když jsem se vzbudila, slyšela jsem lehké hučení klimatizace, ale jinak to bylo moc příjemné ráno. Zvláště, když jsem rozhrnula závěsy a koukala na palmy před hotelem. Líbí se mi, jak tyhle hotelové závěsy krásně zatemňují.

Ráno jsme měli línější. Asi až na půl desátou byla naplánovaná prohlídka Casa Vicens, což je secesní budova, kterou navrhl Antoni Gaudí pro továrníka jménem Manuel Vicens. Nejdřív jsme si ale po cestě koupili snídani v podniku Le Fournil. Je to takový ten malý příjemný podnik s dobrotami, nad kterými se sbíhají sliny. Vybrala jsem si nádhernou špenátovou kapsu, kterou mi paní prodavačka ochotně ohřála a sladký croissant s mandlovými lupínky na později.

Casa Vicens

Casa znamená v překladu dům. A že to byl parádní dům! Strašně se mi tahle architektonická divočina líbí.

Když nás vpustili na zahradu, úplně jsem si uměla představit, jak sem obyvatelé prchají před šedí a shonem města.

Věci si dáte do skříňky, a na to se vám hodí alespoň 1 euro v hotovosti.

Vyfasovali jsme sluchátka a poslouchali výklad k jednotlivým místnostem.

Bylo zvláštní, jak s místnostmi kontrastovalo vnitřní schodiště, které bylo dostaveno až v moderní době. Taková pěst na oko, to schodiště. Zajímalo by mě, jak vypadalo původně.

Místnosti jsou barevné a bohatě zdobené. Opět se tu setkáte s barevnými dlaždicemi a mozaikou. Všude byla zjevná inspirace přírodou. Takovýto dům mezi ostatními prostě musí vynikat a není divu, že do něj teď proudí turisté z celého světa.

Moc se mi líbila i terasa, kde jste měli díky zdobeným stěnám čerstvý vzduch, ale zároveň soukromí. A mohli jste, při tomto meditativním odpočinku na vzduchu, poslouchat tekoucí vodu z fontány. Na dalším venkovním odpočívadle jsem zase nemohla odtrhnout oči od zdobeného růžku pro rostliny.

A krásné to bylo i úplně nahoře.

Dál jsme pokračovali k zajímavě zvlněné budově Casa Milà.

Casa Milà

Nebudu vám lhát, po tom, co jsem viděla Casa Vincens jsem bytovkou Casa Milà úplně ohromená nebyla. Před prohlídkou jsme si opět vyzvedli sluchátka  pak šli pěkně pomalu, místnost po místnosti.

Asi nejvíc se mi líbil obraz ženy s papoušky. Také jsem si všimla vzoru na dlaždicích na podlaze, který se byl velmi podobný (nebo stejný?) vzoru venku, před budovou. Schválně si toho všimněte.

Z budovy byla zajímavá půda, kde byla výstava s modelem budovy, povídáním i o dalších Gaudího stavbách a vysvětlení jedné z jeho originálních stavebních (nebo spíš návrhářských) technik.

Pak jsme vystoupali až úplně nahoru, kde legendární strážci střechy recitovaly básně a mohli jsme si prohlédnout sochařsky zpracované verze živlů. Působivé.

A zbýval nám poslední významný dům od Gaudího, který jsme si naplánovali – Casa Batlló. Kdybych měla tyto tři budovy seřadit podle toho, jak se mi líbili, asi by se Casa Batlló umístil těsně na druhém místě za Casa Vicens. Velmi těsně. Pak dlouho nic a pak Casa Milà. Ale jako všechno, i tohle je věc osobního vkusu. Třeba byste je seřadili jinak? A pokud ano, klidně mi to napište do komentáře, jsem zvědavá.

Casa Batlló

Když jsme přišli, odkázali nás na prohlídku, která měla začít asi za hodinu. Hodina času? Jdeme se někam najíst.

Procházeli jsme po známé ulici La Rambla, která hodně připomínala Václavák.

Našli jsme si bageterii a trochu se najedli a využili toaletu, kde si kód k záchodu musíte najít na účtence.

Taky jsme si zašli do Starbucksu (doufám, že se to takhle píše) a dala jsem si horkou čokoládu a snědla jsem si sladké pečivo s mandlovými lupínky, které jsem si nesla od rána.

Vrátili jsme se a čekali v pěkně dlouhé frontě. Nepřekvapilo mě, že jsem slyšela i češtinu. Naše prohlídka začala opět tím, že jsme získali sluchátka a něco mezi ovladačem a telefonem, kde jsme si mohli opakovaně pustit namluvený text k prohlídce, stopnout jej, nebo dokonce přeskočit. Jediné, co mě celou dobu štvalo, bylo nesnesitelné ječivé zazvonění po ukončení každé sekce.

Zbožňuji, jak je všechno tak barevné a tak… tak organické! Ve všem je pohyb a inspirace přírodou, rostlinami a živočichy. Není to žádná nudná jednoduchá geometrie, je v tom život a experiment. Moc se mi to líbí.

Po návštěvě střechy jsme vrátili sluchátka a ovladač a šli jsme chodbou se zvláštními závěsy z kovových oček, které byly vytvarovány do různých vln. Došli jsme k audiovizuální výstavě inspirované prací Gaudího, která za mě stála pěkně za prd, a šli jsme ven.

Výlet lodí

Došli jsme až do doků, kde jsme si v ceně Go City karty domluvili vyjížďku lodí, takže jsme město mohli vidět i z moře. Musím říct, že mě překvapily vlny, díky kterým loď nepříjemně skákala. Po vyjížďce, po které jsem byla ráda, že už skončila, si mohli zájemci koupit nádobí s vlastní fotkou.

Po lodi jsme si vybrali trochu jiný dopravní prostředek – turistický vyhlídkový autobus. A tím jsme se nechali dovézt až k Poble Espanyol.

Poble Espanyol a muzeum současného umění

Tato uměle vytvořená “vesnice” je ukázkou typické španělské regionální architektury a až na zajímavé muzeum současného umění celkem zbytečná zastávka. Ale muzeum nám to vynahradilo, byla tu díla Pabla Picassa, Joana Miró a dalších.

Dokonce jsem mezi nimi našla krásný sochařský kousek od Češky z Českého Krumlova – Anny Chromé. Šlo o sochu tančícího koně s lidským tělem (nebo člověka s koňskou hlavou?), a moc se mi líbila.

Stihli jsme toho plno navštívit a spoustu nachodit, a blížil se čas večeře. Opustili jsme galerii a scházeli z kopce do centra, najít nějaký podnik a dát si dobrou večeři.

Jak nás okradli

Byla jsem po první večeři natěšená, že si zase užiji místní kuchyně. Jdeme z kopce dolů, podél silnice, nikde ani noha. Na telefonu řešíme něco pracovního, jdeme s manželem vedle sebe. A najednou, z ničeho nic, se vedle nás objeví dva chlápci na koloběžce, jeden hrábne a vytrhne nám telefon z rukou. Jak jeli z kopce samospádem, tak absolutně nebyli slyšet a sotva vytrhli mobil z ruky, přidali na koloběžce plyn a vystartovali k přechodu, kde přejeli silnici a byli v čudu. Nejdřív jsem nechápala, co se stalo a když mi to došlo, chtěla jsem se za nimi rozběhnout, ale můj muž mě nenechal. Trochu mě to doteď štve, i když měl určitě pravdu, buď by mě přejelo auto nebo by mi mohli ublížit, ale rozhodně bych je jen tak nedoběhla. Ale takhle s odstupem si říkám, že kdybych alespoň vyběhla, třeba by se lekli a někam to napálili nebo by je zastavil někdo před námi, i když si nevzpomínám, že by široko daleko vůbec někdo byl.

Byli jsme v šoku. Nejdřív jsme šli na místo, kde jsme si mohli sednout (tedy, můj manžel si sedl), půjčil si můj telefon a začal vyřizovat blokaci ukradeného telefonu, pojišťovnu, banku a další věci, které je třeba zařídit, když vám ukradnou telefon. Já zatím (pravda, trochu vyklepaná) obcházela manžela jako hlídací pes a vrhala výhružné pohledy na všechny kolemjdoucí (rozumějte, maminky s dětmi a důchodce, nikdo jiný tam nešel) a byla jsem trochu na nervy. Jak se to mohlo stát? Jak to, že jsme je vůbec neslyšeli? Ten večer jsme měli úplně zkažený.

Vrátili jsme se na hotel (po cestě jsme si koupili k večeři jen bagetu se šunkou) a já šla napustit vanu. Vím, že jsem říkala, že nám nedali k vaně špunt, ale jsme Češi, a my si poradíme. Namočenou ponožku jsem zamotala do drobné igelitky, do které se dávají vložky a tampony, a které byly u záchodu, a zašpuntovala jsem s ní vanu. To vše jsem pak zasedla svým zadkem, a tím bylo zašpuntováno na sto procent. Zatím můj muž šel řešit krádež na recepci. Když se vrátil, řekl mi, že musí na policii, aby se sepsalo hlášení. Tak jsem vanu vypustila a šla jsem s ním. Byl už večeř, když jsme se metrem, celí ztahaní, dostali na policejní stanici.

Pan policista nám řekl, že je mu to líto, ale tohle se v jeho městě děje velice často, a těžko se to řeší. Museli jsme si zjistit výrobní číslo telefonu, a pak sepsat asi šesti stránkový dokument, se kterým nám nikdo nepomohl, protože policista na noční neuměl ani moc anglicky, a už vůbec ne česky. Manžel si s tím ale poradil, dostali jsme kopii zprávy a jeli zpět na hotel. Utahaní jako koně jsme vytuhli během chvilky.

Den čtvrtý

Poslední den. Můj muž mě stále upozorňoval, jak každou minutu přistává nové letadlo, ale mě to moc neuklidnilo. Netěšila jsem se na let, i když počasí alespoň vypadalo přívětivě. S pachutí včerejší krádeže jsme se vydali užít si program dnešního dne. Čekalo nás tržiště (na které jsem se moc těšila), návštěva FC Barcelony, lanovka a let domů.

Tržiště

Na ulici La Rambla je velké tržiště. A jídlo, to je moje. Byla jsem úplně zamilovaná mezi stánky s masem, rybami a především ovocem, sladkostmi a kořením. Nějaký prodavač, který prý přicestoval ze Srí Lanky, se mě tam snažil sbalit tím, že mám krásně modré oči. Kdybych věděla, že mi mezitím prodává prošlé klobásy, tak bych… No rozhodně bych si je nekoupila, že. Začaly tam proudit davy lidí a já si po včerejší zkušenosti tiskla úzkostlivě telefon v ruce. Na druhou stranu, do tašky jsem ho nedala, protože tohle se přeci vyfotit musí!

Tip: Zkontrolujte si dobu spotřeby potraviny, kterou kupujete. I když jde o klobásy a trvanlivější produkty. Jsou schopní vám prodat i prošlé, takže – bacha na to.

Lanovka na kopec Montjuïc

Pak jsme pokračovali na lanovku, kterou jsme se nechali vyvézt na kopec Montjuïc, kde byla stará vojenská pevnost a pár dalších památek, které jsme ale nestihli. Objevili jsme pouliční prodavače s míčky, které se daly přivázat z noze či zápěstí a mohli jste si trénovat postřeh. Přišlo nám to jako super věc pro děti, tak jsme jim to koupili. Musím přiznat, že dcera si s tímhle míčkem stihla do pěti minut spustit malinovku z nosu, takže s podobnými dárky radši opatrně.

Pak jsme sedli opět na vyhlídkový autobus a nechali se zavézt k výstavě fotbalového klubu Barcelona.

FC Barcelona

Prostory zahrnovali občerstvení, obchod se suvenýry, výstavní místa, místo pro zážitek pomocí virtuální reality a další. Trochu mě štvalo, že jsem nemohla navštívit stadion, ale teď si říkám, že co bych na něm vlastně asi tak viděla, že. 😀

Let domů

A je to tu – letíme domů.

Už jsem se těšila. I když byla Barcelona úžasná, ta nepříjemnost s krádeží nám konec trochu… pokazila. Let byl klidný a i následná cesta autem. Doma už všichni spali, když jsme přijeli. A nám netrvalo dlouho, abychom usnuli také.

Návštěvu Barcelony doporučuji, ale zařiďte se proti zlodějům. Nám i pomohlo mít vytištěné letenky na papíře a stanovený limit na platebních kartách.  Doufám, že vás naše cesta inspirovala, a že jsem vám ukázala zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Mějte se krásně. ♥