Začalo to lívancovým ránem. To už víte, že když začne den lívanci, tak to už se až do večera nemůže nic pokazit. Sotva jsme se rozkoukali v tom krásné sobotním ránu, vzala jsem holky s kočárkem na procházku po stezce, vedoucí podél řeky Otavy. Není to dlouhá trasa, ale užily jsme si jí naplno.
Šly jsme hezky bosky, mladší dcera ťapala když se jí chtělo a když už chtěla do kočárku, stačilo jí dát mi signál a mohla si tam vylézt. Starší dcera se opičila, a tak se v kočárku střídaly, i když starší dcera už je pěkný čahoun. Venku to bzučelo a cvrlikalo, tak hlasitě a krásně, že jsem si říkala, že by bylo skvělé to nahrát a pouštět si ten zvuk v zimě, kdy tyhle krásné chvíle jsou schované hluboko pod sněhem a za stěnou z mrazu a šedi. Sluníčko svítilo, motýli poletovali kolem a bylo nám všem moc dobře. Na kládě v řece si hověl kačer, rozpláclý jak jen to šlo a chytal sluneční paprsky. S holkami jsem došla domů, umyly jsme si špinavé nohy a šly obědvat.
Odpoledne, pěkně po siestě, jsme se vydali všichni, hezky celá rodina, na zahrádku. Babička, já a holky jsme si šly projít stezku Buď fit, která se táhne lesem. Holky jsem pro jistotu postříkala sprejem proti klíšťatům, protože vždycky, když do lesa vkročím, nějaké se na nás přisaje. Jsou to bestie. V lese bylo pořád na co se dívat. A těch maličkých žabiček! Protáhly jsme se na přírodních “sestavách” určených ke cvičení a došly okruhem až zpět na zahrádku, kde si mezitím můj muž hezky v klidu četl knihu. Pak jsme skákali na trampolíně a debužírovali na melounu a buchtě. Takové to příjemné odpočívání s něčím dobrým k jídlu. Prostě pohodička.
Do neděle pak jen skok a neděle byla dnem Protivínské zoo, kam jsme se konečně vydali za krokodýli. Chtěla jsem je vidět už dlouho a byla jsem mile překvapená. Nebylo to jako v klasické zoo, tady se občas nějaký krokodýl i pohnul! 😀 Jeden chňapl po druhém, další se oddávali vášnivým milostným hrátkám (chudák samička, samec jí prostě zalehl pod vodu a bylo to, jakýpak copak. Ovšem, pouze za předpokladu, že vespod byla samička…) a jednomu krokoušovi tam chyběl pěkný kus horní čelisti, což bylo zajímavé. Asi ne pro něj, to uznávám. Stalo se to prý při nějaké při s dalším krokodýlem. Holt tenhle dostal pořádně po čumáku, ale co to muselo být za strašnou ránu, že přišel o kus čelisti!
A jeden krokodýl tam měl tak dobré čtyři metry, byl i s ocasem velký přes celý bazén. Toho bych teda ve volné přírodě potkat nechtěla. Ne tedy, že bych vůbec nějakého krokodýla chtěla potkat ve volné přírodě. Já všem říkám krokodýl, ale byli to taky gaviáli a další potvory. Viděli jsme i želvy a hady a nakonec si podrželi v ruce rozkošného malého krokodýlka. Přiznám se, že když sebou škubal v rukách chovatele, začala jsem se bát. Já vím, nemohl mi pořádně nic udělat, ale už z takového mrňouse šel respekt. Straší dcera si od všech krokodýlů držela rozumný odstup, a doma o nich mluví jako o žralocích. Asi jí ukážu nějaký obrázek žraloka, aby si to přestala plést. Jen musím najít takový, aby z něj neměla noční můry.
Nemůžu opomenout rodinu s paní, které lezla půlka zadku z kalhot a musela stát, z nějakého zvláštního důvodu, velmi často přímo přede mnou. Dospělá ženská a neumí si vybrat kalhoty, které jí schovají zadek, ach jo… A já se pak na něco takového musím dívat! Mé oči, mé překrásné oči…
Ale byl to krásný víkend, takový ten, kdy si říkáte, že jste měli bohatý program a mělo to smysl. Že jste se jen neváleli na pohovce u televize. A děti si to taky užili. Doufám, že takový bude každý náš víkend, zvlášť teď, o blížících se prázdninách. Bez té paní s polonahým zadkem, samozřejmě.
Přeji vám všem krásný začátek nového pracovního týdne!
Žádné komentáře