0
Rodina

Jak mě dcera naučila slušně nadávat

To se stalo tak. Po ránu, když vozím dceru do školky, stejně jako odpoledne, když jí vyzvedávám, narážím neuvěřitelně často na řidiče a chodce, kteří by měli radši zůstat doma a neohrožovat ostatní. Lidi nepoužívají blinkry, lidi vbíhají pod kola… Nedávno mi jedna holka málem vběhla pod auto, protože dojít k přechodu, těch deset metrů, byl pro ní nadlidský úkon. Protože však jezdím tak opatrně, jak jen svedu, zvláště s dětmi v autě, tak jsem jí nepřejela. Měla štěstí, a já taky. To mi ale nezabránilo si pěkně od plic zanadávat. Nejsem žádný sprosťák, ale to, co jsem si v tom autě řekla, to bych si za rámeček nedala. A zrovna, když jsem vezla dceru!

Já bych řekla, že tohle nutkání si zanadávat má uvolnit náhle nahromaděný stres, který vyvolalo krátce minulé nebezpečí. Ale i tak. Dcera se na mě pohoršeně podívala a povídá: ,, Mami, to nemůžeš takhle říkat! Ty musíš říct Propánakrále!“. To se mi líbilo. Napadlo mě, že asi už některé z dětí ve školce přišlo s nějakým peprným výrazem a učitelka musela děti poučit o nadávání. To je dobře, to jsem ráda. A očividně se jí to povedlo skutečně s grácií.

Dneska jsem jela autem zase. Na kruháči mi tam vjel autobus. Už už jsem se nadechla a zahulákala: ,, Ty jeden…! Propánakrále!!!“ Dcera se na mě zase podívala a povídá: ,, Šikulka!“ 😀

Nemůžu slíbit, že mi zase někdy něco neulítne, ale budu se snažit zůstat u pseudo nadávky Propánakrále, protože je naprosto úžasná! 😀

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej