Pravda, ještě nejsme na konci, ale dost jsme se ke konci prvního týdne roku 2021 přiblížili. Včera jsem na Facebook napsala něco ve smyslu – Tohle bude skvělý rok, jen ještě nevím, v jakém ohledu. – a hodinu nato jsem zjistila, že máme vši. Ještě jsem se o tom příliš nerozepisovala, ale loni jsme měli vši s našimi dětmi poprvé, takže to byla zajímavá zkušenosti a doufala jsem, že se nebude opakovat. Jenže, zákon schválnosti zafungoval a ty malé bestie jsme našli zas. Otázka ovšem je, kde jsme se k nim dostali. Mladší dcera tento týden ještě ani nenastoupila do školky a starší dcera tam byla kolik, jeden den? Přes svátky jsme viděli všehovšudy asi čtyři nebo pět dětí a nezdá se mi, že by to přinesly zrovna ony. No co už, teď se nám koupelna zabarikádovala obrovskou kopicí prádla, polštářů, peřin a plyšáků, protože vše musím vyprat a projet sušičkou, abychom vybili případné vši. Taky jsem zase všude vytřela, vyluxovala a vydezinfikovala matrace a gauč, udělala jsem nám holkám kůru na vlasy, která se skládá ze séra a šamponu, vyčesala jsem všem vlasy a už se jen modlím. To vše jsem stihla před online třídními schůzkami, kdy se mé motlitby stočily k tomu, abych našla povel “zakázat kameru”, abych nevyděsila osazenstvo mokrou hlavou napůl ukrytou pod nevábnou plastovou čepicí. Povedlo se. Myslím, že naše koupelna se uvolní asi tak za týden, zatím nás čeká horský výstup přes hory textilií a peřin pokaždé, když bude chtít někdo na záchod nebo se vysprchovat. Nádhera.
Venku to vypadá romanticky. Dnes se tam snáší první letošní várka sněhu v podobě krásných vloček, chvilku jsou tlusté a snáší se překvapivě pomalu, po chvíli se mění ve sníh s deštíkem a pak zas chvilku chumelí. Od rána se vytvořila všude jemná bílá pokrývka. První věc, kterou jsem dnes udělala, poté co jsem odvezla starší dceru do školy, byla návštěva stránky Vinted, kde jsem starší dceři sehnala za pár korun troje zateplené kalhoty a budu se modlit, aby jí seděly. S oblečením je to vždycky kříž. Od nakladatelství by mi měly dorazit skvělé knihy, zatím dočítám knihu Pračlověk, který cestoval časem. Před pár dny jsme se s rodinou podívali na jeden kopec a překvapilo mě, kolik bylo všude lidí.
Poprvé, za dva roky, jsme měli možnost vyzkoušet boby, které dostaly děti k Vánocům. Byla to paráda, jídlo jsme si dali v okénku jedné restaurace a já si vzpomněla (pozdě), že neumím jíst smažený sýr, a přesto si ho vždy znovu s chutí objednávám. Víte, jak ho rozlomíte a ten sýr se tak krásně tááááhne. No tak já vždycky kus ukousnu a pak se mi táhne v krku a já zuřivě koušu, abych překousla tu sýrovou nic, která mi sýr drží na půl cesty do žaludku. Připomíná mi to zneškodnění bomby, je třeba přestřihnout (překousnout) ten správný drát (sýrovou nit), jinak vybouchu / v případě smaženého sýru se udusím. Hotové drama. Ale taková dobrota! Smažák doplňovaly domácí tlusté bramborové hranolky, jednoznačně nejlepší, jaké jsem v poslední době ochutnala. A dali jsme si lívance, které tvarem spíš připomínaly vdolky, ale byly absolutně úžasné, i s tím svým borůvkovým přelivem. Cestou domů jsme si koupili koláče. Bylo šedivo, ošklivo. Ze zadní části auta se ozvalo: ,,Hele mami, duha!” a já se otočila, abych viděla, kam dcera ukazuje. V tomhle počasí byla duha nemožná. Zjistila jsem, že vykousala svůj koláč do tvaru duhy. Tohle je přesný. Děti dokáží vykouzlit duhu i v ten nejšedivější den. ❤
Žádné komentáře