SlovInsko, nikoliv SlovEnsko, ano? To je třeba zdůraznit, protože Slovinsko leží úplně jinde než Slovensko. Slovinsko sousedí s Chorvatskem, Rakouskem, Maďarskem a Itálií. Jde o nádhernou zemi s krásnou přírodou a zajímavými místy k navštívení. Ukážu vám vše, co jsme letos o prázdninách všechno objevili my.

Jak jste z úvodních řádků jistě pochopili, Slovinsko leží v Evropě. Patří také do Evropské unie, což turistům z Čech přináší jisté výhody. Hlavním městem Slovinska je Lublaň a v této zemi se platí eurem. Doprava je pohodlná, silnice v dobrém stavu. My jeli autem a měli jsme pro prozkoumávání Slovinska s sebou také kola.

Cesta a ubytování

Do Slovinska jsme vyrazili v červenci. Měli jsme zařízené hlídání pro děti i naši zvěř, takže jsme si mohli udělat romantický výlet ve dvou. V cíli jsme byli autem asi ve tři hodiny odpoledne. Bez přestávek trvá cesta autem přibližně šest hodin jízdy.

Pro své ubytování jsme si vybrali krásný kemp River Camping Bled, který, jak název napovídá, sídlí kousek od města Bled, přesněji mezi městy Lesce a Bled. Do Bledu je to autem asi čtyři minuty, my tam ale jezdili hlavně na kole. Ubytování bylo super. Byli jsme ale v horkých dnech na místě, kam pražilo sluníčko, zatímco kousek od nás se veselili mnozí ubytování ve stínu stromů. Když ale přišel jeden den silný vítr, už jsem jim to místo pod stromy nezáviděla, i přesto, že tehdy žádná velká větev či dokonce strom nespadli. Jen malý kousek od našeho kempovacího místa byla šikovně rozmístěná umyvadla na mytí nádobí, sprchy a toalety. Vše bylo čisté a pravidelně uklízené a k mé radosti zde měli i erární fén.

Pěšky se z našeho místa dalo asi čtyři minuty pohodlně dojít k průzračně čisté řece a kamenitému břehu, kde byla velká dřevěná lehátka. Lehátka moc pohodlná nebyla, ale bylo to dokonalé místo k poslouchání šumu vody a slunění se. Mohli jsme si tam donést i vlastní židličky, bylo to kousek a stálo to za to. Někteří otužilci se zde koupali, ale voda byla dost studená a byl tu poměrně silný proud.

Den příjezdu

Toho dne jsme dorazili a po přihlášení jsme se jali stavět stan a druhý přístřešek, který nám sloužil k posezení. Sestavili jsme kuchyňku, zapojili ledničku, vyndali potřebné věci z auta a osvěžili se v místní umývárně.

Pak jsme se rozhodli pro malý výlet, na místní grad Kámen (čili hrad Kámen).  Cesta na kole trvala kolem hodinky a byla to moc příjemná cesta, bylo příjemně teplo, cestou jsem se kochala architekturou i krásnou přírodou a všimla si, jak každý něco pěstuje. Ať už na své zahrádce nebo uprostřed louky v uspořádaných řádcích. Také mi neunikla zvláštní dřevěná špršlovitá věc, kterou jsme potkávali na loukách dost často. Někde se na ní sušilo seno, jinde sloužila jako součást větší konstrukce, kam se dávalo dřevo, traktor a někdo tam měl posezení.

Grad Kámen

Hrad Kámen je z části veřejně přístupný. Ne však z té části, kde je hlavní vchod. Když jsme přijeli, zamkli jsme kola a před vchodem zahnuli doleva, kde jsme po kamenných schodech vystoupali na vrchol. Rozvaliny hradu byly přinejmenším zajímavé. Nabízely nádherný výhled do okolí plné lesů a krásných budov. Potkali jsme na hradu pána, který byl na procházce s kočkou na vodítku. To mi utkvělo v paměti. Když jsme prolezli vše, co prolézt šlo, vrátili jsme se do kempu, dali si večeři a šli spát.

Den druhý

Soutěska Vintgar

Druhý den nás čekala podstatně větší výprava. Jako první jsme na kolech dorazili k soutěsce Vintgar. Jde o krásné, vyloženě fotogenické místo, kde budete žasnout nad barvou vody a malebností místa. Zamkli jsme kola, zaplatili vstupné, snědli takové ty věnečkové sušenky a vyrazili.

Soutěska Vintgar leží v Triglavském národním parku. Trasa je dobře značená, dřevěné lávky působily bezpečně, i když samozřejmě člověk musí být opatrný pořád. Ke konci trasy, kterou jsme šli, bylo i občerstvení. Trasa samotná byla přibližně na hodinku. My přešli první možnost občerstvení, šli kousek lesem a když jsme vyšli, objevila se další možnost pro občerstvení, které už jsme využili.

Vodopád Peričnik

Dál jsme jeli na kolech k vodopádu Peričnik, kam se stoupalo po schodech lesní cestou. Už jsme v té době pěkně cítili nohy.

Oběd jsme si dali v nedaleké Picerija Špajza. Já si dala palačinky. Byly moc dobré, ale bylo strašné horko a bylo čím dál strašnější. Na lavici venkovní zahrádky jsem se posouvala co nejvíc do stínu, jak postupovalo sluníčko a v nohách už jsme měli pěkných pár kilometrů.

Po obědě jsme opět vyrazili a to už se mnou přestávala být sranda. Bylo mi blbě a horko, a moc mi nepomáhalo ani stoupání do kopců. Nejsem tak zdatný cyklista jako můj manžel, ale musím říct, že vždy jel tak, abych mu stačila, podle potřeby vždy zastavil a dával na mě celou cestu starostlivě pozor.

Ještě jsme na skok zajeli v jezeru, které bylo úžasné. Lidé se koupali nebo odpočívali na osuškách, byl tu příjemný klid a pohoda.

Když jsme dojeli vítězoslavně domů, šla jsem si namazat spálenou kůži a odpočinout si.

Den třetí

Dalšího dne bylo zřejmé, že si od jízdy na kole potřebuji odpočinout. Protože výlety plánuje můj manžel, ptala jsem se ho, kam vyrazíme dnes. Řekl mi, ať si vezmu pohodlné boty, že budeme hodně chodit. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se začala domnívat, že si vyšlápneme po městě. Vzala jsem si tedy tenisky, k tomu pohodlné šaty (mami já vím, že jsem slibovala, že si tenisky a šaty už dohromady nevezmu, ale stalo se 😀 ) a slamák. Hotová krasavice. Vyrazili jsme autem k … lanovce. A hurá do hor. Bylo horko, takže šaty nebyly na škodu, ale měla jsem zvolit jiný outfit. Například pořádné horské boty, kraťasy, triko a slabou mikinu s sebou. Inu, příště budu moudřejší. Pořád jsem dopadla lépe než paní, která se na podobný výlet rozhodla vyrazit v pantoflích.

Hurá na Vogel

Stoupání na horu Vogel jsme absolvovali částečně jízdou v kabinkové lanovce, zčásti pěšky.

V místě, kde kabinka zastavila, nás čekal nádherný výhled do okolí.

Také nás čekalo stádo krav, které se toulaly zcela volně mezi turisty. Šla jsem si jednu pohladit, ale nevzrušeně se zvedla a důstojně odkráčela pryč. Další se nechala pohladit a tak jsem toho využila. Žádný zaříkávač krav jsem ale nebyla, přeci jen budily respekt. Když jsem tuhle fotku později viděla, málem jsem se rozbrečela nad svou mohutnou postavou a nařasenými koleny. No řekněte mi, kdo sakra má nařasená kolena? Myslím, že tahle fotka je výborný impuls k tomu, abych začala zase cvičit. 😀

Dál jsme se vydali lavičkovou lanovkou a pěšky.

Na vrcholu naší cesty bylo občerstvení, a malý kopeček s křížem, kde jste si mohli zazvonit a něco si přát.

I když jsme je nepotkali, bylo tu oznámení, že se v těchto místech nachází hadi. To se ale koneckonců v takových místech dá asi čekat.

Vodopád Savica

Další výlet ještě téže den vedl k dalšímu kouzelnému vodopádu. Nemohli jste přijít sice až úplně k němu, ale i tak stál za návštěvu. Byl nádherný. Nachází se u Bohinjského jezera, valí se po skaliscích a dopadá do zelenkavě zbarvené průzračně čisté vody.

Nastal čas oběda a po všem tom chození nám už pěkně vyhládlo. V blízké restauraci jsme si objednali klobásky, výbornou polévku s uzeným a lahodný dezert.

Pak jsme jeli do kempu, kde jste se osvěžili, odpočali si a vyrazili na kolech konečně prozkoumat blízký podvečerní Bled. Jednou z věcí, na kterou jsem se těšila, bylo ochutnání tradičního místního zákusku, kterým je Kremšnica. Jde o dortík, kde se snoubí pudinkový krém, šlehačka a tenké těsto. Dali jsme si jej hned u jezera Bled, které trůní ve městě a vypadá kouzelně. U jezera stojí tradiční místní lodě. Uprostřed jezera je maličký ostrůvek s kostelíkem a kolem Bledského jezera vede příjemná promenáda. Kus jsme si prošli, ale jak se chýlilo slunce za kopec, usadili jsme se na terásce restaurace a Bledký dortík si objednali spolu s bílým vínem. Cítila jsem se krásně, v roce sklenku, proti mě můj milovaný muž, dortík na stole a západ slunce nad jezerem Bled. Takovou scenérii si nechám líbit. Sklenky o sebe zazvonili a šli jsme ochutnávat. Popravdě Kremšnica, a uznávám že je to můj osobní názor, nechutná tak skvěle, jak vypadá. Moc krému, na můj vkus. Ale stejně jsem moc ráda, že jsem ho mohla ochutnat. Ochutnávat místní kuchyni patří při cestování k mým neoblíbenějším činnostem. Pak se mi nemají řasit kolena, že jo. 😀

Bled

Den čtvrtý

Postojnská jeskyně

Dnes jsme vyrazili do slavné Postojnské jeskyně. Museli jsme se teple přiobléct a vyfasovali jsme po zaplacení vstupného audioprůvodce i průvodce skutečného. Naši cestu zkrátil vláček, který s námi dojel do části, odkud se pěšky procházelo různými jeskynními sály. Lišily se podobou krápníků, stalaktity, stalagnity, tím vším. Od tenkých jehliček po široké tlusté sloupy různých barev, podle toho, jaké složení měla voda a okolní horniny v daném místě. Slovinská jeskyně Postojnska je známa rovněž pro svůj unikát – draka. Živého draka. Jde o maličké stvoření světlé barvy, které můžete sledovat ve speciálním akváriu. Známější je pod názvem macarát jeskynní. Další místní zajímavostí je jeskynní pošta, odkud skutečně můžete poslat dopis nebo si zde nakoupit suvenýry.

Predjamský hrad

Po jeskyni jsme vyrazili na krásný Predjamský hrad. Je zčásti ve skále, což můžete uvnitř hradu dobře pozorovat i na tom, že některé stěny tvoří skála. Tento hrad jste mohli vidět například upravený v nedávném seriálu Zaklínač, ale stal se filmovou kulisou již víckrát. Prý zde točil i Jackie Chan. V hradě je možné pozorovat vystavené předměty, figuríny a pokoje, od hradní kaple, ložnice až po kuchyni. Hrad byl díky svému umístění těžko dobyvatelný, a tak se docela pěkně zachoval. Rozhodně stojí za návštěvu. Parkoviště je blízko, stejně jako občerstvení. Projít si hrad můžete s audioprůvodcem, který vypadá jako telefon. Jen jej přiložíte ke kódu u cedulky s číslem stanoviště a pustí se vám české vyprávění o tom, co právě vidíte.

Den pátý

Lublaň, hlavní město Slovinska

Pátý den připadl na prozkoumávání Lublaně. Rozhodně se vyplatila kartička City Card, která umožňuje v určitém čase návštěvu řady zajímavých míst za výhodnou cenu. Tuto kartu získáte v turistickém info centru.

Toulání městem mohlo započít. Nejprve jsme se prošli ulicemi, podívali se na trh, sehnali si City Card, prohlédli si sloup s Herculem a další architektonické perly.

Pak jsme se lanovkou nechali vynést k hradu. Navštívili jsme tu pěknou kavárnu a dali si něco k pití.

Následně jsme pokračovali k vyhlídce, prohlédli si prostory hradu, výstavu loutek, výstavu obrazů, krásnou kapli i promítání v kině, které se samozřejmě týkalo právě tohoto hradu.

Po návštěvě hradu jsme se vydali na projížďku lodí. Ale nejdřív jsme si koupili každý jeden knedlíček. Ten můj byl “Raffaelo” a byl vážně moc dobrý.

Krom toho, že jsme v řece viděli nutrie (nebo to byly bobři?) se nic moc nedělo, což je možná dobře. Z výletu lodí jsme pokračovali pěšky do muzea iluze. To byla větší sranda, než plavba lodí. Po cestě jsem si také všimla zajímavě řešených pouličních košů. Tady se třídí všude, jak to tak vypadá. Akorát se ty koše asi musí častěji vynášet, protože působily dojmem, že nejsou moc velké.

Pro představu vám ukážu ještě parkoviště, ceník a místní automat na placení parkování.

Zoo Lublaň

Mám ráda zoo. Tahle byla parádní. Zvlášť dlouho jsme byli v části s lachtany a u malého šimpanze, který naskakoval na zavěšenou pneumatiku a divoce se na ní houpal. Jediný hororový zážitek odtud bylo setkání s hadem. U cest totiž rostlo borůvčí a já se rozhodla, že si utrhnu borůvku. Naklonila jsem se ke keři a zůstala jsem kousek od borůvky zkoprněle stát. Z borůvčí na mě zíral zčásti vzpřímený had, na pohled možná pravda krásný, ale pro mě to byla infarktová situace. Od té chvíle jsem se držela středu cestiček a pečlivě pozorovala všechno kolem mě.

Tím naše výletění po Lublani skončilo. Vrátili jsme se do kempu a odpočívali. Některé dny se v kempu konala i jóga, což bylo super. Také je tam pěkný bazén.

Den šestý

Přišel čas vyrazit opět na kolo. Už jsem se celkem vzpamatovala z té první, tak jsme mohli zase vyrazit. Z téhle cesty moc fotek nemám, víceméně jsem hlavně šlapala do pedálů a kochala se okolní krajinou. V jeden moment jsem chtěla, aby mě Tom vyfotil, jak stojím po kolena v cyklistickém v jezeře Bled, protože voda byla neuvěřitelně čistá a vstup do vody velmi pozvolný. Tak se tam tak chystám, sundám boty i ponožky, jen vstoupit do vody. Když tu koukám, že mě u břehu pozorují dvě rybky, velké asi jako má ruka od dlaně po konečky prstů. Nijak obří, ale viditelné. Tak si říkám, to je divné, jak po mě koukají…. Rukou šplouchu do vody a udělám Huš! což by na každou normální rybku zabralo. Ale jak se zvlněná voda uklidnila koukám, že ryby nehnutě čekají na místě a stále po mě koukají. Bylo to moc divné na to, abych si troufla vstoupit do vody, a tak jsem od svého nápadu srabácky upustila.

 

Zastavili jsme se ještě v Bledu na koktejl a pro suvenýry. Mají tu moc hezký obchod s nejrůznějšími mýdly a jídly, od olejů a čokolád až po medoviny a jiné drobnosti, které potěší, když si je člověk doveze domů pro sebe či přátele a rodinu.

Když jsme se vraceli do kempu, v dálce to vypadalo, že se stahují mračna. Však také, když jsme dorazili do kempu, netrvalo dlouho a spustil se silný vítr a liják. Později jsme slyšeli, že to bylo uznáno jako jakási supercela, ale nešla zcela přes nás, jen nás tak lízla, silně zamávala naším přístřeškem a přinesla obrovské množství vody, kterým se museli zájemci o návštěvu toalety zoufale brodit. Voda ale brzy opadla a vítr utichl. Stanu se podařilo brzy uschnout, což bylo dobře, protože dalšího dne jsme měli v úmyslu vrátit se domů.

Den sedmý

Sedmého dne jsme se pobalili a vyrazili zpět do Čech. Po naší cestě nás čekalo ještě několik zastávek, tak jsme nemarnili čas a vyjeli. Navštívili jsme například vyhlídku na Vršišku cestu nebo soutěsku Velika Korita Soče. Šlo o další místo s překrásně čistou vodou a zelenou přírodou.

Pak jsme vyjeli vysoko do hor, tak vysoko, že jsem se divila, že naše těžké auto to vyjede. Na vrcholu měla sraz auta Porsche, což byl zajímavý pohled. Nemohli jsme ale nikde zastavit, bylo tam příšerně plno, ale myslím, že tam běhaly také na volno ovce, což mě zaujalo. Jeli jsme domů. Slovinsko jsme si za ten týden nádherně užili a já stále žasnu nad tou fantastickou přírodou, barvami vody i stromů, nad půvabnými soutěskami a dramatickými horami, nad laskavými lidmi, kteří nám pokaždé poradili kudy na kolech vyrazit i nad krásným kempem, který musím v závěru ještě jednou vychválit. Slovinsko rozhodně stojí za návštěvu, tak se tam mrkněte. ♥