0
Ostatní

Skákat radostí

K radosti mám spoustu důvodů, o to víc, že patřím mezi lidi, kteří jsou za všechno vděční. Jsem vděčná, že žiji v Čechách (a ne třeba v Africe), jsem vděčná, že jsem zdravá, jsem vděčná, že mám zdravou a skvělou rodinu. Jsem vděčná, že mám střechu nad hlavou a jídlo v lednici. Důvodů k vděčnosti mám tolik! A přesto jsem si tuhle říkala, kdy naposledy jsem měla  radost až jsem skákala. Nebo je to tím věkem? Že bych měla radost stejnou, jen ji nevyjadřuji už tak… viditelně a odvážně?

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem pracovala jako prodavačka v píseckém Fotolabu. Ta práce mě moc bavila, protože jsem pracovala s lidmi a vše okolo focení mi přišlo, a stále přijde, zajímavé. Navíc, a to je vždycky důležité, jsem měla moc prima vedoucí. Jednou přišel do obchodu kluk, mohlo mu být tak osmnáct. Ptal se na zrcadlovku, na možnosti splácení a tak. Informacemi jsem jej velice potěšila, nejen že se pak smál od ucha k uchu, ale z krámu vyloženě vytancoval a na ulici skákal radostí až odskákal z mého dohledu. Musela jsem se taky usmívat, protože to byl tak ryzí a krásný projev radosti, který se skoro nevidí, zvlášť u osoby v tomto nebo vyšším věku. Takové malé děti přeci projevují radost také tak upřímně a je jim jedno, jestli někdo kouká, že skáčou radostí, zpívají si a juchají.

Dlouhou řadu let jsem mívala vyloženě návaly radosti, ale takové, jak bych to řekla, neopodstatněné radosti. Radosti bez zjevné příčiny, to je ono. To jsem se vzbudila, na obličeji mě pošimralo sluníčko, venku byla nádherně modrá obloha a já cítila v sobě neskutečný příval energie. Z postele jsem vyskočila, smála jsem se, tancovala a poskakovala po místnosti až se můj manžel ptal, co se děje. Ano, tahle rána jsem neměla jen jako dítě a dospívající, ale i jako vdaná paní. Přestalo to asi před třemi lety a já doufám, že se to zase vrátí.

Pochopte, pořád se raduji, pořád jsem nadšená a šťastná, jen už neskáču, nebudím se s přívalem energie, který ze mě udělá na pár hodin tornádo, nemám pusu od ucha k uchu a v pozici, kdy se nemůžu přestat usmívat. Proč?

Napadlo mě, že to bude tou energií. Asi jí mám méně. Asi bych to měla nějak podpořit. Můj manžel je možná rád, že už se nechovám jako šílenec, ale jako civilizovaný člověk, ale… já se chci zase budit s tou šílenou a nepochopitelnou energií a radostí. Vrátí se to? Nebo se ve mě, v mém těle a v hlavě něco stalo, a už se budu takhle šíleně chovat jen když se ze mě opravdu stane blázen? 😀 Jak to máte (nebo jste měli) vy? Skáčete radostí?

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej