0
cestování Doporučené Rodina

Romantický pobyt v Budapešti

Naplánovali jsme si romantický pobyt v Budapešti, který měl být plný ochutnávání dobrého jídla, návštěv krásných míst a relaxačního pobytu v lázních.

Předem jsem si sehnala nové plavky, abych nedělala svému muži ostudu a zajistila si cestovní pojištění. Nechala jsem si také u kadeřnice nabarvit vlasy, ovšem kosmetičku už jsem nestihla. Těsně před odjezdem jsme se dozvěděli, že nám krachlo původní ubytování, ale můj muž naštěstí sehnal jiné. Dokonce ještě lepší, protože apartmán, do kterého jsme jeli, byl na ulici plné skvělých restaurací, barů a jen malý kousek od centrálního tržiště.

Den první

Cesta nám utekla, vzala jsem do auta několik mandarinek jako drobnou svačinku a hurá na výlet. Měli jsme jet ve dvou párech, já s manželem a naši přátelé, ale kamarádka bohužel na poslední chvíli onemocněla, tak jel jen kamarád. Budeme mu říkat Milan (hlavně proto, že se tak jmenuje). 😀 Cesta nám krásně utíkala, především proto, že jsem neřídila já. V Brně jsme se zastavili v Ikee na oběd, já si dala kachnu se zelím a bramborovými noky a byla to dobrota. Jen mě mrzelo, že nebyl čas si Ikeu projít a trochu tam nakoupit, tohle bylo snad poprvé, co jsem tam šla vyloženě jen na jídlo a ven.

V Budapešti byla strašná doprava, vyloženě zácpa. Nemohli jsme najít odbočku do ulice, kde jsme měli bydlet a auta popojížděla jen velmi pomalu, tak jsme před tržnicí vysadili Milana, aby zatím šel zajistit vjezd do dvora, kde jsme měli parkovat. Když jsme konečně dorazili do cíle a zaparkovali auto, nanosili jsme si věci do apartmánu, který vypadal skvěle. Byl čistý, dobře vybavený a naprosto vyhovující. Vybalili jsme si věci a rozhodli se rovnou zajet do lázní, a pak si dát večeři a nějaké dobré pití v některém blízkém podniku.

Rozhodli jsme se pro turecké lázně Veli Bej, o kterých jsem předtím neslyšela. Byly to naštěstí lázně, kde neřešili pohlaví (jako to dělají v jiných tureckých lázních), takže jsme tam mohli naráz všichni tři. Museli jsme si ale docela dlouho počkat, protože lázně byli plné a pouštěli další zájemce až po tom, co někteří vykoupaní lidé odešli. Vzali jsme si pořadový lístek a poseděli v kavárně, kde jsme od svých nápojů koukali na svítící ceduli, která s hlasitým nepříjemným pípáním ohlašovala možnost vstupu dalšího zájemce.

Když na nás konečně došlo, naběhli jsme v šatně ke skříňce, převlékací kabinky a hurá do bazénu. Je tam jeden větší centrální, krásný a se zvláštní akustikou, a pak tři další maličké, z nichž jeden nebyl v době naší návštěvy v provozu. Zrelaxovali jsme se příjemnou teplou koupelí, a když už se blížil konec otevírací doby, šli jsme zpátky na apartmán, rozhodit mokré ručníky, plavky, a vyrazit někam na večeři. Naším cílem se stala restaurace téměř hned naproti, kde měli jak tradiční maďarské pokrmy, tak italskou kuchyni. Měla jsem chuť na těstoviny, tak jsem si dala těstoviny Decadente, s kousky svíčkové se sklenkou velmi sladkého krásně aromatického bílého vína. Bylo to vynikající, ale když jsem dojedla, byla jsem úplně nacpaná. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme utahaní jako koťata a šli jsme spát.

Den druhý

Toho rána byl náš plán jasný. Rozhodli jsme se navštívit místní Centrální velkou tržnici, o které jsem toho už hodně slyšela. Byla jen kousek od nás, tak jsme si po kávě a čaji sbalili batoh a vyrazili tam. Od našeho apartmánu to mohlo být tak deset minut chůze, ne-li méně. Vchod byl zvláštně zatažen látkovými závěsy a plastovými okénky a bylo jich několik. Když jsme viděli, jak vychází lidí s naditými taškami, prošli jsme dovnitř. Ve všední dny jsou zde dopoledne především místní a v době naší návštěvy (v devět hodin ráno) zde bylo velmi málo lidí a řada obchodů se suvenýry se teprve chystala otevírat.

Byl čas snídaně, takže, když jsme si prošli spodní patro (uzeniny, maso, ovoce, zelenina, sladkosti, koření, pečivo), tak jsme vyšli do horního patra, kde byly suvenýry a restaurace. U jednoho z okének na mě koukaly nejrůznější langoše, takže jsem samozřejmě neodolala a jeden si dala – ten s medem a mandlovými lupínky. Můj muž si o kousek dál dal něco, čemu se říká asi kolbice, šlo o párečky se zelím v chlebovém kornoutu.

 

Všichni jsme byli dobře najedení, tržnici jsme si v klidu prošli a s kelímkem plným čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a šťávy z granátového jablka jsme šli zpátky na pokoj, abychom se sbalili do lázní. Lehce pršelo, tak jsem si vzala i deštník, ale rychle jsme naskočili do místní městské dopravy a nechali se dovézt prakticky až před lázně Széchényi. V lázních bylo příjemně. Pršelo, ale voda byla nádherně teplá, nejspíš ještě teplejší než ve včerejších tureckých lázních. Poprvé jsme vyzkoušeli i místní parní místnosti (vonělo to tam po levanduli a meduňce) a saunu. V bazénu jsem se vyhřívala a sledovala mumraj okolo. Bylo tam plno nejrůznějších lidí. Kolem bazénu pobíhal hubený plavčík a vyzýval lidi, aby nechodili do bazénu s nápoji. Začali jsme mu říkat vrchní surikata, pro jeho styl hlídání.

Po koupání jsme si udělali menší procházku přes náměstí Hrdinů, které zdobí mnoho soch. Z náměstí je dobře vidět Muzeum krásných umění a Palác umění.

Jo, vím, že mám vlasy jako strašidlo, ale právě jsem vylezla z lázní! 😀

Dojeli jsme na apartmán, rozložili mokré věci a vydali se zpátky na tržiště, abychom nakoupili suvenýry a najedli se. Vybrali jsme si (samozřejmě) různé druhy klobás a papriku (koření). Paprik nabízí více druhů, od sladké (Édes), pálivé (Csípos) po gulášovou (Goulash). Tyto papriky pak také mají v uzené verzi. Papriky prodávají jak samostatně, tak v různých dárkových sadách. To jsme sehnali ve spodní části tržiště. Při cestě nahoru už jsme našli další suvenýry, které nás ale upřímně příliš nezaujaly. Asi hlavně proto, že ve stáncích bylo pořád dokola to samé, a plno suvenýrů nepůsobilo správně maďarsky, ale spíš rusky (louskáčci, děda Mráz, matrjošky…). Dětem jsme nakonec vzali enormně velké tužky (které bude manžel muset ořezávat nejspíš nožem).

A pak jsme si našli hezkou restauraci. V ní nabízeli ochutnávkové menu, kde byl tradiční guláš, zapečené brambory se sýrem, zelí a segedín, vše v malých miskách na dlouhém prkénku. Vypadalo to skvěle. K tomu jsem si dala domácí citrónovou limonádu a necpala se zase až k prasknutí.

Jo a pak jsem našla v tržišti na zábradlí tohle. Ještě mě nikdo nepochválil, že jsem toho zvládla sníst tolik!

Naše další kroky vedly na apartmán, kde jsme vysypali kořist a vydali se někam si v klidu posedět. V prvním baru nás s omluvou otočili na patě, že nemají místo. Navštívili jsme tedy jiný podnik, kde rovněž na ceduli doporučovali zajistit si rezervaci dopředu, ale vzhledem k tomu, že tam bylo minimum lidí, tak jsme se mohli pohodlně usadit. Abych byla upřímná, nebyl to náš nejlepší zážitek. Obsluha si nás příliš nevšímala, pivo klukům nechutnalo, sklenici jim neumyli, a můj cheesecake byl zklamáním. Na pohled fantastický, chuťově ovšem bohužel nic moc. Dala jsem si piňa coladu, která ale naštěstí byla skutečně dobrá. A protože nevím, kdy mám dost, ještě jsem manželovi snědla několik cibulových kroužků.

Půl hodiny před zavírací dobou jsme naběhli do nedaleké palačinkárny, která nabízela fantastické palačinkové variace. Pán sice nebyl nadšený, že mu tam někdo takhle vtrhl na poslední chvíli, ale my si byli jistí, že než přijde čas zavíračky, tak palačinky do sebe nasoukáme. Objednala jsem si Bounty verzi palačinek, můj muž Raffaelo verzi a Milan Ferrero verzi. Pro zajímavost, každá porce stála v přepočtu asi 170 korun. Pán nám je brzy přinesl a vážně, už od pohledu to vypadalo fantasticky. Byly spíš vlažné než teplé, ale to nevadilo. Chuťově i vzhledově byly báječné. Jenže jak jsme je do sebe soukali, začalo nám docházet, že i naše žaludky mají svůj limit. Do apartmánu jsme se tedy sunuli opatrným pomalým tempem, opakovali, jak to bylo výborné, ale jak jsme zároveň neskutečně přežraní a rovnou se odebrali na apartmán, kde jsme brzy usnuli.

Den třetí

Čekala jsem od žaludku nějaké protesty, ale zatím to zvládal skvěle. Dnešní den jsme měli jasný plán. Navštívíme Rybářskou baštu, Markétin ostrov, lázně a hurá na vánoční trhy. To ráno jsme se zase hezky svezli městskou dopravou až k Rybářské baště, což je kouzelné místo. Vážně. Samá věžička, světlý kámen, vypadá to tam jako z pohádky. Hned u Rybářské bašty stojí socha svatého Štěpána na koni a Matyášův chrám, který je zvenku nádherný. Je krásně zdobený a bílou barvu stavby oživuje strakatá barevná střecha. Nádhera. Z Rybářské bašty byl úžasný výhled do okolí.

U Rybářské bašty jsme si dali ve Starbucks ke snídani zapečenou bagetu s kuřecím (Milan si dal Caprese) a já si dala navrch z jednoho ze stánků horkou čokoládu. Což o to, šlehačku mi navrch dali krásně našlehanou, ovšem v čokoládě byly cucky, takže žádný zázrak, za těch devadesát korun.

 

Rybářská bašta vyloženě svádí k tomu, aby se tam lidé různě fotili a točili. V době naší návštěvy jsme viděli dvě modelky s krásnými šaty, jak pózovaly u staveb a pak se rychle halili do kožichů, protože byla prostě zatracená zima. A pak jsme viděli ze schodů scházet pár ruku v ruce, před nastaveným stativem a natáčejícím telefonem. Měla jsem velikou chuť jim tam před obrazovkou udělat nějaký ksicht, ale ovládla jsem se. U stánku, kde jsem si kupovala čokoládu, jsem si zároveň potrénovala angličtinu s místním postarším prodavačem, který mi nadšeně vyprávěl, jak byl v Praze a co se mu tam líbilo. Milý pán. Pak jsme jeli na Markétin ostrov, který jsme si celý přešli. Hudební fontána byla zazimovaná, ale to se nedalo nic dělat. Koukli jsme se na vodárenskou věž, otevřené divadlo a japonskou zahradu. Na ostrově roste mnoho zajímavých stromů, obzvlášť mě zaujalo ginko, pod kterým byl vyloženě koberec ze zlatého spadaného listí. Na ostrově je také krásný atletický stadion a mini zoo.

Pak hurá do lázní, opět jsme zvolili Széchényi. Koupali jsme se, saunili a odpočívali. Ke konci mě začal dost nepříjemně bolet žaludek. Bylo to snad z hladu? Nebo z těch šílených kombinací, které jsem si tu dopřávala? Je pravda, že po bagetě a horké čokoládě jsem už nic nejedla, ale pořád se mi ta bolest nezdála jako hlad. Když už jsme byli dočista vylouhovaní, odjeli jsme na apartmán, rozhodili mokré věci a já si šla na chvíli lehnout, protože mě můj žaludek pěkně mučil. Snědla jsem jednu mandarinku, zapila ji vodou a čekala, jestli to bude horší nebo lepší. A pak se v mých vnitřnostech něco pohnulo a já… ehm… kontaminovala celou ložnici. Kluci zahájili konverzaci na téma, jak je jeden prd lepší než deset doktorů a já už s klidným žaludkem vyskotačila na čerstvý vzduch a spěchali jsme na vánoční trhy, které byly vzdálené asi jen tři zastávky tramvají. Po cestě na nás přišli revizoři, dva mladí kluci. Jeden byl takový mohutný, druhý takové spíš tintítko s brýlemi, ale přišli mi každopádně překvapivě mladí. Že by brigáda? Ukázali jsme jim platné lístky, které jsme si už první den koupili v mobilní aplikaci. Jenže pak sebou tramvaj škubla, já zavrávorala a chudáka toho s brýlemi jsem zašlápla. Popadl se za kotník a s útrpným a vyčítavým pohledem poslouchal moje omluvné I am so so sorry! Myslím, že to trochu moc prožíval, neměla jsem přeci žádné kanady, jen tenisky, a vážím nějakých šedesát kilo a ne dvě stě! Ale každopádně si nohu mnul a syčel bolestí, ještě když jsme vystupovali na naší zastávce. Schválně by mě zajímalo, jestli syčí a stěžuje si ještě dnes!

Procházeli jsme ulicemi k nasvícené bazilice svatého Štěpána, kde byla hlavní část trhů, a pak jsme prošli další dvě přilehlá místa se stánky. V jedné z ulic byla nádherná výrazná světelná výzdoba a nápis Fashion Street. Světla tvořila kabelky, boty, všechno možné.

Lidi nebyly lidi, ale dav. Proud toho davu nás nesl od stánku ke stánku, a hned u prvního jsme si dali langoš na slano. Já jej měla s trhaným hovězím, cibulí a nějakou barbecue omáčkou. Na mém seznamu ještě byl trdelník a horká čokoláda, a já byla odhodlaná si to všechno dát, i kdyby měl žaludek zase trpět.

Na trzích toho bylo tolik k vidění. Krásná dřevěná razítka na perníčky, obrázky, sladkosti, keramika, svařené víno, nejrůznější jídlo, dřevěné hračky…. Chodili jsme a kochali se. Obzvlášť u obřích marcipánových koulí jsem se musela zastavit, ovšem odradila mě cena. Pak jsem obdivovala stánek s vosky a razidly na výrobu pečetí.

Koupili jsme si s manželem obrázek Rybářské bašty. Sice šlo o tisk, ale prý vytvořený je podle originálu otce prodavačky. Moc se mi líbí. Ten obrázek, ne ten otec! 😀 Dala jsem si svařené víno, a i když na horkou čokoládu na trhu nedošlo, dala jsem si ten vysněný trdelník. Byl asi dvakrát tak velký, než se dělá u nás, a stál asi 130 korun. Byl vynikající. Pravda, bylo poměrně chladno, ale nepršelo, tak jsme si trhy prošli v klidu. Alespoň v takovém klidu, jaký nám dav dovolil. Vrátili jsme se na apartmán, vysypali věci a šli posedět do jednoho baru, který jsme dosud nenavštívili. Milan tomu baru díky zvláštní plastice na zdi přezdíval „Ještěrka“. V Ještěrce jsem si sedla a pozorovala zajímavou atmosféru, kterou místní výzdoba tvořila. Byl to příjemný moderní podnik. Dala jsem si horkou čokoládu, kluci ochutnávali dva druhy piv, z nichž ani z jednoho nebyly dvakrát nadšení.

Pak jsme se rozhodli ještě jednou vyrazit na trhy. Když už jsme tady… Koupili jsme tam čokoládu jako suvenýr a můj muž si chtěl dát guláš v chlebu, ale to nevyšlo, protože jim chleba zrovna došel. Koukli jsme do kamenného obchodu se suvenýry, kde měli plno věcí (a také plno lidí). Všimla jsem si, že nabízí třeba levandulové výrobky z oblasti Tihany, kterou bych někdy ráda navštívila.

Šli jsme dál. V jiném kamenném obchodu při cestě z trhů jsme našli sudy plné sladkostí, tak jsme nabrali dětem. Vypadalo to úžasně. Takových dobrot! Pomalu jsme dojeli na apartmán, dali si hrnek čaje a šli jsme spát.

Den čtvrtý

Vracíme se domů. Sbalili jsme si věci a zašli si v mírném deštíku do místní pekárny. V pekárně byl v přízemí moderní obchod, ze kterého se každý den do ulice linula úžasná vůně. Bylo vidět ale také do patra, kde mladý pán pekl všechny ty dobroty, které se pak dole prodávaly milé prodavačky. Dala jsem si pletenec s pekanovými ořechy, který nebyl jinak ničím plněný, jen posypaný cukrem. Byl, jak taky jinak, výborný. Manžel i Milan (M&M) si vybrali něco jiného, myslím, že slaného. Samozřejmě jsem, jako všude, fotila jak divá, abych se s vámi mohla podělit o zážitky, ale můj manžel začínal mít ten pohled, že jestli udělám ještě jednu fotku, tak mi telefon rozšlape. Tak jsem toho pak raději už nechala. 😀 Najezení jsme vyrazili na cestu. Ubíhala rychle, i když nás po cestě chytil sníh. V Čechách byla už vidět na mnoha místech sněhová pokrývka. Na oběd jsme se zastavili na oblíbeném místě, na Farmě. Dala jsem si svíčkovou, nacpala se k prasknutí (jak jinak) a jeli jsme domů. Doma jsem dala rovnou prát a užívala si pohodu. Moc jsem si to užila.

 

Něco navíc aneb photobombing a další ksichty

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej