Tak tohle vůbec nebylo v plánu. Jistě, měla jsem pro vás připravenou pěknou řádku knih k recenzi, ale tohle, to jsem až do včerejšího večera mezi vybranými tituly neměla. A teď mám. Ale z jiného důvodu, než obvykle. Kniha mě zaujala. Ale ne obvyklým způsobem. Ona mě vyděsila, způsobila u mě úzkost a dokonce jsem musela utřít slzu. Po pěknou část večera jsem pak přemýšlela o smyslu života. A tohle všechno zvládla úzká dětská knížečka, o které jsem si myslela, že je pohádka, během asi deseti stran!
Knížka nese příjemný a sympatický název Princezna z třešňového království. Hezké, že? Ale jestli nechcete začíst vést s dětmi konverzaci na téma smrt a umírání, pak se jí vyhněte obloukem. Naštěstí moje děti pohádku ten večer prakticky neposlouchaly, protože se pošťuchovaly, hihňaly, přeskakovaly postele a na konci se jen zvědavě (a drze!) zeptaly, o čem že to bylo. To bylo poprvé, co mi nevadilo, že neposlouchaly a podala jsem jim značně oholenou verzi. Řekla jsem, že je to o holčičce, která si myslí, že je princezna a vydá se s pejskem a tulipánem hledat své království. Nakonec ho najde a nacpe se třešněmi.
Ona je to pravda. Vynechala jsem jen to, že po cestě potká svoji babičku, která je smířená se smrtí a pak smuteční průvod s cizí babičkou, která už leží v rakvi. A taky jsem vynechala to, že aby toho nebylo málo, na konci umře i tulipán. Skoro se divím, že neumřeli všichni. Když jsem ten příběh mamce konsternovaně vyprávěla (ta knížka je nejspíš po mích rodičích, některé knížky jsem si do své knihovny vzala od nich když se stěhovali), tak mi mamka řekla, že komunisti se s tím nemazali (asi nejen komunisti, když si vzpomenu na knížku Šťastný princ). Kuřátko se taky ztratilo v obilí a kdo ví, kolik takových dětských knížek tehdy děti musely poslouchat číst své rodiče. No, možná že je to normální, jen my jsme přecitlivělá generace. Kdo ví.
Ležela jsem pak ve tmě a přemýšlela o tom, jak mám pěkný kus života už za sebou a kdo ví, jestli mě třeba zítra nepřejede auto. V takových temných myšlenkách mě potěšil fakt, že mám nádhernou rodinu, skvělý život a zážitky, koníčky co mě baví a do teď je můj život vlastně velice krásný a bohatý. Ať přijde konec kdykoli, nesmím do té doby zapomenout žít tak, jak doteď. Netrápit se kravinami, nemít kolem sebe lidi, kteří člověka připravují o dobrou náladu a energii. Být s rodinou, kterou člověk miluje a která miluje jeho. Dělat to, co má člověk rád. Zbytečně se nebát.
A… nečíst tuhle drastickou depresárnu nikdy podruhé!
Ukázka z knihy:
Sekáč se zaposlouchal.
,,Hrají babičce moc hezky.”
,,A kampak ji vyprovázejí?” optala se Pavla.
,,Na hřbitov,”
,,Proč ji tam vedou?”
,,Vzalo ji stáří, holčičko,” řekl muž.
Pavlínku píchlo hluboko pod krajkovým límečkem, jako když si její dlaň vybere tříska. Babičku si vzalo stáří. Stáří, které se neptá, smí-li překročit práh. Přišlo a odvedlo si ji. Ať babičku vrátí!
Knihu napsala Markéta Zinnerová, ilustroval Ota Janeček, vydalo nakladatelství Albatros.
P.S. Jistě, pro děti to není. Skoro ani pro dospělé, pokud se nechtějí utápět v úvahách o smrti. Ale na divadelní prkna by to sedlo jako, no jako zadek na hrnec, jak se říká. Proto jestli hledáte inspiraci na nějaký divadelní kousek, zpracujte nebo doporučte tohle někomu, kdo to přinese mezi herce a připraví tak dramatickou podívanou divákům, kteří drama dobrovolně hledají.
Žádné komentáře