Tento víkend jsme se nenudili 🙂
Sobota
Sobota utekla jako nic. Popovídala jsem si se sestrou (no jo, drbaly jsme jako o život, no a co), naši muži vzali děti ven a my udělaly k obědu zapečené těstoviny. Odpoledne jsem nalíčila naší nadcházející maturantku, manželovu sestřičku Petru, což nebylo jednoduché, protože se kolem nás a mé úžasné sbírky líčidel pořád motali nějaké děti. Ale přes veškeré nástrahy se nám podařilo dílo dokončit a pak to nějak uteklo a najednou byl večer a musela jsem utéct do koupelny, abych se na ples stihla připravit i já.
Stačila mi líčidla a kulma, šaty z Orsay a voňavka a mohla jsem vyrazit juchat na ples písecké lesnické školy. Je hezké si takhle jednou za čas někam vyrazit. Člověk se může vyfiknout a ohromovat své okolí, které je zvyklé dotyčného vídat s nazelenalou vrásčitou pletí, pytli pod očima a vlasy smotanými do nějakého strašného uspěchaného drdolu. Můj muž se oblékl do společenského obleku, který mu vždycky nesmírně sluší.
Děti nám pohlídala moje sestra se svojí rodinkou a za to jim patří naše veliké dík. Na ples jsme dorazili ještě s předstihem. Uvítaly nás řady mrtvých zvířat nachystaných do tomboly. Jestli chce někdo popostrčit k vegetariánství, myslím že tohle by mohlo být onou pověstnou poslední kapkou.
Během večera se po celém kulturním domě objevovali také mrtvé kachny, vždy po několika kusech, svázané dohromady za krky nějakým špagátem. Koneckonců, byl to ples lesnické školy. Co do programu, důležitý byl samozřejmě nástup maturantů , sbírání mincí, šerpování, tombola, fotokoutek a tanec. Jojo, tanec. Netipla bych si, že budu po té době takové dřevo, říkala jsem si, že by to nemusel být až taková katastrofa. Ale byla. Prala jsem se podvědomě s manželem o to, kdo povede, šlapala mu na nohy a tancovala s elegancí slona v porcelánu. Můj muž mě přepral, takže mě úspěšně provedl parketem až do konce písničky. A tak to zopakoval ještě několikrát. V kole mě pak protočil i další mužský člen rodiny, takže mám natancováno na dlouho dopředu.
Naší maturantce to moc slušelo, měla krásné černé šaty, elegatní účes a makeup ode mě, zkrátka byla dokonalá 😀 Ve fotokoutku jsem sáhla po rekvizitě, stoupla si k rodině a snažila se tvářit tak, abych jim fotku nezkazila. Jenže jsem jaksi nezkontrolovala, jestli mám cedulku dobře otočenou. To se může stát snad jen mě, fakt. To je ta fotka, kde o vás řeknou “no aspoň že je docela hezká…” a místo tří teček samozřejmě patří zdvořilou společností nevyřčené “i když je očividně úplně blbá”. 😀 Alespoň že u jiného pokusu se mi povedlo cedulku otočit správně.
Tombolu jsme nekupovali, protože jsme dospěli k názoru, že nechceme žádnou zvěřinu, kterou tombola překypovala. Všechno to škubání a další procesy, kdepak, to radši přenechám těm odhodlanějším. Nebyla tam jen zvěřina, na prvních místech byla sekačka a motorová pila, taky grilovací náčiní, to jsou samé super věci. S mým štěstím bych ale spíš vyhrála jedno z následujících deseti selat nebo trs kachen. Rodina vyhrála taky, cibuli, mouku a solný liz pro zvěř.
Díky tanci, druhé piňa coladě a předcházející dlouhodobé abstinenci se se mnou rychle začal točit celý sál. Odešli jsme sice ještě před půlnočním překvapením, což je sice škoda, ale stihli jsme v klidu dojít domů a pustit si Kováře (neboli V ohni kované, seriál na kanálu s názvem History channel). Usnula jsem ještě u pořadu.
Neděle
V neděli v deset hodin byla na starém mostě v Písku oslava svatého Martina.
Prošli jsme dlouhou řadu stánků táhnoucí se přes celý most. Několik stánků stálo i v prostoru u mostu, jak je dům U slona. Koupit se tu dali čepice, andílci z keramiky, hrnečky a misky v krásných barvách s puntíky, všelijaké marmelády a sirupy, cukrová vata a trdelníky, sýrové copánky, látkové hračky, obrazy a další. K poslechu hrála kapela, přišli jsme právě včas abychom si poslechli písničku od Buty, Františka.
Neodolala jsem právě sýrovým copánkům a trdelníkům. Moc se mi líbily i hrnečky na med v nádherné fialové barvě s puntíky. Jenže nějak si neumím představit, jak vyškrabávám ten silně zatuhlý med ze sklenic, jen abych ho měla v hrnku s puntíky. A proto jsem si ho, ač nerada, odpustila. Ovšem na jídlo mě užije, takže jsme se postavili s dětmi ke stánku s trdelníky, ale ukázalo se, že jim pravidelně vypadával proud, a tak jsme si na trdelníky museli pěknou chvíli počkat. Je však třeba říct, že se obsluha upřímně omlouvala za potíže. Asi jim to bylo dost nepříjemné, což si umím představit.
Na příjezd Martina jsme ale nečekali, v troubě jsem měla husu a potřebovala jsem se o ní postarat. Oběd se k mé radosti povedl, i přesto, že pečení husy pro mě byla premiéra. Jak tak koukám ven, byl k nám svatý Martin laskavý a nechal si sněhové závěje na později. 🙂
Žádné komentáře