0
cestování Ostatní

Náš týden v Budějovicích

Poslední týden jsem byla u sestry v Budějovicích. Naši muži si sbalili pět švestek, tedy přesněji svá jízdní kola, alkohol a kamarády, a vyrazili juchat do půvabné země Rakouské.

K sestře jsem dojela s dětmi vlakem, protože jsem chtěla, aby náš výlet byl správně prázdninový. V Budějovicích na nádraží už na nás čekala sestra s dětmi, takže jsme se přivítali a vyrazili všichni po obchodech. Když už jsem jednou v Budějovicích, tak si musím nejdřív vyřídit pochůzky. 😀 Začali jsme Marks & Spencerem, kde jsem koupila manželovi olivový olej s chilli a mě pak jeden s česnekem a dvoje sušenky. Nejraději mám asi ty ananasové s bílou čokoládou, ale dobré jsou i karamelové (i když jsou na můj vkus trochu tvrdší než bych ráda).

Taky jsme zašli do obchodu se strečovými džíny, protože mě nalákala reklama Nehubněte! Kupte si strečové džíny! To znělo přesně jako něco pro mě. Mojí momentální výmluvou, proč necvičím, je asi tři týdny přetrvávající rýma, která mě pomalu ale jistě dohání k šílenství. V obchodě jsem si zkusila asi patnáct různých kalhot a protáčela panenky nad cenovkami. Jestli se tam chystáte, dejte si do peněženky alespoň tři fialové bankovky. Nakonec jsem to vzdala, bylo horko (možná mě polilo horko z té ceny), děti mi poskakovaly za závěsem a já už toho začínala mít dost. Musím ale pochválit velmi ochotného prodavače. Až na to, kdy řekl mé sestře, že nerozumí tomu, jestli mi kalhoty sluší nebo ne, byl ukázkový.

Další zastávkou bylo dm. Jistě, v Písku máme také dm drogerie, ale tady jsme si zaskočili kvůli Káje (to je moje sestra). Našla tam skvělé sluneční brýle, které jí neobyčejně slušely. Moje sestřička je v tomhle úžasná, vždycky vypadá skvěle. A přestože má čerstvě miminko, už teď má hezčí postavu než mám já. Ono to ale není nespravedlností přírody ale tím, že cvičí. Klidně v půl páté ráno. Kájo, máš můj obdiv.

Poslední zastávkou před zmrzlinou, nákupem a cestou domů, byl obchod s výtvarným zbožím. Já mám odjakživa papírnictví a obchody s výtvarnými potřebami moc ráda. A knihkupectví. V obchodě jsem mlsně obcházela regály s ručním papírem a vyskládaná plátna. Páni, jak ráda bych si odnesla plátno 100 x 140 cm! Ale stálo tisícovku a hlavně, s dětmi bych ho ke Káje domů prostě nedotáhla. Už teď jsem se prakticky koupala v potu, můj batoh vážil snad tunu a nejvíc jsem se těšila, až si u sestry sednu a vypiji si sklenici studené vody. Ale i tak jsem si vybrala alespoň několik štětců. To mi připomíná – když malujete, nenechte se omezovat slovy „tento štětec se používá na tohle a tenhle na tamto“. Malujte čím chcete a čím je vám příjemné. Zkoušejte různé věci, experimentujte.

Když jsme po tom mém zátahu na budějovické obchody konečně dorazili ke Káje domů, svalila jsem se na židli a odpočívala jsem. Óó jaké blaho. Ten týden u Káji strašně utekl. Byly jsme na hřištích a v dětském hracím centru. Když už o tom tak mluvím, k tomu hřišti u řeky jen tak znovu nepůjdeme. Vždycky když tam jsme, tak narazíme na nějaké idioty. Dvakrát jsem tam viděla toulat se jedno a to samé dítě, naprosto bez dohledu. Už už jsme chtěli volat policii, když si pro dítě přišla nějaká ženská. Ale to jsme ani nechtěly věřit, že je někdo takhle free a na dítě tak dlouho kašle. Ale mám odtamtud ještě další zážitek.

Minule jsme tam s Kájou pustili děti do bazénku Je to skvělé, mají tam takové brouzdaliště pro děti, veřejně přístupné. Děti jsou z něj nadšené. Když se naše děti přemístili na pískoviště, všimla jsem si v brouzdališti kluka, mohlo mu být tak sedm, osm let, a šikanoval tam ostatní děti. Tohle je něco, co já z hloubi duše nesnáším. Kluk tam topil postiženou holčičku a snažil se topit i další děti. Pravda, netopil moje děti, ale vypadalo to, jako by si toho žádný rodič nevšiml. Nejraději bych byla, kdyby na toho spratka naběhl jeho vlastní rodič, ale když nikdo nikde nereagoval, přišla jsem k němu a zeptala jsem se ho, co to sakra dělá a jestli mu přijde normální topit ostatní děti a jestli (a to jsem řekla, protože jsem byla vážně v ráži) mu mám ukázat, jak je to prima být tím, kdo se topí. Kluk se lekl, pustil dítě, které se zrovna snažil potopit a omluvil se. Díky bohu za to, protože co bych dělala, kdyby drze řekl Tak jo, pojďte? Přeci tam nebudu nikomu topit dítě! I když vynadat si rozhodně zasloužil. Celou dobu jsem čekala, že vyskočí nějaký ohromný potetovaný otec a utopí v tom brouzdališti mě. Za to, že jsem jeho dítěti vynadala. Ale nikdo nevyskočil, nikdo nešel chránit své dítě. Každopádně, já se nemůžu koukat, jak si tam nějaký zmetek odchytává menší děti (větší než on tam nebyly, a vsadila bych se, že kdyby byly, tak na větší by si netroufl), které o podobné hrátky nestojí, a mučí je tam. Fakt nemůžu, promiňte imaginární potetovaný otče.

A já tohle nemám ráda. Nemůžu se koukat, jak kolem mě běhají ztracené děti nebo jak nějaký spratek ubližuje ostatním. Nemůžu nic nedělat, ale zároveň mi to není nijak příjemné a nechci se dostávat do takových situací. Raději půjdu příště s dětmi jinam.

Našli jsme jedno úžasné hřiště. Vážně, krásné, čisté, se spoustou možností pro vyřádění. Najdete ho v obci Včelná, což je z Budějovic jen pár zastávek autobusem. Tam už pěšky hravě dojdete k hřišti. Na hřišti jsou skluzavky, prolézačky, trampolína, taková ta lanová dráha a několik laviček. Téměř všude je takový ten podklad, po kterém mohou děti běhat bosy. Je tu pitná voda a odpadkový koš. Je tu čisto. Takhle krásné hřiště chci v Písku taky!

Děti si hraní užili, vydrželi jsme tam několik hodin. S Kájou jsme probrali od A do Z úplně všechno a ze všech úhlů. Jsem moc ráda, že mám takovou sestru.

Jeden den jsme si objednali jídlo z vietnamské restaurace. Pho Hanoi tak musím pochválit za výborné služby, ochotu a skvělé jídlo. Také znáte ten pocit, když mluvíte s někým neobyčejně milým, ochotným a příjemným, že se musíte také usmívat a máte hned výbornou náladu? Tak přesně s takovou obsluhou jsme se tam sestrou setkaly. A pak jsme se i s dětmi naprali pomalu k prasknutí kuřetem, kachnou, nudlemi a polévkami v různých podobách. Jojo, jedna z věcí, která mě se sestřičkou spojuje, je láska k jídlu. Ale nebylo tomu tak vždy, jeden čas jsem docela ztratila chuť k jídlu a byla jsem z toho dost špatná. Chuť se mi už dávno vrátila (a pro důkaz mi stačí se jen prohlédnout v zrcadle). 😀

U Káji jsme si to užili a domů jsme odjížděli už autem, když nás vyzvedl můj muž. Podle všeho si i oni pánskou jízdu užili. Nedivím se. A až bude mít sestřička děti větší, tak si nějakou dámskou jízdu (ideálně by se mohla připojit i naše maminka) užijeme i my. Už aby to bylo! 😀

 

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej