Chtěla jsem začít o kempu Letní den, který jsme letos navštívili na začátku prázdnin, ale nakonec mě dramatické události přiměly nápad přehodnotit. Proto mi dovolte, abych jako první představila kemp Green Camp Bridge kousek od Verony, který jsme před pár dny s manželem navštívili a zážitky, které jsme tam zažili. Recenzi přímo na kemp najdete dole pod článkem.

Měli jsme naplánovanou dovolenou na týden. Jen já, můj muž a kouzelná Itálie, konkrétně pobřeží krásného jezera Garda. Sbalili jsme se a za přibližně devět hodin jízdy autem dorazili do horkého podvečera kempu Green Camp Bridge. Manžel zadal u závory kód a cesta nás dovedla k našemu parkovacímu místu, kde jsme vyskočili z auta a jali se vybalovat a stavět.

Kempování u jezera Garda

Náš maličký stan pro dva byl složený okamžitě, o něco déle trvala stavba altánu, šatní skříně a kuchyňky. Tedy ještě jinak – nejdéle rozhodně trvala naše snaha o zatlučení kolíků do kamenité země. Že se vše podařilo nějak ukotvit považuji za malý zázrak. S posledními údery zatloukacího kladiva zapadlo přímo před našimi zraky slunce. Nebe se jemně barvilo do fialova a voda jezera byla až do západu z našeho úhlu pohledu světle modrá.

Sledovala jsem západ slunce zády k našemu altánu, po levé ruce stála vinice a po pravé se v dáli rýsoval zábavní park Movieland, odkud se ozýval křik, rachot a výstřely z nějakého představení. Nejhorší byla ale věž, ze které zájemci padali ve svých sedadlech volným pádem, a mě napadlo, že z toho je mi zle už takhle. Cvrčci, cikády, nebo co to bylo za havěť, bzučel silně a výhružně, a jejich zvuk připomínal zvuk zuřivého dřevorubce, který piluje kmen stromu. Myslela jsem, že by to měl být romantický zvuk, ale spíš mě znepokojoval.

Ten večer jsme už nic dalšího nestihli, jen večeři, klidné posezení u seriálu a testování místních sprch, které byly k mému potěšení čisté a voda nebyla omezena žetony ani jinými nemilými způsoby. Voda tekla krásně teplá, a i když netekla až horká, byla jsem spokojená. Stejně v tom horku nepotřebuji zrovna horkou sprchu.

Neděle a první výlet na kole

Ráno dalšího dne jsem se probudila nevyspalá, přefoukla jsem totiž matraci a špatně se mi na ní spalo. Povedlo se nám tlak v matraci uvolnit a problém byl vyřešen. Kéž by vše šlo vyřešit tak rychle a snadno. 🙂

Dali jsme si snídani a vyrazili na kolo. Vybrali jsme si asi čtyřicetikilometrovou trasu, na které jsme se kochali všudypřítomnými řadami pěstovaných vinných hroznů a architektonickými památkami.

Po návratu jsme si zašli do Pirata – baru a restaurace u břehu jezera, jen kousek pěší chůze od kempu. Dala jsem si Piňa coladu a můj manžel udělal k mému překvapení to samé. Abych si asi užila ananas jak jen to jde, rozhodla jsem se i pro pizzu Hawaii. Manžel si dal salámovou a svůj koktejl mi po ochutnání rád přenechal. Nedávala jsem pozor, a tak jsem do sebe v tom horku hodila první koktejl velmi rychle. Krásně pak bylo vidět (a cítit), jak mi alkohol stoupá do hlavy. Byla jsem ráda za pizzu a trochu vody, čímž jsem alkohol následně zředila, než jsem vypila i druhou Piňa coladu.

Domů jsme došli v příjemné náladě. Chtěli jsme si stáhnout seriál, ale internet šel velmi pomalu. Zahráli jsme si karty a pak si Tom něco hledal na telefonu a já si četla knihu Knihomolové. Romantická oddechovka, tahle knížka. Příjemná, nenáročná. Naplánovali jsme, že druhý den pojedeme na kolech opačným směrem. Měli jsme ještě dost času, tak jsme se zašli projít po promenádě podél vody. Zaslechla jsem krásný ženský hlas, který nás svým zpěvem zlákal k posezení na terase jednoho podniku. Živá hudba, nádhera! Zpěvačka přezpívala svým vlastním způsobem známé písničky, například od Amy Winehouse, Coldplay, Harryho Stylese nebo Gnarlse Barklyho. Moc se mi to líbilo. Upíjela jsem své ovocné smoothie a chroupala rozmarýnové sušenky. Tom si dal pivo, které samozřejmě nemohlo konkurovat pivům českým, ale vypil ho. Večer klidně plynul. Dopili jsme a chtěli si přidat, ale protože na nás obsluha kašlala, uteklo dost času na to, aby umělkyně ukončila večerní vystoupení a my se tedy rozhodli jít zaplatit. Došli jsme do kempu a šli spát.

Pondělí, druhý výlet na kole a kroupy

Bylo pondělní ráno. Měli jsme plánovací chvilku, kdy jsme si řekli, co nás čeká dnes a co bychom rádi podnikli i další dny. Naplánovali jsme například, že ve středu navštívíme Veronu, vzdálenou asi půl hodiny jízdy autem, kde si prohlédneme město, dáme si dobré italské jídlo a koupíme suvenýry. Na další den jsme zvažovali další výlety, jako například Movieland, kam mě můj muž lákal s tím, že je tam strašidelný dům. Napadlo mě, že má asi o mě mylné představy, pokud se domnívá, že něco takového budu považovat za zábavu. 😀

Manžel zaplatil kemp a vyjeli jsme na kolech druhým směrem, zkoumat historická centra, krásnou architekturu a další. Protože cesta vedle podél Gardy, kochala jsem se jezerem, veselými turisty, krásnými domky s barevnými okenicemi a vůní italských pochoutek poblíž restaurací. V historickém centru jsme zamkli kola a během pár minut jsme si prošli krátké úzké uličky, plné přecpaných obchůdků se suvenýry, módou a jídlem. Zvažovali jsme cestu na vyhlídku, ale pak jsme nad tím mávli rukou, ani jednomu z nás se tam příliš nechtělo. Vrátili jsme se do kempu a udělali si oběd. Po očichávání restaurací jsem se chtě nechtě tvářila na vepřovou konzervou trochu jako kakabus, i když to paradoxně s rýží a nakrájenou paprikou nebylo vůbec špatné.

Vidíte ty monstrózní rostliny Aloe vera? Tak podobné tam byly všude.

Došli jsme do kempu a přišel vítr. I přes to, že jsem se snažila altán udržet, nakonec se uvolnil a spolu se skříni i kuchyňkou mě strhl k zemi.

Vítr přešel, my vše posbírali, uklidili a lépe uvázali altán. Manžel přeparkoval autem, aby na nás tolik nefoukalo, protože radar hlásil další blížící se bouřky. Silné bouřky. O tom, že přinesou kroupy o velikosti tenisových míčků jsme ale bohužel neměli ani tušení. Manžel přidělal všechny kolíky, které ještě šlo přidělat, aby posílil stabilitu stanu i altánu. V dáli se nad jezerem objevila tmavě šedá záclona  a jak se rychle stmívalo, záclona se přibližovala k nám. Před půlnocí už nám nad hlavami bez přestání křižovaly blesky a vytvářely dech beroucí hrůzostrašnou podívanou. Ještě nepršelo, ale bylo jasné, že brzy začne, tak jsme si zalezli do stanu. Manžel navrhoval, že si vlezeme do auta, abychom tu podívanou mohli sledovat dál, ale já s divným pocitem v žaludku trvala na stanu. Když o pár chvil později propuklo peklo, nebyla jsem si jistá, jestli jsem neudělala chybu. Nebylo by lepší mít pevnou střechu nad hlavou, i kdyby to byla jen střecha auta? To už ale nebyla ani malá možnost, abychom vystrčili ze stanu byť jen nos, protože se spustil silný liják přebíjený hromovými ranami a hučením. Přírodní síly nás mohli sfouknout z povrchu zemského jako nic. Z deště se rychle stalo krupobití tak silné, jaké jsem nikdy nezažila. Silné rány, které jsem slyšela mě donutili sebe a manžela schovat pod spacák a nad hlavy nám přidržovat polštářky. Podle těch dunivých úderů bych čekala kusy ledu velké jako dělové koule a úplně jsem měla před očima, jak něco takového lehce protrhne stan a přikove nás to k zemi. Ten polštář a spacák, kterými jsme se chránili byly skoro k smíchu, stejně jako textilie, která pokrývala konstrukci maličkého stanu. Bylo to jedním slovem šílené. Zvuky bouře. Zvuky tříštícího se skla a zvuky dopadu ledu na kapotu auta a do stěn stanu. Byli jsme v té chvíli absolutně bezmocní.

Když bouře konečně přešla, vylezli jsme ze stanu. Můj muž šel první. Dovolte mi nastínit situaci. Je večer, ale kemp je osvětlený lampami. Bouře utichla, ale všichni ti karavanisti a my, jediný, kdo měl malý látkový stan, vylézáme ven. Můj manžel šokovaně vydechne ,,A do prdele. No ty krávo” a to je prosím jinak slušný chlap. Vylezu také, už ani neprší, ale tváře všech jsou v šoku. Každý zkoumá, jaké škody napáchaly kroupy, které sice tají, ale byly tak obrovské, že pořád jsou větší než golfové míčky i dlouho poté, co dopadly na zem. Původně totiž, podle těch šťastlivců co to pozorovali z karavanů, byly velké minimálně jako tenisové míčky. Dobře, šťastlivci to rozhodně nejsou. Všichni mají svorně vymlácená horní okénka. Přechází mezi velkými kusy skla na cestě. My zjišťujeme, že v autě jsou obrovské díry a na předním skle jako zázrakem jen pár pavouků. Takových těch prasklin. ,,Ty vole!” vyklouzne mi. Beru do rukou velké ledové kroupy a dívám se, co způsobily. V dálce se ozve řev dinosaurů, který dokreslí apokalyptickou atmosféru. No vážně, dinosauři. Z filmového parku. Pro nějakou poruchu pak dinosauři zařvou během zbytku noci a třech dalších bouřek ještě několikrát. Rozklepe se mi brada, zřejmě tím nahromaděným adrenalinem a následnou úlevou.

 

Manžel si dá pivo a nechce jít spát. Já ale vím, že teď nic neuděláme a upřímně – obrovsky jsem si oddechla, že se nám nikomu nic nestalo. Všichni v kempu chodí od jednoho kempujícího k druhému a ptají se, jestli jsou všichni v pořádku a jakou škodu utrpěli. Nabízí pomoc. I my nabízíme pomoc, ale nikdo naštěstí nebyl zraněn a takhle večer stejně nikdo nic neopraví, tak si jdeme lehnout a já při každé další bouřce, kdy se tu noc vzbudím, tisknu k sobě spacák v tiché modlitbě. Můj manžel se nebojí, ani teď, po tom, co viděl co kroupy dokázaly, a to já prostě nechápu a strašně mu to závidím.

Úterý a cesta domů

Ráno si všichni dají další kolečko s nabídkou pomoci a – buďme k sobě upřímní – chtějí vidět, jaké škody utrpěli ostatní. Myslím, že jsme tuhle soutěž vyhráli. Manžel volá pojišťovně, balíme a některé věci se snažíme i usušit. Po podmračeném ránu přijde slunečné dopoledne, kdy věci schnou naštěstí rychle. Teprve kolem čtvrté jsme hotovi a máme chvíli se ještě projít po promenádě a zajít si na smoothie a Tiramisu. Máme pojišťovnou domluvený odvoz, za který si oddechnu. Naše dovolená se zkrátila se sedmi dnů asi na tři, ale jsme v pořádku a budeme dopraveni domů. Mrzí mě, že si nestihnu prohlédnout Veronu a vychutnat si špagety, ale jistě budou i jiné příležitosti.

Kolem páté přijede štíhlý mladý kluk. Přijel velice rychle, cestu zvládl asi za sedm hodin. Je pravda, že také vyjížděl z jiného bodu než my, ale i tak byl překvapivě rychlý. Upravil si zásoby RedBullu v sedačce a naložil auto a nás. Na auto se díval překvapeně a vyprávěl nám, že v Chorvatsku byly kroupy taky, a k tomu tornádo. Vida, říkala jsem si, tak jsme přeci jen mohli dopadnout s výběrem dovolené ještě hůř.

 

Byli jsme velice překvapeni, že řidič jezdí takové štreky sám, bylo by přeci lepší, aby jezdili dva a střídali se, ne? Mladík podupával levou nohou do rytmu, ale ztlumil rap v rádiu, aby s námi mohl konverzovat. Byl slušný a ochotný. Když jsem se přiznala, že bych ocenila toalety, na těch nejbližších bez problémů zastavil. Když jsem byla nervózní z bouřky s deštěm, která nás chytla po cestě, zůstal on docela v klidu. Řídil plynule a zkušeně, ale i tak jsem po předchozí hororové noci za jízdy nedokázala usnout a celou cestu jsme si povídali o všem možném. Pak byla chvilka ticha, když jsem přemýšlela. Manželovi jsem následně řekla Doufám, že bude hodně mrkví a on mi rozuměl Doufám, že bude hodně mrtvých. Já se spíš ale snažila ve krácené dovolené a katastrofálnímu stavu auta zaměřovat na to dobré,  a tím bylo, že můžu doma třeba zasadit další semínka mrkví do záhonu. No třeba bude hodně mrtvých mrkví, kdo ví. 😀

Měli jsme několik zastávek, ale neměla jsem hlad, a tak mou večeří zůstalo odpolední Tiramisu a kousnutí do housky se sekanou, kterou si dal v noci na benzínce můj muž. Dojeli jsme do Budějovic, kde jsme nechali naše rozbité auto a rozloučili se s řidičem. Převzal si nás můj švagr. S manželem přeházeli všechny naše věci a rakev na jeho auto a jeli jsme domů. Doma nás přivítala mňoukáním kočka (Happy nám hlídala paní na hlídání psů u sebe doma) a já odnesla pár drobností. Ve věcech jsme stále měli menší i větší kousky skla, ale byly dvě ráno a nikdo z nás neměl sílu vybalovat, tak jsme vše nechali v garáži, dali si sprchu, pustili si seriál a šli spát.

Středa, jsme doma!

Ve středu ráno jsem otevřela oči. Byla jsem ve své pohodlné posteli s bílým povlečením vedle svého muže, který ještě spal. Tenisákové kroupy byli zase o kousek vzdálenější vzpomínkou, kterou připomínaly hlavně fotky, které jsem poslala rodině a přátelům. Stále jsem si ale dost živě uvědomovala, že jsme měli velké štěstí. Stan se ukázal jako neuvěřitelný držák, byť jde o legračně malou látkovou věc. Oproti tomu chudák naše auto. Když se manžel vzbudil, jel s kamarádem do Budějovic, aby vyřešil právě naše rozbité auto a domluvil jeho opravu. Já vstala a šla jsem dát prát, aby se z oblečení dostalo zbylé případné sklo a vlhkost. Vyklidila jsem naši kempovací ledničku, vyhodila pár věcí do popelnice, vyluxovala jsem a vypláchla vyluxovaná zavazadla pro jistotu ještě silným proudem vody ve sprše. Pak jsem na koloběžce dojela do drogerie pro další gel na praní a do vedlejšího krámu pro chleba a hroznové víno. Přišel mi odkaz na zprávu týkající se bouře, kterou jsme prožili na vlastní kůži – odkazovala k novým rekordům ve velikosti ledových krup, které se objevily v Evropě. Dojela jsem domů a uvědomila si, že mám strašný hlad. V té chvilce přijel manžel, který také koupil chleba, ale také sýr a salám, tak jsme se spolu v klidu nasnídali. Jsme doma, baby!

Recenze kempu Green Camp Bridge

Green Camp Bridge se nachází na břehu italského jezera Garda a z každého kempingového místa je na jezero krásně vidět. Působí jako vcelku nový kemp, je ještě čistý, hezky udržovaný a základně vybavený. Máte tu větší dřevěnou budovu, kde je prádelna, umývárna a kancelář. V umývárnách jsou čtyři sprchy, dámské a pánské, které se dají zamknout. Pak jsou zde uzamykatelné toalety, jedny pánské a dvoje dámské plus toalety vhodné pro vozíčkáře. Ve sprchách není třeba žádných žetonů, neměří se ani čas, a voda teče od studené po příjemně teplou. Odtok vody byl poněkud pomalejší a jediným mínusem, který mě napadá, byl občasný nedostatek toaletního papíru. V umývárně jsou samozřejmě také umyvadla a zrcadla. Zvenku budovy jsou dvě hluboká umyvadla, kde teče i teplá voda, a to je skvělé místo na mytí nádobí. Teče tu pitná voda, takže jsme si mohli snadno doplnit zásoby na pití a vaření. Kempovací místa jsou viditelně oddělena, jediný problém v tom byl se zatloukáním kolíků, protože země je kombinací písku a kamínků. Velkým plusem je jednání ze strany provozovatele kempu, který nám bez potíží vrátil peníze za zbytek pobytu, který jsme kvůli kroupám nemohli dovyužít. Další informace najdete na stránkách kempu Green Camp Bridge.