A tak se naše skromná domácnost rozrostla o dalšího člena. Zprvu andělský výraz štěněte, hotové ztělesnění nevinnosti, byl po prozkoumání terénu rázně sňat a my se seznámili s opravdovou Happy.
Kočka Mika je náš zástupce, vrchní mafián, všechny nás má v lati. Stačilo ale několik neohrožených náběhů zboku, zezadu či přímo čelně, několik hravých štěknutí a nejedno zasednutí kočičího těla tělem psím, aby náš mafián pozbyl své nekonečné sebedůvěry. Dokonce i vůči nám začala náhle kočka chovat city vděčnější a nechá se víc mazlit, což je zajímavé. Ale protože je pořád silná osobnost, možná ji útok toho našeho telete maličko občas vykolejí, pořád je ale považuje za náramnou zábavu. Schválně se před Happy producíruje, promenáduje, nakrucuje a obrací, jen aby Happy donutila k nanejvýš legračnímu útoku. Happy totiž udělá jeden dva klidné kroky, zřejmě pro obalamucení kočičího cíle, pak dvakrát poskočí jako bláznivé tele a vrhne se střemhlav na kočku. Naše Happy je velký milovník jídla, a proto po krátké době co je u nás, se z ní opravdu začíná klubat pořádný kus psa. Naše kočka je sice nadstandartní kus kočky, nicméně psí tele ji přepadne, zašlápne, zalehne, přirazí k něčemu a kočka prská a mává packami. Je zase pravda, že když opravdu chce, tak dá Happy trochu “do držky” pěkně mířeným plácnutím tlapkou nebo temně zavrčí a Happy si jde najít jinou zábavu. Přes to, jak to možná zní, je vidět, že tyhle potyčky jsou pouze přátelské a o nic nejde. Happy má radost, že má do koho žďuchat a kočka má radost, že má koho provokovat. Jistě se na světě dějí i divnější věci.
Naše kočka také s železnou pravidelností sedává za francouzskými dveřmi vedoucími na zahradu, kam se chodí Happy venčit. Sedí, čumí, čeká až si jí Happy všimne. Happy přijde ke dveřím, buď do nich omylem narazí nebo se včas zastaví a štěkne, což je povel abych ji pustila dovnitř. Přesně tak, pes cvičí mě. No aspoň mi neser… po domě. Pes vejde dovnitř, kočka se zvedne, připravena k akci. Napětí stoupá. Já couvám, protože ať mě z toho jejich blbnutí laskavě vynechají, už takhle Happy sloužím jako kousací hračka. Happy poskočí a vrhá se za kočkou, která pro legraci prchá, obíhá stůl a překvapivě (spíš podezřele) dlouho se motá v místech, kde na Happy působí jako nadějný cíl. Do výšin svého kočičího bidla se vydává až když ji tahle zábava začne nudit. Lehne si a pár hodin si pospí, jen aby pak mohla provokovat Happy zas a znovu.
Mám takové podezření, že to jejich pošťuchování se hodně podobá wrestlingu. Je to prostě jen a jen divadlo. Nikdo nemá nikde kousanec, škrábanec, nikdo nekulhá ani nesedí s depresivním výrazem v koutě. Mají z toho prdel. A že já je musím pořád hlídat, protože mám o obě strach, to je jim buřt. Ale aspoň se v té karanténě nenudíme, no ne?
Žádné komentáře