Na Moravu jsme se vydali s nadějí, že si užijeme prima víkend. Každému rodiči, i dětem prospěje, když jednou za čas změní prostředí a naruší tak každodenní rutinu. Sbalila jsem všechny věci. Starší dceru dostala na hlídání babička, mladší jsme brali s sebou. Sbalit malému dítěti, řekněme dítěti do dvou let, to je na celou cestovní tašku. Když dítě povyroste a umí si dojít na záchod a nejí (nepije) kojenecké mléko, hned těch věcí potřebuje O HODNĚ méně. Taky jsem přišla na to, že jestli balíte dítěti na jednu noc nebo na tři, je to už vlastně skoro to samé. Manžel rád říká “neber toho moc, vždyť jedeme jen na X dní”, ale pak bych si toho vyslechla, kdyby dceři něco chybělo. A tak jsem sbalila všechny ty tašky, v naivní víře i foťák s oběma objektivy a manžel připojil obě naše kola.
Jeli jsme dlouho, zastavili jsme se v jedné restauraci, ale měli plno a tak jsme dojeli až na Moravu, že si zajdeme na oběd kousek od našeho ubytování. Ještě bych ráda zmínila D1. Nejen, že v době naší cesty tam byla autonehoda (kdy tam taky není), ale bylo to jako jet v divoké přírodě na safari, kde není sjízdná cesta. Při tom všem drncání mě napadlo, že kdybych si náhodou dala jazyk mezi zuby, tutově si ho u kousnu. Dcera během cesty pěknou chvíli spala, a spala by i déle, kdyby to vedle nás neotúroval nějaký motorkář. V takové chvíli jsem byla ráda, že řídí manžel, protože já bych toho motorkáře nejraději přejela. Když mi někdo vzbudí dítě, vzbudí se i mé agresivní já (no dobře, nepřejela bych ho, ale představovala jsem si v duchu, co všechno bych mu udělala nebo mu řekla a nebylo to nic hezkého). Mému manželovi patří můj obdiv za to, jak cestu tam i zpátky odřídil, protože chvílemi nespala jen Ema, spala jsem i já, a on vydržel čile řídit cestou necestou (D1 je ta necesta, aby bylo jasno). Konečně jsme dorazili, převzali klíče a zajeli si do restaurace nacpat břicha. Následně jsme si odpočinuli a vyšli si s ven na parádní procházku. Tam, kde jsme bydleli, jako by se zastavil čas. A všichni něco pěstovali, takových kytek a keřů na jednom místě, to se jen tak nevidí.
Macochu jsme si naplánovali na druhý den. Autem jsme přijeli k zastávce vláčku. Manžel koupil lístky, já mlsně obcházela ceduli lákající na nákup teplých oplatek. K mé smůle však mašinka byla tu a nebyl čas na mlsání. Taky tam viseli rozkošní plyšoví netopýři, tak jsem si vzpomněla na starší dceru. K propasti Macocha se člověk dostane Punkevní jeskyní, která má všechny ty typické stalaktity, stalagmity a stalagnáty. Místy se procházelo úzkými chodbami, v jeskyni bylo poměrně chladno, jen 8 stupňů. Přijeli jsme k jeskyním vláčkem, během čehož jsem zjistila, že jsem si v tašce zapomněla hrací ovladač se zvuky, kterému nešlo vyndat baterky ani ho nijak vypnout. Takže když jsem s taškou o něco ťukla, udělalo to nějaký zvuk. Často legračně dramatický pro průchod temnou jeskyní.
Dceři se výlet moc nelíbil. Řekla bych, že to mělo co dělat s takovým tím primitivním instinktem, který všichni máme. Úzké chodby, chlad, málo světla, neznámé prostředí a dokonce jízda na loďce, chápu, proč to v ní moc důvěry nevzbuzovalo. Následně jsme přišli k Macoše, nevím proč, ale přišlo mi to jako přijít do jurského parku. Z šedo-nažloutlé úzké chodby, kde se musíte hrbit, abyste se nepraštili do hlavy o nějaký výčnělek, přijdete do úžasně velkého otevřeného prostoru, kde jsou stěny porostlé zelení, dole se nachází krásné jezírko a směrem nahoru roste i jas světla. Podle pověsti jistá macecha chtěla hodit nevlastního syna do propasti, ale chlapec byl zachráněn tím, že se zachytil za strom a dovolal se pomoci. Macechu pak rozhořčený lid ze vsi hodil do propasti. Skutečnost ale je taky děsivá, slyšela jsem, že jakéhosi chlapce skutečně do propasti vhodila StB.
Po propasti nás čekala právě již zmíněná lodička, které nás zavezla ven. Během cesty mírně narážela do stěn jeskyně a bylo třeba dávat pozor, protože byste se mohli snadno praštit třeba do hlavy. Jako rodič je ale neustálá ostražitost mojí doménou! Chachá! Lodičkový průvodce měl docela vtipný naučený text a dovezl nás bezpečně ven z jeskyně na slunce, kde bylo teplo a pak i pevná zem pod nohama. Vláčkem jsme odjeli zpět, (zase prošvihli oplatku) a jeli na oběd. Tím byly mé oblíbené kynuté jahodové knedlíky, které se vyloženě koupaly v másle. Odpoledne jsme se vydali na kolech k Macoše podruhé, tentokrát ale jinou trasou a jakoby nahoru, nad propast. To už se dceři líbilo trochu víc (žádné jeskyně ani lodičky), ale po všech schodech se nechala nést jako královna. A když už se odhodlala chvilku po schodech jít sama, tak každé tři schody si sedla, řekla hačí a odpočívala. Komediant.
Výhled na Macochu ve mě budil respekt, já nejsem zrovna milovník výšek, a tohle byla zatraceně pořádná výška. V místním podniku jsem si dala domácí višňovou limonádu (teda, přesněji, já si jí objednala, půlku mi vypila dcera, jako vždycky. Mít s sebou tu druhou, tak mi vypije druhou půlku a já budu sušit hub… teda ústa). Hned vedle měli suvenýry. Protože jsem netopýry u prvního výletu k Macoše obdivovala, ale nekoupila, měla jsem druhou šanci pro nákup dárku pro starší dceru. Nakonec dostala zpívajícího papouška, protože dávat jí netopýra mi přišlo… no nevím, papoušek mi zkrátka přišel lepší. Mladší jsem vzala maličkou panenku zavřenou v plastovém vajíčku, takže si holky nemusí nic závidět. Pak jsme jeli zpátky, vykoupat dceru, zajít si na večeři a jít spát. Po dobu večeře v místní restauraci jsem musela svojí malou milovnici zvířat neustále krotit. Totiž místní blecháč, podezřele přítulná kočička, se chtěla k dceři tulit stejně jako ona si chtěla mazlit jí. A udržte dítě, které se chce mazlit se zvířátkem. Ona má sílu! Naštěstí to pak kočka vzdala a odešla. Pak to konečně vzdala i dcera.
Večer byl báječný. Když dcera usnula, napustili jsme si s manželem obří vanu (jojo, kvůli té jsem to ubytování vybrala), dali jsme si k vaně pizzu a notebook s Hvězdnou bránou a relaxovali. Z vany jsme vylezli jako dva starouškové, s kůží scvrklou jako sušená rozinka. Pak hurá spát. V neděli jsme se vraceli s malou zastávkou u přátel v Brně. Mají nový domeček, který si postavili. Je to tam nové, bílé, s krásnými doplňky, vyladěné do detailů. Vypadali všichni tři moc spokojeně (i se svojí retrívřicí Dorotkou). Díky pejskovi byla nadmíru nadšená i dcera. Dali jsme si s nimi oběd a vyjeli zpět, právě včas aby dcera v autě usnula. Čekala jsem, co jí vzbudí tentokrát. Kdykoli jsme přejeli hrbol nebo jsem uslyšela hlasitější zvuk, zatnula jsem ruce v pěst (podvědomě, všimla jsem si toho až když jsem začala mít skoro namodralé ruce 😀 ). Nakonec ani nevím co to bylo, možná se vzbudila sama od sebe. Vtom se začal autem linout zápach, který by mohl v rukou nepřítele být směle označen biologickou zbraní hromadného ničení. I my, jako zkušení rodiče, jsme tím byli zneklidněni a na nejbližším odpočívadle jsem dceru přebalila. Dceři se očividně ulevilo. Doslova. Plenu jsme vyhodili, k radosti všech přítomných čekajících, do koše na autobusové zastávce a pak rychle nasedli do auta a jeli domů, než nás ukamenují. Doma začalo to, co po každém výletě či dovolené, praní. Babička s dědečkem přivezli starší dceru a ještě jsme šly (já a dcery) na houpačky, abychom hezky zakončily neděli. Od pondělí se všichni vracíme k naší rutině 🙂 Jo a ano, foťák jsem nevytáhla ani jednou, všechno jsem fotila telefonem. Ostuda!
Žádné komentáře