Naše letošní dovolená, která byla jen na pár dní, se konala na Slovensku. Vybrali jsme si Slovensko pro nízký výskyt koronaviru, pro bohatý program pro celou rodinu a dobré zkušenosti, které jsme se Slovenskem měli.
Dovolená vždy začíná a končí horou věcí, kterou cpete do tašek nebo sypete z tašek ven, rovnou před pračku. Ta první část je ještě méně zábavná než ta druhá. Pak následuje část nejvíc náročná – cesta samotná. Naštěstí řídí můj manžel, ale cesta, která trvá víc jak šest hodin, je zkrátka velmi dlouhá pro celou rodinu. Cestou tam jsme se naštěstí zhruba v půlce mohli zastavit a přespat u přátel v Brně. Když už jsme byli v Brně, zašli jsme na výstavu místní hvězdárny, nafouknutý model Měsíce. Byla jsem nadšená. Koule stála na travnatém palouku, všude chodili, seděli a povalovali se lidé, sluníčko hřálo a byla tam příjemná atmosféra. A ten Měsíc vypadal skvěle. Akorát mě mrzelo, že jsme prošvihli, když byla vystavená Země. To muselo být něco. A došla mi ještě jedna věc. Na začátku prázdnin jsem si udělala takový malý seznam, co všechno bych ráda s dětmi o prázdninách stihla a návštěva hvězdárny byla na seznamu. Protože mám ale děti docela malé, zjistila jsem, že třeba budějovická hvězdárna má program spíš pro starší, protože malé děti by neudržely pozornost. Ale v Brně jsme vlastně viděli něco spojeného s hvězdárnou, my všichni a bylo to super. Takže hvězdárna? Odškrtnuto. Kamarádka, u které jsme spali, mi vyprávěla, že tato hvězdárna má výborný program, stále se tam něco děje, spolupracuje se školami a tak podobně. To mi přišlo skvělé a zajímavé. Kéž by takhle aktivní byly i hvězdárny v jižních Čechách. Nebo možná jsou, ale já o tom jen nevím. To je taky možné.
Druhý den jsme vyjeli i s našimi brněnskými přáteli na cestu. Míjeli jsme nádherná slunečnicová pole, pole s makovicemi a kukuřicí. Z rovinaté země se pomalu stával kraj kopců a hor, to když jsme dorazili do Slovenska. A tady už to byla samá salaš, žínčica, šulánky, brynza a reklamy s lidmi oděnými do tradičních krojů. Dorazili jsme do cíle a šli se ubytovat. Měli jsme moc hezké ubytování, v pěkném domku s vybavenou kuchyní a čistou koupelnou. Akorát to připojení k internetu by mohlo být trochu rychlejší…
Na Slovensku se stále nosí v uzavřených prostorách roušky.
Vytahala jsem všechny věci do skříní se skličující představou, že za pár dní to všechno zase budu cpát zpátky a budu se modlit, že tam nic nenechám a nic mi nikam nezapadne. Pak jsme si prošli okolí, dali si večeři a usnuli všichni jak špalek. Další dny byly skvělé, bylo navzdory předpovědím krásné počasí. Byli jsme se podívat v kontaktní zoo (dvakrát!), na výstavě lega (děti si tam mohly hrát), v Tatralandii (akvapark) a Tatrapolis, ve skanzenu a dali jsme si spoustu skvělých jídel. Program jsme měli každý den. V kontaktní zoo se mi asi nejvíc líbili papoušci, bohužel jsme si nemohli pohladit tygříky, protože tam byli první den a teprve se seznamovali s prostředím. To ale nevadilo. Děti jsme nechali mazlit králíčky, morčata a pohladit si pelikány. V jedné kleci po mě dokonce přeběhla veverka. Jo a nesmím opomenout pusu od lamy. Před dvěma lety dostal od lamy pusu můj manžel, letos já. 😀
Skvělé jídlo
Kontaktní zoo
Tatrapolis
Výstava lega
Skanzen
Jeden den jsme se rozhodli vydat na Chopok. Manžel koupil lístky na lanovku, naši přátelé ale museli první část s kočárkem pěšky. Já, manžel a děti jsme se usadili na lanovce, lanovka se zhoupla a už jsme stoupali vzhůru. Povídám dceři ,,nechceš mi dát toho svého dráčka? Schovám ho do kapsy a nahoře ti ho zase dám. Kdyby ti tady spadl dolů, tak už ho nenajdeme.” A dcera na to odpověděla ne. Za pár minut jsem koutkem oka viděla něco letět dolů a zmatenou dceru, jak šátrá rukama kolem sebe. Malý plyšový dráček právě zažil volný pád až na zem pokrytou vysokými listy, keři a trávou. Dcera byla strašně nešťastná a já si jen snažila zapamatovat místo, kam asi dráček dopadl. Neviděla jsem totiž přesně kam spadl, jen přibližně. Dojeli jsme na konec první části, kde na nás už přátelé čekali, aby nám sdělili, že jim tady oznámili, že pro množství lidí se bude čekat na pokračování v cestě minimálně hodinu, pokud ovšem nepůjdeme pěšky. Nejprve jsem ale musela s jednou z dcer seskočit z lanovky a prchat ke straně, abychom nedostaly ani jedna po hlavě kovovou konstrukcí. Tak jsem ji chudinku drapla a prchám, zakopnu o šutr a letím… A najednou jedu po kolenech po štěrku. V džínsech. Udělala se v nich díra (což ani tak nevadilo, protože byly módně sedřené celé už při nákupu), a po chvilce začala skrz džínovinu prosakovat krev. No paráda. Nohu jsem si vyčistila dezinfekčními ubrousky jak to jen šlo a vzdali jsme výstup na Chopok. Ani ne tak kvůli noze jako kvůli té hodině, co bychom museli čekat. Jít pěšky s malými dětmi a kočárkem, když jsme viděli ten prudký výstup, to se nám fakt nechtělo.
Pajdala jsem dolů a ponořila se do džungle pod lanovkou s cílem najít malého plyšového dráčka. Když už jsem to opravdu chtěla vzdát, našla jsem ho. A další radost jsme měli dole, když manželovi vrátili peníze za lanovku. Dojeli jsme si na dobrý oběd a navštívili jsme obchod Křiváň se suvenýry a potravinami, (který přestěhovali na druhou stranu a o kus dál). Je to krásný obchod, když budete mít možnost, zajděte si tam pro sýry, čokolády nebo pěkné dřevěné výrobky.
Téměř každý večer jsme trávili s přáteli a já pak ještě sama s manželem sledováním seriálu Castle na zabití. A tak to strašně uteklo a najednou byl čas jet domů.
Při zpáteční cestě jsme se zastavili na další skvělé jídlo u Pelhřimova a byli jsme celí šťastní, když jsme konečně dorazili domů a vysypali věci u pračky. Byla to krásná dovolená, ale mám vždy takovou zvláštní radost, když dorazím domů. 🙂
Žádné komentáře