0
Ostatní Rodina

Sedm!!!

Když jde o něco důležitého s číslem sedm, vždy si připomenu tuhle reklamu.

Automaticky mi vyskočí v hlavě. A nebylo tomu jinak ani před pár dny, kdy jsem s manželem oslavila sedmé výročí svatby.

Nemůžu uvěřit, že už to bylo sedm let. Kdy? Přijde mi to jako včera, kdy jsme se seznámili. A na oslavu tohoto krásného výročí vám povím, jak jsme se s manželem „dali dohromady“. Tak si připravte popcorn, dobré pití a kapesníčky, a já jdu na to.

Seznámili jsme se před skoro deseti lety. Ale já se vrátím ještě trochu před. Skončila jsem střední školu, bylo mi 19 a chodila jsem s jedním kameramanem. Nastěhovali jsme se do Prahy, protože tam přeci musím najít práci, že jo. Našli jsme si byt ještě se třemi dalšími kluky. Ano, byla jsem tam jediná holka a kolem mě čtyři kluci. A je třeba říct, že jsem měla tehdy kliku, protože to byli kluci hodní, pořádní a o domácnost jsme se všichni starali rovným dílem. A nejen to. Trávili jsme spolu všichni volný čas, chodili do kina, na výstavy nebo si zahrát do školní tělocvičny basket. Jenže… Co se týkalo práce, Praha vůbec nebyla tak „plná příležitostí“ jak jsem doufala. Chodila jsem na spousty, spousty pohovorů, protože jsem chtěla dělat v nějakém normálním studiu grafičku. Koneckonců, to bylo to, co jsem vystudovala. Jenže studia nestojí o grafika, který nikdy v jiném studiu nepracoval (nepočítám prázdninové brigády), takže jsem pořád odcházela s prázdnou. Abych mohla fungovat, brala jsem spoustu brigád. Testovala jsem LCD monitory, přebalovala jsem v nějaké divné hale cédéčka, hlídala děti, fotila šperky, dělala drobnou grafiku, doučovala studenty, pracovala v krámku s fotopotřebami a suvenýry, roznášela letáčky a pomáhala s předvolební kampaní. A mezitím jsem obcházela pohovory a chodila na schůzky kvůli pracím, které jsem si našla na internetu. Z většiny takových nabídek se vyklubala pyramidová schémata nebo prodej kosmetiky po příbuzných. Byla jsem v Praze půl roku a byla jsem z toho zdeptaná, lepší výraz mě asi nenapadne. Vstávala jsem brzy ráno, promrzala v průchodech metra s kopicí letáků v náručí, snažila se nedívat na lidi v metru, kteří byli permanentně nasr… naštvaní a zdvořile odháněla bezdomovce, kteří mi chodili nabízet sex. Začínala jsem z toho všeho být dost zničená. Chyběla mi příroda a ani moje pracovní vyhlídky a ani můj vztah mě nenaplňovali. A tak jsem se jednou rozhodla a udělala jsem jeden z největších kroků ve svém životě – koupila jsem si letenku na Nový Zéland, zařídila si pracovní vízum a všechno prodala. A když píšu všechno, myslím tím VŠECHNO. Boty, oblečení, nábytek, helmu na koně, knihy… prostě všechno. Dokonce jsem rozdala své obrázky. Nechala jsem si jen to, co bych pobrala do letadla, jinak všechno muselo jít pryč. Peníze šly na pojištění, účet a tak podobně. Čekala mě veliká změna.

Někdy v té době jsem objevila v prsu bulku. Dojížděla jsem tehdy z Prahy do Plzně, kde jsem jako brigádník chodila do jednoho obchodu skládat oblečení a pomáhat prodavačkám. Došla jsem si tam do nemocnice a poslali mě zpátky do Prahy. Tam mě v Thomayerově nemocnici operovali, aby zjistili, jestli nejde o nic zhoubného. Zjistili, že mám bulky v obou prsou, ale díky bohu nešlo o žádný nádor ani nic škodlivého. Prostě se to takhle některým lidem v prsou dělá. Šlo o maličké bulky, od té doby se mi občas nějaká udělala a občas nějaká zmizela, ale nijak nepřekáží, nevadí a další operace zatím naštěstí nejsou nutné. Tehdy jsem si ale myslela, že mám tutově rakovinu. O bulkách v prsou jsem věděla pouze jako o projevu rakoviny, nikdy jsem neslyšela, že se to „některým lidem prostě tak dělá a někdy to zmizí, někdy ne, ale zhoubné to být nemusí“. V Thomayerově nemocnici jsem měla velice šikovnou doktorku, které jsem doteď vděčná, protože mi prsa zašila tak pěkně, že kdybych na to na kontrolách u doktora neupozornila, nikdo by si maličkých jizviček po obvodu bradavek nevšiml. Měla jsem po operaci, měla jsem letenku, rozešla jsem se s přítelem a vypověděla nájemní smlouvu. Na poslední měsíc jsem šla bydlet k Písku k rodičům, abych si vyřídila poslední věci. A tady se dostávám ke svému úžasnému manželi.

Dva týdny před odletem jsem šla ke svému praktickému lékaři (ano, za půlrok v Praze jsem si nebyla schopná zařídit nového doktora), aby mi dal zprávu v jazyce, kterému by na Zélandu rozuměli. Moje představa byla totiž taková, že už se do Čech budu vracet maximálně na návštěvy. Buď zůstanu na Zélandu nebo budu cestovat dál, ale žádné Čechy. A žádní Češi. Najdu si chlapa za hranicemi. Tak.

Sedím v čekárně a čekám. Sedí tam další dva důchodci, kteří chrchlají a dělají pazvuky. Ještě tam tiše sedí mladý muž, zelený jak sedma, ale jinak nikdo. A já čekám, a čekám. A začnu se nudit. Tak se z mladého zeleného muže stala má oběť. Přisedla jsem si k němu a začala si s ním povídat. Byl zdvořilý, ale neodpovídal nijak košatě, očividně mu nebylo příliš dobře. Ukázalo se, že ho doktorka léčila na chřipku a on měl zápal plic. Sice toho moc nenamluvil, ale okamžitě mě zaujal. Byl chytrý, sebevědomí (ale vypadalo to, že oprávněně), byl milý a zdvořilý. Měla jsem pocit, jako bych narazila na někoho výjimečného. V jednu chvíli se dokonce zasmál a kvůli tomu úsměvu jsem pak vtipkovala ostošest, jen abych ho viděla zasmát se znovu. Stihl mi dát vizitku, než si nás oba doktoři zavolali. V tom mumrajchu jsme se nestihli ani řádně rozloučit, ale to nevadilo, protože jsem mu ještě ten den napsala a brzy jsme se sešli. Týden jsme se přátelsky scházeli a pak se mě zeptal, jestli s ním chci chodit. Ano, v té době už věděl, že odlétám na druhý konec světa. Nejdřív jsem se kvůli tomu zarazila. Opakovala jsem si, že odlétám a že na vztahy na dálku nevěřím. Prostě ne. Ale pak mi to hlodalo v hlavě a uvědomila jsem si, že tenhle člověk je natolik výjimečný a úžasný, že i kdyby z toho chození byl opravdu jen týden, bude to stát za to.

Týden jsme spolu oficiálně chodili, poznali navzájem své rodiny a mluvili spolu celé hodiny. Stihli jsme během toho týdne tolik, co jiní lidé stihnou za měsíc. Asi jak se blížil můj odlet, tak se tím všechno urychlilo. Tom mě prosil, abych zůstala a počkala na něj, že poletí se mnou. Já ale v hloubi duše věděla, že musím odletět teď. Měla jsem strašný strach, že když neodletím, tak už neodletím nikdy a navěky bych si to vyčítala. Tom měl rozdělanou školu, s kamarádem otevřený obchod a sdílel nájem s kamarády v Budějovicích. Měl toho spoustu, co bylo třeba nějak zařídit, nejen letenku a vízum. A tak jsme se domluvili. Slíbila jsem mu, že když za mnou přiletí, tak se s ním pak vrátím do Čech, aby si mohl alespoň dodělat školu. A já sliby držím. Tak teď už víte, proč jsem zpět v Čechách. Ano, odletěla jsem. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadala tak neskutečně sama, jako na letišti. A ještě nikdy jsem se necítila tak pyšná sama na sebe, jako když jsem si sama našla ubytování v Aucklandu, na Novém Zélandě. O této nádherné zemi snad budu povídat někdy příště, teď jen tak letem světem. Přiletěla jsem, tři dny pobývala v levnějším hotelu, abych se vzpamatovala z časového posunu, a pak jsem se přesunula do backpackeru, což je takové levnější ubytování pro cestovatele. Bylo tam plno mladých a veselých lidí. Čím byly veselejší, tím víc jsem z nich byla nervózní, ale to jsme celý my, Češi. Ne, nikdo mě ihned neokradl, neznásilnil ani nepobodal. Oproti namíchnutým lidem z pražského metra byly jejich usměvavé tváře a vstřícný přístup příjemná změna.

Na backpackeru měli internet, ale byl slabý a místní počítače byly v jednom kuse zabrané. Našla jsem si ale blízko knihovnu, kam jsem chodila s Tomem zadarmo Skypovat. Měl chudák noc a já den, ale statečně přijímal mé hovory a bavili jsme se pokaždé velmi dlouho. A hodně jsme si i psali. Jednou jsme si povídali nějak moc nahlas a přišel takový velký černoch a z knihovny mě vyhodil. Naštěstí to už netrvalo dlouho a Tom přiletěl za mnou. Tom, kterého celá řada lidí přemlouvala, aby nikam neletěl, zvlášť za holkou, co zná sotva pár týdnů. Tom, který musel přerušit školu, přenechat obchod kamarádovi a přerušit nájem. Tom, který do té doby nikdy neseděl v letadle. Tak tenhle Tom, dámy a pánové, neváhal a letěl za mnou až na Zéland. Vyzvedla jsem ho na letišti a od té doby už jsme byly pořád spolu. Začali jsme spolu bydlet v jednom sdíleném domku, kde byla společná kuchyň a koupelna, ale měli jsme pro sebe jeden pěkný pokoj. Našli jsme si práci, Tom podnikal a já dělala pomocného grafika. Práce snů. Cestovali jsme spolu a užívali si tuhle nádhernou zemi. Do roka, ještě pořád na Zélandu, jsme se zasnoubili. Po příletu do Čech jsme ještě chvilku lelkovali, šetřili, podnikali, vymýšleli, koupili si psa, až jsme najednou koupili maličký domeček (spíš větší chatu) a vzali se. Brzy na to se nám narodila první dcera. A pak přibyl druhý pes a druhá dcerka a tak dál a tak dál. Dnes jsme spolu skoro deset let a z toho sedm let manželé. Skoro nikdy se nehádáme, i když nutno říct, že do sebe občas pěkně ryjeme. Nechodíme spát na sebe naštvaní, mluvíme spolu a milujeme se. Máme občas nějaké neshody, to má koneckonců jistě každý, ale celkově mám pocit, že nám to moc hezky klape. Děláme jeden druhému radost a záleží nám na sobě. Koho by to bylo napadlo v době, kdy jsem si sedla do čekárny a poprvé přelétla pohledem osazenstvo. Svého manžela mám jako takový dar od vesmíru. Myslím, že se na mě otočilo štěstí proto, že jsem vzala život do svých rukou a rozhodla se s ním něco udělat. Nevím, proč si to myslím, ale myslím si to.

Lásko, jestli tohle čteš, tak mám pro tebe malý vzkaz: Miluji tě ❤ Doufám, že spolu budeme ještě mnoho a mnoho let. Jsi moje štěstí.

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej