0
Doporučené Ostatní

Děláme kroky

U nás se začalo chodit. Začal s tím můj muž, protože na náledí se nedá dobře jezdit na kole, tak začal s chůzí. Bylo to pro mě bezesporu překvapení, protože vím, že ze všech možných sportů neměl nikdy chůzi na vyšších příčkách oblíbenosti. Ale teď se do toho pustil. Chodí každý den. Vždy nasadí kroky počítající hodinky a vyrazí po práci někam svižnou chůzí. Jednou jsem ho málem urazila, když jsem mu popřála “hezkou procházku”. On totiž nejde na procházku, on jde DĚLAT KROKY! 😀

Upřímně myslím, že je to super. Na internetu je nepřeberné množství článků vyzdvihujících pozitivní vliv chůze na lidské zdraví. Já sama ráda chodím. Ale to nemůže být procházka s dětmi, protože tam to vůbec není o nějaké chůzi. Většinu času stojíte nebo běháte zoufale křičíc na děti “kam běžíš? proč tam stojíš? Co je zase? Tak už pojď! Takhle nikdy nikam nedojdeme!!!) No jo no, taky to znám. Ale jak jsou děti větší, už se víc drží poblíž, bez většího přemlouvání.

Rozhodla jsem se taky jít “dělat kroky”. Vzala jsem si důležitou pomůcku – hodinky počítající počet kroků – a šla jsem. Byl to ten den, kdy strašně mrzlo a já si vyšla v pletených šatech, kabátu, punčochách a vysokých sněhulích, což mohlo vypadat možná poněkud nesportovně. Já teď pořád nosím pletené šaty a punčochy a důvod je prostý – nevejdu se do kalhot. Ale co, alespoň vypadám módně, že jo.

Hned za vraty jsem našla na zemi dvoustovku. Dvoustovku! Haháá! Tomu říkám dobrý začátek procház… tedy dělání kroků! Nenašla jsem na zemi papírovou bankovku celé roky, se vším štěstím najdu sem tam dvoukorunu, ale dvě kilča? No neber to! Tak jsem si řekla, že mě chce možná nějaká vyšší síla motivovat a po zbytek mého “dělání kroků” jsem nenápadně celou cestu pokukovala po zemi. Ne, už jsem další bankovky neodhalila, zato jsem v těch punčochách v oblasti kolen docela promrzla. Moje blbost, já vím.

Teď už je tepleji. právě jsem se vrátila z procház… kruci! Z dělání kroků! a mám z toho báječný pocit. Sice jsem neodhalila žádné další popadané bankovky, ale viděla jsem psa se svítícím obojkem, skupinky puberťáků, nádherně osvětlený noční Písek, výlohy prodejen, které už skoro nevídám (kvůli covidu jsem ve městě spíš vzácně, tak jsem využila příležitosti a udělala si večerní cestu městem), viděla jsem hlouček labutí, které byly jako z porcelánu, opilého dědka s kuframa, který se mi na můj pozdrav dobrý večer hluboce uklonil, viděla jsem nádherné teple zlaté odlesky lamp v řece Otavě i mléčně bílý měsíc, který se koupal ve stříbřitém oparu. Slyšela jsem kroky podpatků po kamenné cestě mostu, cinkání psí známky, zpěv ptáčků, co ještě nešli spát, vysmáté puberťačky poukazující na zastaralou valentýnkou výzdobu, zamykání uklizených kaváren. Bylo to moc příjemné, jen tak chodit, občas se zastavit a vnímat tu večerní atmosféru kolem sebe, příjemně chladný, ale dávno už ne ledový vzduch, třpyt na řece…

Domů jsem se vrátila s výbornou náladou. Zítra asi vyrazím zas.

A pár fotek z mé vycházk… z mého večerního dělání kroků 😀

 

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Odebírejte newsletter a dostanete upozornění na každý nový článek 

    Přihlášení bylo úspěšné.

    Sdílet na Pinterestu