Špeky a lovci monster

V poslední době zaznamenávám špeky na místech, řekněme, až překvapivých. Při pravidelném mytí, kdy si vlasy “vydrbu” šamponem, mi zcela nečekaně onen “drbavý” pohyb rozpohyboval špek na místě doposud nevídaném, totiž v oblasti pasu, ale vzadu, nad zadkem. Přešla jsem do klidnějšího mytí vlasů, snad doufaje, že ignorovaný špek se rozpustí a zmizí v éteru. Zatím se ale bohužel tak nestalo a nejspíš se mi připomene při dalším mytí vlasů…

Tolik mi chybí cestování. Stačily by rakouské lázně na víkend. Rozplácly bychom se tam s manželem jako dvě žáby na prameni a vychutnávaly si tu pohodu. Možná, že teď bychom vypadaly spíš jako dvě ropuchy, než jako elegantní skokani. Ale pomalu začínáme cvičit, takže ono se to zlepší. Musí.

Sníh, který se ještě nedávno snášel za okny kanceláře, a díky sluníčku se nádherně třpytil, je už skoro všechen pryč. A z nakladatelství mi přišla neoficiální zpráva, že je možné, že nových Lovců monster se dočkáme až v létě. Kvůli covidu se vše bohužel pozdrželo, a to chápu.

Nedávno jsem své mamince říkala, co čtu. Že miluji fantasy knihy ze světa Lovců monster, že jsou tam vlkodlaci, upíři a kdejaké další nadpřirozené potvory. Ani nemusela mamka nic říkat a viděla jsem na ní, co si o takové četbě myslí. Nijak to nehaní, to ne, ale když jsem jí vyprávěla, o čem ty knihy jsou, pomalu jsem přešla k jinému tématu, protože bylo jasné, že fantasy nezaujme každého. Vzpomněla jsem si díky tomu na kamarádku, která vyprávěla o tom, co se nám spolu stalo na střední.

Jednoho dne ke mě přišla a zeptala se, co čtu. Ukázala jsem jí knihu – Stmívání. Zeptala se mě tedy, o čem ta kniha je. Řekla jsem jí, že je to kniha o lidech a upírech, a taky o vlkodlacích. Začala se mi smát. Tak jsem jí prý řekla (tak mi to vyprávěla ona), že ať si nejdřív tu knihu přečte a pak se mi směje. Dál to prý bylo tak, jak mi se smíchem nedávno vyprávěla, že četla knihu jedním dechem a od té doby prý na moje tipy na čtení dá. Musím přiznat, že mi celá ta historka udělala radost a kamarádka mě tím potěšila. Ona je vůbec takové sluníčko, umí lidem na potkání skládat krásné komplimenty, její vyprávění jsou lepší než jakákoli televize a skoro pořád se usmívá a vidí život a vše kolem neobyčejně pozitivně. Ještě to neví, ale v duchu jsem jí dala přezdívku Světlonoška, protože to na ni podle mě přesně sedí. Vnáší lidem do života světlo.❤

Z tohoto hipísáckého rauše zase vesele přejdu do reality a půjdu si pustit s manželem film, prý je to o nějakých lovcích monster. 😀 Když jsem se ho ptala, jestli je to podle těch knih, tak mi řekl, že ne, že je to podle nějaké hry. Tak jsem zvědavá 😀 Hezký večer přátelé!