Včera jsme se s dcerami rozhodly navštívil divadelní představení pro děti, které se konalo ve vnitrobloku divadla Fráni Šrámka v Písku. Tato vystoupení jsou součástí městských slavností, které nesou název Dotkni se Písku.
Jako všichni jsem ocenila, že vstup na slavnosti i do divadla byl zcela zdarma. Peníze jsem tak mohla utratit za své první churros, které jsem už tak dlouho toužila ochutnat. O tom ale za chvilku.
Vnitroblok divadla
Ještě nikdy jsem tyto prostory nenavštívila, a rozhodně nejsem z písečáků jediná. Proto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec trefím. Narazila jsem před divadlem na stejně zmatenou paní, ale pak jsme zahlédly otevřené hlavní vchodové dveře, a tak jsme našly i vchod do vnitrobloku. Protože jsme šly obě směrem od sportovní haly, nezaznamenaly jsme plachtu s nápisem vnitroblok, která visí nad hlavním vchodem, takže je pravda, že nemohu říct, že by vchod nebyl označený.
V chodbě, kudy jsme šli do vnitrobloku divadla, byly vystavené obrázky žáků místních základních škol a také stůl s papíry a pastelkami, kde si mohly děti kreslit. Hotový obrázek pak mohly vhodit do skříňky a doufat ve vylosování.
Prostory vnitrobloku nesou zajímavou atmosféru umocněnou krásným stromem, který zde stojí. K sezení byly na místě lavice, v přední části byl prostor pro prozatímní jeviště, v zadní části byly vystaveny nádherné loutky místního loutkařského souboru. Bylo úžasné, že se jich každý mohl i dotknout a nikdo ho nehnal, ačkoli je mi jasné, že taková loutka není věc levná. Děti se k nim sesypaly po představení a bylo vidět, že si s nimi užívají plno legrace.
Když jsem si prostory procházela, našla jsem i místo, co později pan Jiřík pojmenoval jako “bývalé lázně”.
Představení
Přišel čas zahájit divadelní představení. Na pódium vkročil pán ve slaměném kloboučku a dobře střiženém obleku a povídal divákům o tom, v jakém duchu se nesou letošní slavnosti. Byl to vedoucí píseckého divadla, pan Tomáš Jiřík, který je se svou krásnou paní vypodobněn také na letáčku s programem k letošním slavnostem. Uvedl ochotnického herce Petra Záleského, který si pro přítomné nachystal první i druhé představení (O kohoutkovi a slepičce a O perníkové chaloupce).
Pan Záleský byl živelný i vtipný, ale díky velkému ruchu bylo znát, že jeho hlasivky dostaly zabrat. Znáte to, přijdete na vystoupení s dětmi a slyšíte pláč dětí, křik, samé Mamíííí, mamííííí, samé Pššššš nebo Sedni si! Nech toho! Až po pohádce! Jojo, být hercem není jen tak. Četla jsem jeden starší rozhovor s panem Záleským, kde zmínil, že by se chtěl naučit lepší trpělivosti. Tak tohle byla myslím zkouška trpělivosti, ve které velmi dobře obstál. Já bych zařvala Ticho nebo si jděte hulákat na hřiště, smradi! A úplně vidím, jak by znepokojení rodiče odváděli milované ratolesti od té “šílené ženské”. Panu Záleskému nezmizel úsměv ze tváře, jen nechal kohoutka šňupat lajnu ze zrní a jít k hospodskému na pivo, zatímco na slepičku, která chudáčkovi kohoutkovi sháněla vodu po všech čertech, kohoutek úplně a docela zapomněl.
Každé představení bylo trochu jiné. U první pohádky, O slepičce a kohoutkovi, používal pan Záleský rekvizity (jako kohoutka například vtipně použit kovový kohoutek k pouštění vody), u druhé pohádky (O perníkové chaloupce) použil krásné loutkové divadélko a loutky.
Třetí pohádku už předváděly dvě dámy, které sehrály pohádku O Červené Karkulce. Stejně jako pan Záleský byly živelné, komunikovaly s obecenstvem a doplňovaly vystoupení hudbou. Po představení s dětmi vyráběly papírové Karkulky, které lepily na špejle, a které si děti mohly odnést s sebou domů.
Mezi představeními jsem měla možnost prohodit pár slov s panem Tomášem Jiříkem. Ptala jsem se ho, jak je to s prostory vnitrobloku, jestli jsou nebo budou dostupné. Prozradil mi, že ačkoli momentálně dostupné nejsou, budou se rekonstruovat. Město už na to připravilo peníze. Také jsem se ho ptala, co si o letošních slavnostech myslí. Pan Jiřík vyjádřil vděk za pěkné počasí i bohatý program a dal mi několik tipů, co s rodinou navštívit. I přesto, že mu v obleku muselo být horko, byl velice ochotný, hovořil s každým, kdo se chtěl na něco zeptat a aktivně rozdával letáčky. Také jsem si udělala radost a vyfotila se s dámami v nádherných šatech, které po pohádkách elegantně vpluly do prostorů vnitrobloku (asi se šly chystat také na nějaké představení).
Ve městě
Po představeních a prohlídce loutek jsme si šly projít město. Občas se povede, že najdu stánek, který mě zaujme. Před lety to byl stánek, kde vyráběli z lívancového těsta takové kuličky plněné čokoládou “Ebleskiver”. Letos jsem uspěla zase, protože jsem našla stánek s churros, které chci už dlouho ochutnat. No jo, tak mám moc ráda jídlo, tak ať! 😀
Churros
Jde o smažené odpalované těsto. Připodobnit jeho chuť lze možná trochu ke koblihovému těstu. Je to sladké, dobré a na rozdíl od koblihy jemně křupe. Churros mají podobu dlouhých zahnutých rýhovaných tyček. Na tomto stánku je po osmažení vyválí v cukru a skořici a konce namočí v čokoládě dle vašeho výběru. Trochu čokolády přidají do prohlubně v papírovém obalu, ve kterém churros dostanete. Papír je speciálně upravený tak, aby vám čokoláda během jídla neprotekla skrz. Stojí to sice stovku, ale churros mi chutnalo.
Dnes, tedy v sobotu 11.6 slavnosti pokračují a my se s manželem těšíme na koncert kapely Sto zvířat! Budu pak vyprávět 😉
Žádné komentáře