0
cestování Doporučené

Cesta na Island 2/3 – kde jsme byli a co všechno jsme zažili – první týden

Dnešní článek už bude osobnější než ten předchozí, dnes vám totiž povím o všem, co jsme navštívili a zažili. A k tomu mám pro vás spoooustu fotek!

Před odletem

Byla jsem natěšená, koneckonců, v letadle jsem byla naposledy před deseti lety. Tehdy jsem do letadla na Zéland sedala jako svobodná dívka a po roce z něj po roce vystoupila zpátky v Čechách jako snoubenka. A teď, po deseti letech, si naše rodiny troufly hlídat děti na tak dlouho, že jsme se rozhodli podniknout dobrodružnou poznávací cestu po Islandu. K tomu mám jednu historku, když dovolíte.

Měli jsme původně v plánu projet Belgii, možná Nizozemí a Dánsko. Pak si mě manžel zavolal, když procházel letenky a s úsměvem mě pozoroval, co řeknu na to, co bylo na obrazovce. ,,Reykjavík?“ divila jsem se. ,,To je v Dánsku?“ Jak jsem byla už naprogramovaná na původně probírané země, ani ve snu mě nenapadlo, že manžel vymyslí ještě větší bombu! Když jsem se dozvěděla, že je to na Islandu, zastyděla jsem se až do morku kostí. Vždyť něco takového bych měla vědět! Nebojte se, teď už to vím a nezapomenu!

Těsně před odletem se pár věcí nečekaně sešlo. Dva týdny před odletem mi museli vyřezat z dásně nevyrostlý moudrák. Měla jsem podezření, že máme doma vši a z toho jsem byla přímo hysterická, naštěstí se ukázalo, že se jen rojil nějaký hmyz a my ho měli sem tam na oblečení. Přišla jsem na to samozřejmě až po několika vlasových kůrách a X vypraných pračkách. Pak mě začal zlobit močový měchýř, což není zrovna příjemná záležitost.  Ale mě nic nezastaví!

Odlet

Když jsme (především můj muž) zařídili, nakoupili a zabalili co bylo třeba (například cestovní pojištění a letenky), najednou byl čas odjezdu. Rozvozili jsme děti a zvířata, všechno zkontrolovali (nechybí mi pas? Peněženka? Mobil?) a vyjeli. Nejprve jsme dojeli autem do Vídně, kde jsme měli zamluvené hlídané parkoviště. Tam jsme nechali auto a s kufrem na kolečkách a batohy na zádech šli na vlak. Měli jsme tři hodiny do odletu, plno času, ale protože byl začátek prázdnin, čekali jsme na letišti blázinec. Právem.

Vlak nás dovezl přímo k letišti, kde jsme si vyjeli eskalátorem a pak jsem to ucítila – tu zvláštní atmosféru letiště, která se těžko popisuje. Tolik lidí, tolik cest, tolik dobrodružství! Za prosklenými stěnami na ranvejích čekala letadla a různá vozítka na nakládání zavazadel nebo doplňování paliva…

Na letišti bylo několik automatů, stánků, kaváren a restaurací s občerstvením, obchody s položkami bez cla a tak různě. Do bezcelní zóny jsme se samozřejmě dostali až po odbavení, které bylo překvapivě snadné. Poslali jsme velké kufry jezdícím pásem a šli na osobní kontrolu, kde si naskládáte věci, bundy, batohy, hodinky, mobily, pásky a tak dále do plastových krabic a necháte je projet rentgenem. A vy sami projdete takovou tou bezpečnostní bránou.

Čekala jsem, že si mě tam nechají, protože jsem měla malou taštičku plnou léků. Byla jsem zásobenější než lecjaký důchodce, dokonce i lecjaký dealer (mimo Ibalgin jsem měla také antikoncepci, nějaké léky co beru na štítnou žlázu, vitamínové doplňky, léky Urinal akut na močák, antibiotika, pokud by mi léky na močák nezabraly…). A vitamín C. Prostě hrůza, ale na letišti ani nemrkli a poslali mě i manžela dál.

Prošli jsme dovnitř, kde už nás čekalo jen čekání. Všude byly provokativně vystavené Mozartovi koule, což pro nezasvěcené je marcipán v čokoládě, který miluji, ale nakonec jsem odolala. Dala jsem si místo toho něco, co jsem jmenovalo Babiččina citrónová buchta a bylo to výborné (jen toho bylo málo).

Takže jsme na letišti, čas pomalu běží a já běhám na záchod, protože mě mučí močák. Normálně na to netrpím, ale to by bylo, aby mě před odletem něco nezačalo zlobit. Jak říkám, trochu nervování před odletem, to by jinak nebylo ono, že jo.

Pak se ukázalo, k jaké bráně máme jít, odkud nám to poletí. Šli jsme tam. Pak došlo ke změně a že prý máme jít k jiné bráně. Došli jsme tedy jinam. Ukázalo se také, že na Island letí plno Čechů a Slováků! To mi přišlo zajímavé. Konečně nás pustili do letadla. Sedli jsme si a dostali instrukce o bezpečnosti, zapípalo upozornění, abychom si zapnuli pás, letadlo se rozjelo.

Venku tou dobou byla bouřka, foukalo a vůbec bylo hnusně, což mělo za následek, že jsem byla hrůzou bez sebe. Letadlo nabíralo rychlost a při vzletu, i lehce po něm, sebou pěkně škubalo. Můj manžel seděl vedle mě a byl úplně v klidu. Z druhé strany seděla vedle mě nějaká slečna a ta byla taky úplně v klidu. Všichni byli v klidu, jen já se křečovitě držela sedadla přede mnou, snažila se zklidnit svůj dech, třeštila oči a slibovala Všemohoucímu spoustu věcí, když nás bezpečně dostane na Island. Bylo mi opravdu příšerně a vůbec jsem to nečekala! Všechny předchozí lety, které jsem kdy zažila, jsem zvládla v pohodě a teď tohle? Vážně jsem zvažovala, že zpátky budeme cestovat jinak. Tohle není pro mě, kdepak. Já se bojím. A manželovo tvrzení, že se musím smířit s osudem, protože v letadle už s tím stejně nic nenadělám, mě kupodivu nijak neuklidnilo.

K jídlu jsme dostali nějaké těstoviny s omáčkou a docela dobrou čokoládovou pěnu. I když mi chutnala, tak jsem toho moc nesnědla, měla jsem strach, že budu z toho strachu zvracet. Uklidnila jsem se během letu jen trochu, trochu spala, ale kámen ze srdce mi spadl až po přistání v Keflavíku.

Islaaaaaaaaaaaaaaaaaaand!

Den 1

Kemp Grindavik

Sotva letadlo dosedlo a my z něj vystoupili a odlovili si z běžícího pásu kufry, šli jsme vyhlížet pána, který nás měl vyzvednout a zavézt k půjčovně aut Lotus. Tam jsme si vyzvedli našeho malého ďábla, nacpali tašky do kufru a jeli do blízkého kempu, abychom se trochu dospali. Dorazili jsme tam v půl jedné ráno, ale světlo bylo jako ve dne. Postavili jsme stan, dali si sprchu (a mě spadl sonický kartáček na zem a rozbil se, hned první den!) a šli si lehnout. Vedle nás se usídlili nějací dva Češi, kteří nás ukolébali zpíváním „Ty kurvu zkurvenááááá“ a dalšími hity. Nevím, jestli vytuhli dřív než my, ale jak jsme byli utahaní, tak jsme usnuli v podstatě hned.

V půl osmé ráno jsme už měli sbalený stan, vyčištěné zuby a vyrazili jsme na první výlet.

Þingvellir National Park

Toto místo (Þingvellir National Park nebo také Thingvellir National Park) patří mezi perly Islandu. Přímo zde se setkává severoamerická a euroasijská tektonická deska. Toto místo patří na seznam světového dědictví UNESCO. Je to úžasná podívaná. Z pohledu na lávová pole i popraskanou zem jsem cítila, jak jsme maličcí a bezvýznamní s porovnáním síly přírody. Na Islandu víte, že se pod zemí dějí úžasné věci zcela mimo naši kontrolu.

Zaplatili jsme parkování (mimochodem, obvykle jsou pak záchody zdarma). Sice tu pár turistů bylo, ale jen pár. Brzy jsme zjistili, že to bylo tím, že jsme zkrátka a dobře vyrazili brzy. Masy turistů se u památek a přírodních krás rozproudí obvykle až okolo desáté hodiny dopolední.

Snídani jsme si dali v místním obchůdku a místní stravování jsme začali toustem.

Neměla jsem sebou čepici (zkuste na poslední chvíli hledat v létě v Čechách čepici), tak jsem nosila na hlavě svůj univerzální šátek, který mi ale moc neslušel. Byla to skvělá příležitost si pořídit první památku na Island, krásnou růžovou čepici.

Ten den jsme měli úžasné štěstí, protože se původně šedá zamračená obloha nádherně vyjasnila a po zbytek dne nám bylo dopřáno nádherné počasí.

Jak vidíte, ještě bylo na turisty brzo. Silnice byly skoro úplně prázdné.

Brúarárfoss, Hlauptungufoss a Midfoss

Naše další cesta vedla k vodopádu Brúarárfoss. Je to dobrodružná procházka, protože i když cesta byla vyšlapaná, byla místy pěkně podmáčená, a tak jsme tam skákali jako kamzíci. Po cestě k vodopádu Brúarárfoss jsme potkali ještě dva vodopády, Hlauptungufoss a Midfoss, které jsou také krásné a ta modrá voda, ta vám vyrazí dech. Nenajdete tam moc ohrazení, protože na Islandu se spoléhá na to, že nejste idioti a selfíčka a jiné blbiny budete dělat z bezpečné vzdálenosti.

Tenhle výlet mě nadchnul, bylo krásné, řeka byla nádherně modrá, to poskakování po cestě ve mě probudilo dětskou hravost a vodopády byly úchvatné. Rozhodně tohle místo doporučuji navštívit.

Voda je na Islandu tak čistá, že se prý dá klidně pít i z řeky. My nakonec neměli možnost to vyzkoušet, protože nám vždycky vystačily zásoby, co jsme si dělali v kempech. Myslela jsem, že díky tomu, že je Island tak známý geotermální činností, bude voda cítit. Ukázalo se ale, že v kempech je voda zcela bez zápachu a naprosto vynikající chuti. Na mou duši, lepší vodu jsem ještě nepila.

Geysir

Další naší zastávkou je další turistická atrakce Geysir. Teď se nacházíme na takzvaném Zlatém okruhu, který nabízí turistům „to nejlepší z Islandu“ během několika dní. Proto tady také v létě narazíte na takové davy lidí z celého světa. Až se z této oblasti dostaneme dál, davy značně prořídnou.

Podle Geysiru se gejzírům asi říká gejzíry, ačkoli originální Geysir je už delší dobou nečinný (má tam takový pomníček se jmenovkou) a hlavním tahákem místa je gejzír Strokkur. Ten chrlí vroucí vodu zhruba každých 5 – 10 minut a může tryskat až do výšky i více než 20 metrů.

Tohle je malé místo plné turistů (ano, čas už pokročil a všichni se očividně vyhrabali ze spacáků), takže to může být trochu zklamání. Najdete tu několik míst, kde vyvěrá vroucí voda ze země. Ano, na tomto místě ucítíte síru, ale jen na malém prostoru. Stejně je to u všech podobných míst, zápach síry (nebo co to je) se drží vyloženě u zdroje. Aktivní a rozsáhlou geotermální činností je Island velmi dobře známý. Prošli jsme si to tu během chvilky, podívali se na několik „výstřiků“ (hahaha) a jeli jsme dál.

Gullfoss

Další zastávkou je další vodopád, Island je totiž opravdu jeden vodopád vedle druhého. Na začátku jsme byli hotový z každého čůrku, ale pak už jsme si vybírali, protože jedete a vodopád, vodopád, další vodopád…. Gullfoss je ale veliký vodopád, který se vyplatí nevynechat.

Je něco úžasného na tom sledovat sílu šílené masy vody, které se bez přestání řítí kamsi dolů.

Secret Lagoon

Řeknu vám, že není nic lepšího po náročném dni než koupání v teplých pramenech.

Secret Lagoon je příjemné místo s nádherně teplou vodou. Ne zrovna na pohled čistou, ale rozhodně hodně teplou. Pravda, když si chcete sednout, najdete takové oslizlá místa a sedáte si do něčeho měkkého, co nevzbuzuje moc důvěry, ale když se přestanete ofrňovat, můžete si tohle místo vážně užít. Většina lidí to řeší pěnovými nudlemi, na které se rozplácne a vesele pluje bazénem. Můžete si zde koupit pití a když už máte pocit, že jste příliš uvaření, můžete se kolem bazénu projít. Vede tudy cestička, na které můžete pozorovat hned vedle bazénu vyvěrající horké proudy a bublající jezírka, což je zajímavá podívaná.

Jako dekoraci tu mají tři sady domečků pro skřítky, bohužel to ale také bylo jediné místo, kde jsme je viděli (ty domečky, ne skřítky).

Kemp ÁLFASKEIÐ

Na noc jsme si vybrali kemp v přírodě, který není kdo ví jak vybavený, ale teče tu pitná voda, dá se tu umýt nádobí a můžete si dojít na záchod. Vzhledem k naší návštěvě Secret Lagoon a následně sprše na místě jsme tedy ani nic víc nepotřebovali. Po cestě jsme si skočili do krámku, koupili jsme si nějaké to pečivo a vytáhli první dehydrované jídlo z Decathlonu – gulášovku. Konečně příležitost vyzkoušet naše vybavení!

V osm večer dorazil majitel kempu, aby zkontroloval ty, co se tu usadili. Přijel stylově – na Islandském koni.

Den 2

Spalo se nám krásně, v kempu byl klid, vzduch je čistý, prostě nádhera. Naše vybavení nám poskytuje nádherné pohodlí, nafukovací matrace je fantastický vynález, stejně jako spacák pro dva. Ráno jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Počasí bylo trochu podmračené, ale protože bylo opět celkem brzy, nepotkávali jsme moc turistů. Jo a během prvního dne jsem si spálila obličej, protože mě nenapadlo se namazat. Mám přes tváře a frňák rudý pruh a patlám si to aloe vera gelem, který jsem si (stejně jako opalovací krém) vzala sebou.

Hjálparfoss

Vodopád Hjálparfoss není extra velký, ale byla na něj i tak parádní podívaná. Voda byla tak krásně čistá a lákala ke koupání, ovšem jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že je pěkně studená. Vodopád je mimochodem vidět i z parkoviště, ale to bychom nebyli my, abychom se nedošli podívat co nejblíž!

Po cestách vídáme v ohradách spousty ovcí a koní. Překvapilo mě i, kolik golfových hřišť najdete na Islandu!

Údolí Gjáin

Škoda, že nebylo hezčí počasí, tohle totiž byla nádhera. Prošli jsme si údolí a zašli až k ruinám skutečného vikinského sídla a rekonstrukci farmy.

Stöng

Následně jsme si udělali pěší procházku za naším dalším cílem. Ruiny skutečného vikinského sídla a rekonstruovaná farma z dávných dob se nachází právě v údolí Gjáin.

A byl čas oběda. Po každém takovém chození, na které se bez mučení přiznávám, že nejsme s manželem ani jeden tak úplně zvyklí, jsme měli pěkný hlad. Při cestě jsme navštívili menší restauraci, která byla spojená s malým obchůdkem, kde jsme si koupili nejdůležitější věci, které nám zatím chyběly – zapalovač, sůl, pepř a jar na nádobí.

Kerið

Po obědě, náležitě posilněni, jsme se vydali na Kerið. Je to jezero v propadlé, a pokud vím, nečinné sopce. Tenhle kráter s tyrkysovým jezírkem jsme si prošli vrchem i spodem a nahoře foukalo jako blázen! Měla jsem chvilkami pocit, že mě vítr smete někam dolů, a to bych vážně nerada. I čepici jsem si musela držet a telefon jsem raději moc nevytahovala, protože jsem měla podezření, že mi ho vítr vezme. Ale bylo to další skvělé dobrodružství! Navíc to místo opravdu vypadá úžasně. V tom jezírku jsem dokonce viděla rybku, nevím jak se tam dostala, tak předpokládám, že ji tam někdo vysadil.

Reykjadalur

Po tom větrném zážitku, chození a zkoumání jsme se rozhodli… pro další chození! Túra vedla k jednomu z nejlepších cílů, jaké jsme si mohli v té chvíli přát, k horkým pramenům. Tentokrát ale nešlo o bazén, ale o řeku, kde vyvěrá horký pramen. Došli jsme tam spolu s dalšími zájemci o válení v horké vodě.

Nahoře se nikdo nekoupal, což nám to přišlo ideální, hezky soukromí, ale ukázalo se, že tam se nikdo neválí, protože je tam voda opravdu hodně horká. Ani já, po létech tréninku v horké vaně, jsem tam nevydržela. O kousek níž, jak se ukázalo, se horký pramen mísil se studeným, který přitékal z kopců. Dohromady tvořili nádherně příjemnou koupel. Zase jsme potkali Čechy, jak jinak, ale všichni byli moc milí a přátelští. Ve vodě jsme se váleli jako tuleni a vždycky se posouvali o maličký kousek podle toho, jestli jsme se chtěli víc zahřát nebo už trochu zchladit. Byla to bomba.

Kemp STOKKSEYRI

Den končil a bylo třeba se ubytovat. Na dnešní noc jsme si vybrali kemp STOKKSEYRI, který byl podstatně lépe zásobený než předešlý kemp, i když výhled byl podle mě lepší v tom předchozím. Tady létala hejna řvoucích racků a za nimi běhal týpek s fotoaparátem s obrovským objektivem. Island je pro pozorovatele a fotografy ptáků úplná Mekka.  Postavili jsme si stan, uklohnili si večeři a čaj a šli jsme spát.

Na Islandu v létě oceníte zatemněný stan, protože je tam v noci světlo jako ve dne.

Den 3

Seljalandsfoss a Gljúfrabúi

Seljalandsfoss byl naším prvním cílem toho dne. Sbalili jsme se a vyrazili jsme. Ještě že ten stan se skládá a staví tak snadno! Mohli jsme být na cestě během několika minut. Co je na Seljalandsfossu výjimečného? Že se dá obcházet. Vlastně projdete hned za proudem vody. Ale raději se připravte a vezměte si pláštěnku. Předpokládám, že boty nepromokavé máte? Výborně. Vodopád je úžasný. Voda huučí… po skaliinááách…

A hned o kousek dál (pěšky jste tam za pár minut) je taková díra ve skále, kudy se dá dojít k dalšímu vodopádu, Gljúfrabúi. Byli jsme s manželem oba mokří jako myši, ale nechtěla jsem si to nechat ujít. Je v tom něco, já nevím, dobrodružného, někam lézt, něco hledat…. A moje duše tenhle typ bezpečných, ale dobrodružných výprav miluje. Bylo to jen „na skok“, ale bylo to prima!

Přírodní koupaliště Seljavallalaug

Další fantastické místo. Ale tentokrát ani ne tak pro cíl, jako pro cestu. Ta úžasná přírodní scenérie vás nechá žasnout. Zaparkovali jsme a šli jsme k přírodnímu koupališti Seljavallalaug. Tohle místo je na soukromém pozemku a na údržbu můžete přispět dobrovolnou částkou. To se mi líbí. Voda nebyla kdo ví jak teplá ani čistá, horký proud přitékal z jedné strany bazénu trubkou. Rozhodli jsme se, že si jen vymácháme nohy a užijeme si ten krásný pohled do krajiny. Měli jsme to štěstí, že jsme tam chvilku byli sami, než přišli další turisti, tak jsem udělala pár fotek.

A pak byl čas na jídlo. Zastavili jsme se v jednom pěkném podniku u cesty na hamburger s hranolky.

Skógafoss

Po obědě nás čekal vodopád Skógafoss. To už samozřejmě byli všichni turisté na nohou a šli obdivovat krásy Islandu tak jako my. Byla to nádhera, i počasí nám přálo.

Vrak letadla

Vrak letadla můžete najít na pláži v oblasti Sólheimasandur. Tohle je první místo, které jsme se s manželem shodli, že za moc nestojí, a vůbec by nám bývalo nevadilo jej vynechat. Ale co už, když jsme tady…. Zajímavý byl optický klam, který cestu k letadlu (i od něj) zafungoval. Zatímco někteří turisté jeli až k letadlu autobusem, my se rozhodli jít pěšky. A tak jsme šli, šli, viděli jsme horizont moře, ale pořád, jako by se nepřibližovalo. Přišlo mi to nekonečné. Já chodím ráda, ale zvlášť proto, že zpátky byla cesta také nekonečná, a já opravdu potřebovala na záchod, tak jsem to moc neocenila. Tam po cestě záchody nejsou, a ani žádný keř nebo skála, za kterou by se zoufalý turista mohl ukrýt, proto si případně dojděte s předstihem nebo jeďte autobusem. Vrak letadla jsme viděli až úplně na konci cesty, kdy se vyloupl na pláži. Je to prostě troska letadla, z níž koukají dráty a který prolézají dychtivý turisté za cílem ulovit zajímavý snímek. Tak jsme si také zapózovali. 😀

Maják Dyrhólaey a pláž Reynisfjara

O kus dál jsme navštívili další nádherné místo, maják Dyrhólaey, odkud je úžasný pohled na skalnatý úsek, tyrkysové moře a černou písčitou pláž. Ale kde jsou sakra ty toalety?

Tak jo, jen asi o pět minut později, jen o malý kousek dál, jsme dojeli k dalšímu výhledu, kde byly i toalety. Výhledy nevýhledy, jsem jen člověk. Ale na to, že tohle byly placené toalety, to bylo dost děsný, a to rozhodně není pro Island typické. Na většině toalet i sprch jsme se obvykle setkali s čistotou a pořádkem. Až na tohle místo. Fuj.

Pak jsem se už mohla soustředit na další krásné výhledy…

Obchod a lávová pole

Den se blíží ke konci a je třeba obstarat zásoby, tak jsme se po cestě zastavili v potravinách a mrknout do obchodu. Tady je pár fotek potravin i s cenovkami, abyste si udělali představu, jak to s cenami potravin na Islandu chodí.

Měla jsem původně obavy, co budu na Islandu jíst. Ukázalo se ale, že mají naprosto běžně vybavené obchody vším, co vás napadne.

Lávová pole porostlá mechem

Po cestě jsem chtěla ještě vyfotit lávová pole porostlá mechem. Lávová pole jsou tu častá a mají ty nejrůznější tvary, někde jsou i vysoké špičaté výčnělky a divoké hrboly, jinde je to jen zvlněná krajina porostlá mechem (jako tady). Někde jsou popukané kopce. Jsme na ostrově, kde je divoká podzemní aktivita, to je jasné na každém kroku.

Kemp KLEIFARMÖRK

Kemp KLEIFARMÖRK je umístěný jen malý kousek od vodopádu. Je to takové zenové místo.  Co se kempu týče, jsou tu dvě toalety, umyvadlo na umytí nádobí a doplnění zásob pitné vody, ale bohužel žádná sprcha.

Den 4

Ráno jsme sbalili stan, naházeli věci do auta a vyrazili jsme dál. Teď už se dostáváme na dohled Islandského ledovce, který podle mě ani nevypadá jako ledovec. Ale nebojte, uvidíme (a uvidíte) i ledovce, co jako ledovce skutečně vypadají. Jak jsme se vyřítili z kempu, ani jsme nestihli snídani, tak jsme si udělali čaj a jídlo po cestě. Je skvělé, že se po cestě nalézají tyto kempingové stoly s lavicemi, na některých málo místech i se zástěnou proti větru, což je velmi praktické, když se snažíte zapálit vařič.

Ten ledovec je vidět na fotce vpravo, a je umístěný uprostřed fotky

Skaftafell & Svartifoss

Jeli jsme dál, čekala nás totiž túra k národnímu parku Skaftafell, kde je vodopád Svartifoss. K vodopádu se jde asi tři čtvrtě hodinky, ale je to pěkná procházka. A ten cíl! Vodopád je parádní, název znamená „černý vodopád“ a pochází od tmavých lávových čedičových sloupů obklopujících vodopád, které vypadají trochu jako varhany. I tohle místo vás nechá žasnout nad tím, co dokáže vytvořit příroda.

Jökulsárlón

Do mojí islandské top trojky bych rozhodně zahrnula tohle kouzelné místo. Než jsme tam dojeli, ukazoval mi manžel v dálce ten ledovec, co vypadá spíš jako zasněžené pole a já frfňala, že to vůbec jako ledovec nevypadá. Ale když jsme přijeli do dalšího cíle, spadla mi čelist. Krásné počasí tomu jistě pomohlo, protože modrá voda byla ještě modřejší, ledové kry ještě třpytivější a tuleni ještě vyvalenější. Cože, řekla jsem právě tuleni? To si pište! Bylo jich tu hned několik, jen pár metrů od nás. Někteří se vyvalovali na krách, jiní dováděli ve vodě (vypadalo to na divoké námluvy), byla to bomba! A ty ledové kry vypadaly jako z jiného světa! A ne, ty fotky nejsou upravené!

Kulisy Vikingské vesnice

Úúúúú, chcete vidět kulisy vikingské vesnice udělané pro seriál, který nikdy nevyšel? A ty kulisy si můžete prohlédnout jen zvenčí? Na Islandu můžete! Tohle patří do trojky věcí, které bychom na Islandu mohli klidně vypustit a vůbec by to nevadilo. Je to hezký, ale vlastně kromě krásné přírody to nebyl takový zážitek, v jaký jsme doufali.

Před návštěvou kulis jsme si ještě zajeli na nákup, takže teď jsme připraveni vyrazit do kempu.

Kemp REYÐARFJÖRÐUR

Tenhle kemp se nám moc líbil. Je tu dostatek toalet, jsou tu sprchy s teplou vodou, teplá voda teče i z kohoutku (to při mytí nádobí člověk vážně ocení), prostředí je krásné, hned u kempu bublá romantický potůček a kousek do kopce je nejkrásnější dřevěný kostelík, jaký jsem kdy viděla. Já mám mnohem radši prosté kostelíky, které nebudí v lidech pocit, že jsou malí a zbyteční.

Hned vedle kostelíku je domek, kde bydlí kněz Miroslav a je to Slovák! Bohužel jsme neměli čas s ním popovídat, ale prohlédli jsme si za doprovodu moc milé jeptišky interiér kostelíku a prohodili alespoň s ní pár slov. Jenže pak už jsme vážně museli jít, protože nadešel čas ukázat kempingovou kartu. Udělali jsme si večeři, čaj, umyli nádobí a šli si do spacáku pustit seriál.

Den 5

Krásné ráno přátelé, vyrážíme na cestu!

Hengifoss

Vyrážíme za vodopádem Hengifoss, další krásnou túru za vodopádem. Opět nás čekají úchvatné přírodní scenérie, které vznikli díky vulkanické činnosti. Vidíte ty vrstvy?

A protože od parkoviště to bylo jen pár kroků k food trucku (pojízdné občerstvení), který zrovna otevřel, neodolali jsme. Rozhodli jsme se vyzkoušet borůvkovou zmrzlinu z ovčího mléka. Byla moc dobrá, žádnou pachuť neměla, moc mi chutnala!

A jedeme dál.

Jo, to bílé na cestě jsou ovce. Jsou všude, některé jsou v ohradách, ale hodně jich vidíme i na volno, ať už utečenců nebo divokých. Jsou plaché a špatně se fotí, ale to jim nebrání se občas procházet po silnicích.

Po cestě jsme si zase nakoupili jídlo, tentokrát v obchodě s názvem Bónus, který má v logu takové divné prase. Ale je to samozřejmě běžný obchod s potravinami. Koupili jsme si fazole, pečivo, salám a tak, samé dobroty a pak jsme vyrazili do lázní.

Lázně Vok

Když jsme zaparkovali a vyrazili k lázním Vök, přišlo mi, jako bychom se blížili k sídlu filmového padoucha, Takový nenápadný a přitom moderní a elegantní vchod a pak ten luxus, který dýchal z každého koutu lázní… Šatny byly nádherné, osvětlení intimní, všude příšeří, sprchový gel, šampon i kondicionér se zajímavou vůní… Navíc hned při vchodu jsme si mohli nabídnout některý z čajů. Zaplatili jsme si také další nápoj z baru, kam se dostávalo bazénem, já neodolala něčemu s názvem Pink smoothie, který tvořil ikonický mléčný výrobek Islandu Skyr, dále mléko, jahody a nějaké bobuloviny. Bylo to dobré, ale mohlo by to být sladší.

Každopádně, zpět k lázním. Luxusní vzhled lázní mě pohladil po duši. Na tohle by si jeden rychle zvykl. Osprchovala jsem se a přešla jsem ke vstupu do vody, která byla, ostatně jako snad ve všech lázních na Islandu, nádherně teplá. Další věc, na kterou se snadno zvyká. Prošla jsem větším bazénem, vylezla a prošla k menším bazénkům o kousek dál, které byly opět velmi teplé, ale pokud jste se cítili přehřátí, mohli jsme se snadno ochladit v jezeře, hned vedle. Výhled z bazénku na jezero byl uklidňující.

Zprvu v lázních bylo jen pár lidí, pak naběhl nějaký zájezd se seniory a bazény se rychle zaplnily. Našli jsme si místo kousek od baru, hezky ve stínu a tam jsme se láznili, dokud jsme nedospěli k názoru, že to by pro dnešek stačilo, vydali jsme se natankovat a jeli dál.

Tankování se platí kartou přímo u stojanu. Naťukáte si, za kolik chcete natankovat a tankujete. Když je náhodou auto plné ještě před limitem, tak se vám strhne jen to, co jste si natankovali. I přesto, že jsme potkali celkem dost čerpacích stojanů, doporučuji hlídat si benzín a při příležitosti si pro jistotu natankovat.

Po cestě prostě vidíte z okna auta vodopády, třeba takhle.

Artic Henge

Slyšela jsem o Stonehenge a Islanďané se snaží asi o něco podobného, ale tohle není staré a dokonce ani dokončené. Ale bylo to vizuálně zajímavé. Když máte čas a chuť, můžete to obhlédnout. Stojí jen kousek od kempu, kam jsme jeli na noc.

Kemp Raufarhöfn

Bylo trochu větrno, a tak přišel k chuti čaj a nějaké to teplé jídlo. Zajímavé místo, tenhle kemp. Vlastně to byl takový uměle vytvořený mini kráter, kdy nás vyvýšení mělo asi chránit před větrem, těžko říct. Co mě ale pobavilo, byl bojler z Dražic, protože my Češi a naše výrobky se dostaneme zkrátka všude, ha!

Den 6

Byla větrná noc a šedivé ráno s mírným deštěm. Ale měli jsme obrovské štěstí, protože během rána přestalo pršet a my si mohli ještě lépe vychutnat dobrodružství, které nás čekalo. A že to bylo dobrodružství velkolepé, o tom se brzy přesvědčíte.

Húsavík a pozorování velryb

Když jsem se poprvé doslechla, že jedna z věcí, kterou lze na Islandu podniknout je pozorování velryb, opakovala jsem manželovi pořád dokola, že můžu vypustit cokoli jiného, ale tohle chci zažít. Vidět živou velrybu ve volné přírodě na vlastní oči? Kdo by nechtěl?

Možností bylo hned několik. V Húsavíku je pár společností, které pořádají plavby za velrybami, někdy kombinované i s pozorováním papuchalků. Papuchalky jsme měli v plánu až dál, takže jsme se soustředili na velryby. Vybrali jsme si společnost Gentle Giants, která měla velmi dobrá hodnocení. Zkrátka a dobře na mě působili důvěryhodně. Používají starou rybářkou loď, na které to může, jak nás v kanceláři informovali, pěkně houpat. Protože jde o pozorování ve volné přírodě, nemůže společnost zaručit, že velryby budou spatřeny (to dá rozum), ale hned nám nabídli, že v případě, že to nevyjde, umožní nám plavbu s další skupinou, pokud tam bude místo. Ale zároveň dodali, že poslední dny mají velmi úspěšné, a velryby se obvykle ukážou. Hele, když uvidím alespoň kus ploutve někde v dálce, budu skákat radostí, říkala jsem si. To, co nás čekalo, jsem ale rozhodně nečekala.

Húsavík je cítit rybinou, přeci jen jde o přístavní město, ale musím říct, že mi to nevadilo. Byla tu kouzelná atmosféra, z velké části vykreslena krásnou architekturou a nádhernými loděmi. Navíc to vzrušující očekávání! Až v kanceláři mi došlo, že vůbec nevím, jestli netrpím mořskou nemocí a celý výlet neprozvracím. To se asi uvidí.

Připlula loď a vyskočil z ní akční týpek Portugalského původu, který byl zároveň naším průvodcem. Omluvil se, že si musí odskočit a za chvilku byl zpátky s hrnkem něčeho teplého. Byli jsme včas varováni, že na moři může být větrno, chladno a mokro, proto jsme si navlékli víc vrstev, nákrčník, čepici i rukavice, a k tomu jsme si na lodi zapůjčili overal, co nás měl držet v teple a přes to pláštěnku. Vybaveni jsme konečně vypluli.

Průvodce dal základní instrukce a vtipkoval až do chvíle, kdy se mu záhadně ztratil mikrofon. Přes to, že jsme všechno obrátili vzhůru nohama, nikde nebyl k nalezení. Už už jsem si představovala, jak některým šeptá, že je čas vrhnout se přes palubu, zatímco ostatní ho neslyší, a proto nestihnou získat záchrannou vestu, která šla podle předváděcí akce průvodce podezřele zdlouhavě nasadit. Proč jsme nedostali vesty preventivně hned? vrtalo mi hlavou. Průvodce se pak odněkud objevil i s mikrofonem, a když jsme se ho ptali, kde mikrofon byl, tak řekl, že nám to neřekne, protože se za to stydí. No tak to snad už ani nechci vědět, kde ho měl.

Na lodi jsme se seznámili s milou rodinkou z Mallorky. Mohla jsem si tak zase trochu procvičit moji slabou angličtinu, což bylo super. Loď sebou houpala, tak jsem si sedla, chytla se rukou dřevěného zábradlíčka a užívala si cestu. Byl to nezvyk, ale špatně mi nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec nikomu nebylo špatně. Pak jsme zahlédli první ploutev v dálce, první tryskání vody z dýchacího otvoru nějaké vzdálené velryby. Tedy, ostatní to viděli, průvodce ohlásil kde to je a než jsem se prodrala davem, byl ten savec zase pod hladinou. Sakra. Byla jsem nachystaná příště davy prorážet, přeci si nenechám ujít příležitost vidět velrybu, když už jsem tady!

A pak to přišlo. Připlavalo. A bylo to úžasné. Keporkak. Absolutně nádherný, přátelský, hravý a zvědavý jako kotě. Připlul a ukázal záda, vyfoukl vodotrysk, podplaval loď. A pak ji podplavával sem a tam, ukazoval se v celé své kráse, válel sudy a ukazoval ploutve, vynořil se kolno a ukázal nádhernou hlavu, byl skoro na dosah ruky. Všichni jásali, pištěli, radovali se. A já obzvlášť. Normálně nemůžu pouštět video, které jsem pořídila se zvukem, protože jsem tam úplně v transu. Opakuji, jak je nádherná a úžasná, posmrkávám dojetím, moje sestra, když to video se zvukem viděla, dostala záchvat smíchu, potvora! Ale já taky, tak to tak nevadí. 😀

Měli jsme obrovské štěstí.

Byla jsem absolutně okouzlena a pozorování velryb se pro mě stalo tím nejkrásnější zážitkem z Islandu. Manželovi se prý víc líbili tuleni, ale jak říkám, na velrybu v zoo prostě nenarazíš. A takové blízké setkání, to bylo mnohem víc, než v co jsem doufala. Bylo to kouzelné a dech beroucí. Tohle zvíře ve mě budilo důvěru, měla jsem chuť ji pohladit po čumáku a po břiše, kamarádit se s ní. Nechápu, jak někdo může tak úžasné zvíře lovit. Ale to nechápu u víc zvířat… Každopádně, celá cesta i s pozorováním trvá zhruba tři hodiny. Zážitek je to ale na celý život. Cena za plavbu (dospělé osoby) je okolo 1900 korun.

Velryba se s námi rozloučila elegantním šplouchnutím zadní ploutví a odplavala pryč. Vrátili jsme se a plavba zpět byla ještě klidnější než cesta tam, protože se uklidnil vítr. Těšila jsem se, až si odskočím a půjdeme se najíst, stejně jako ostatní jsem ze strachu, co se mnou moře provede, raději moc nejedla.

Dimmuborgir

Dimmuborgir neboli Černá pevnost je dramaticky vyhlížející lávová plocha v oblasti jezera Mývatn. Vede tu taková zajímavá túra, pro turisty tu připravili kulisy obydlí „Yule chlapíků“, což má být třináct synů nějakých trolů, myslím, a prý jsou k vidění hlavně v zimě, kdy chystají Vánoce. Na Islandu nemají Santa Clause ani Ježíška, takže těchto třináct jeskynních mužů patří k místnímu folklóru, jestli jsem to pochopila dobře.

Byl čas jet do kempu.

Fjalladýrð

První věcí bylo se nahlásit a pak si hodně rychle postavit stan. V kempu Fjalladýrð nám totiž vyšel na noc extrémně silný vítr. Tím myslím, že náš stan je stavěný, aby odolal 50 km/h, a tu noc bylo asi 70 km / h. Konstrukce se propadala, venku se zvedal písek a prach a mě vrtalo hlavou, jak musí být silný vítr, aby na nás převrátil naše malé autíčko, které jsme si zaparkovali vedle stanu ve snaze trochu si chránit stan před větrem. Kemp jsme si prohlédli jen povrchně, co se týče vzhledu byl moc hezký, trávou porostlé stříšky budov i interiér kavárny působily krásně, ovšem já bych víc ocenila, kdyby tekla teplá voda z kohoutku, protože mi při mytí nádobí málem upadly ruce. Můj muž kvůli větru skoro nespal, já ale po dni s velrybami usnula hned jako špalek.

Den 7

Hurá, stan nám neuletěl, autíčko se na nás nepřevrátilo, ani nás nepropíchla žádná zbloudilá plaňka!

Dettifoss

Ráno pořád pršelo, ale alespoň přešel ten strašný vítr. Sbalili jsme se a vyrazili jsme k vodopádu Detifoss. Vzala jsem si přes oblečení ještě pláštěnku, a byla jsem za to ráda. Bylo tam hodně mokro, jak kvůli počasí, tak kvůli spršce z vodopádu, který byl jedním slovem mocný. O kus dál byl další vodopád, tak jsme si to hezky prošli. Nepršelo tak moc, abychom nemohli, naštěstí. 🙂

Kráter Viti

Jen takový rychlý skok k jednomu kráteru s nádherně modrou vodou i v tomhle zamračeném počasí…

Krafla

Krafla je sopka, ale nazývá se tak i celá vulkanická oblast, který je dlouhá až 100 km. Díky sopečné činnosti tu najdete bublající bahenní jezírka a zápach síry. Geotermální energii se tady tady snaží využít i místní elektrárna.  Je to zajímavý pohled, na všechny ty trubky a obláčky kouře stoupající ze země.

Některá aktivní místa jsou pochopitelně turistickou atrakcí, ale ty chodníčky tu mají nějaké polorozpadlé.