0
Rodina

Zrádná nosní mandle

Tak až se vám bude zdát, že je vaše dítě neustále nemocné (rýmy a virózy), tak si nenechte od nikoho nakukat, že to je normální. Jistě, děti ve školce chytnou něco raz dva, ale co je moc, to je moc. Příznaků je víc, díte může huhlat, může se mu hůř dýchat, možná v noci chrápe nebo trochu nedoslýchá. To vše může být zapříčiněno zvětšenými nosními mandlemi, které jsou uloženy v klenbě nosohltanu.

Příznaky a prvotní vyšetření

Maminka mého manžela měla podezření. Než jsme si to ale u doktorky ověřili, měla naše dcera naplánované vyšetření sluchu, které by se mělo provádět každému dítěti v jeho pěti letech.  Sotva jsme vešly do ordinace, přednesla jsem své podezření. Vypadalo to, že paní doktorka to vytušila, hned co jsem vstoupila dovnitř, že to nebude jenom kontrola sluchu. Pak se zeptala na pár otázek, usadily jsme dceru na můj klín, já usedla na židli pro pacienty a na to, co přišlo, jsem upřímně řečeno nebyla připravená. Paní doktorka Gergelyová je velice šikovná a trpělivá a mohu ji doporučit. I přesto mi tento způsob vyšetření připadal spíš jako středověká mučící metoda. A to jsem se doslechla, že dřív se to provádělo ještě jinak, a děsivěji. Tady nejde ani tak o bolest, spíš o to, jak to vypadalo. Paní doktorka vzala delší drátek s vatičkou na konci. Nevím, jestli to bylo třeba nějaké anestetikum či co, předpokládám že ano. Vsouvala drát hlouběji a hlouběji no nosní dírky až to bylo i na mě trochu moc. Najednou jsem si dokázala živě představit, jak asi vyndavali v Egyptě po smrti mrtvým mozek nosem. Dcera naříkala a křičela, ale spíš tím, jak byla zděšená, než že by jí to bolelo. Alespoň myslím, já zděšená byla, ale já toho málo snesu, to není nic nového. Manžel byl na stejném vyšetření a říkal, že to nebolí, jen je to trochu nepříjemné. Ale udělat se to musí. Paní doktorka pak drát vysunula a vsunula tenký kabel, kterým viděla, co je uvnitř. A tak se zjistilo, že má dcera nosní mandle opravdu velké a dýchá jen skrze takový tenký půlměsíček. Chudinka malá. Vyšetření bylo u konce. Myslím, že byla dcera statečná, protože já bych se i ve svém věku nejspíš chovala stejně, ne-li hůř.

Bylo nám řečeno, že jediným vhodným řešením, doporučeným řešením, je operace. Pod plnou anestezií. Byla jsem z toho trochu v šoku, protože moje dcera je malá a najednou má projít takovým procesem, ale paní doktorce jsem věřila. Našla nám termín v létě a bylo to.

Předoperační vyšetření

Týden před operací jsme musely zajít za dětskou paní doktorkou, aby provedla předoperační vyšetření. K operaci musí samozřejmě dítě nastoupit zcela zdravé. Sestřička u paní doktorky byla překvapená, že má operace proběhnout v létě. Mě něco takového překvapilo, protože já nejsem doktor, a když mi dá doktor nějaký termín, tak věřím, že ví co dělá. Volala jsem ale pro jistotu tedy zpátky paní doktorce na ORL a ptala se, proč v létě. A důvod to skutečně má. V létě je méně virových onemocnění, a tak se může dítě spíš hezky v klidu zahojit. Navíc na tom dcera byla tak, že „čím dřív, tím líp pro ní“. A protože zdraví je to nejdůležitější, tak jsme souhlasili. Zašly jsme na předoperační vyšetření k dětské doktorce, kde dceři nabraly sliny a odebraly trochu krve. Nic hrozného, ale jak byla dcera zhrzená ještě po vyšetření na ORL, které zahrnovalo příliš dlouhý drát a kabel, vyděsila se a nechtěla se nechat vyšetřit ani za nic. Musely jsme vyjít ven a chvilku jsem tam do ní hučela a slibovala jí modré z nebe. Nakonec zabrala Jesenka, kterou jí obvykle nechci kupovat, protože ses snažím doma omezovat konzumaci sladkostí. Dcera nakonec váhavě souhlasila a nechala se prohlédnout. Viditelně se jí ulevilo, že to skutečně bylo rychlé, jednoduché a bezbolestné vyšetření. Po týdnu jsme si ráno vyzvedly u dětské doktorky zprávu a šly na předoperační vyšetření ještě na ORL, kde Elišce jen nakoukla paní doktorka sem a nakoukla tam, žádné dráty, žádné kabely. Ujistila jsem se, že v nemocnici počítají s tím, že tam budu celou dobu (kromě operace samotné) s dcerou, a pak jsme jely ještě na pár hodin domů.

V nemocnici

V jedenáct jsme nastoupily do nemocnice v Písku, na dětské oddělení, operace se měla konat druhý den ráno. Na pokoji jsme byly jen s jedním chlapečkem z Ukrajiny. Daly jsme si oběd. Jíst dcera normálně mohla, zákaz jídla a pití platil až od půlnoci. Dokonce ani čistit zuby si v den operace ráno nesměla, aby prý nespolkla pastu nebo vodu. Bylo nám doporučeno po půlnoci ukrýt konvici s čajem někam, kam děti nedosáhnou. Vzala jsem sebou obrovskou tašku, jako bychom se chtěly do nemocnice trvale nastěhovat. Taška však byla plná skvělých věcí, které nás měly zabavit a trvám na tom, že se nám to hodilo. I přesto, že tam by hned u pokoje malý dětský koutek s hračkami. Měly jsme sebou dárky „za operaci“, kde měla dcera panenku s šatičkami a hodinky z Lidlu, které se jí moc líbily. Měla tam hračky, můj notebook s pohádkou, dětské časopisy s různými bludišti a hrami, pár nafukovacích balónků, pastelky a papíry a pár hraček a odměn od babiček. Dcera si zvládla z toho hrát skoro se vším. Zvlášť velký úspěch měly nafukovací balónky, do hry jsme zapojily i chlapečka a jeho maminku. Není divu, že ten den rychle utekl. Navštívily nás sestřičky, místní paní doktorka i pan anesteziolog. Vyspaly jsme se. Druhý den ráno dostaly děti čípek na uklidnění do zadečku a kolem osmé deváté šly děti, jedno po druhém, na operaci. Dcera si sebou vzala panenku, doprovodila jsem ji k výtahu, kde si ji převzaly lékaři v operačním úboru, tedy v takové té nazelenalé pláštěnce, roušce a čepici. Bylo mi strašně úzko, moje malá holčička mi zmizela z očí a já se doploužila zpět na pokoj, abych tam ve strachu z toho, co se asi stane, čekala na pokoji. Čekaly jsme tam s maminkou chlapečka a povídaly si. Chlapečkovi operovali zároveň nosní i krční mandle. Celý pobyt v nemocnici byl pro toho malého chudáčka dost těžký, ničemu nerozuměl (maminka docela česky uměla), všechno pro něj bylo nové, všeho se bál. Třásl se strachy, naříkal. Dceři se dalo ledacos vysvětlit, a pak se ničeho tak nebála, ale on chudák vůbec netušil a tak se bál i měření tlaku. Po operaci, když nám děti dovezly na pokoj, nám bylo doporučeno nechat je spát tak moc, jak jen to bude možné. Přesto, že operace samotná trvala asi čtvrt hodinky (u dcery), dostala jsem jí asi po hodině. Na to jsem byla připravená, protože nám to dopředu říkaly. Trvá to tak dlouho, protože musí děti v klidu uspat a pak je nechávají ještě nějakou chvíli prospat. A pak spaly i na pokoji. Chvíli oba spali, chvíli byli vzhůru a naříkali. Dostaly něco na bolest do žíly, dostávali prý i antibiotika a tak měli v ruce zavedenou katétr. Dvě hodiny po zákroku si mohli dát dvě lžičky čaje a pak se čekalo asi čtvrt hodiny, jestli to bude v pohodě. Pak se zase trochu napili a zase pauza. A pak už si usrkli z hrníčku víc. K večeru už dostali přesnídávku a piškoty, které si máčeli v čaji.

Eliška si občas stěžovala, že ji bolí v krku při polykání. Taky se v jednu chvíli trochu dávila, jako by chtěla zvracet, ale nemohla. Vyplivla nějaké sliny s kapkou krve a z nosu jí také vytekla kapka krve, ale víc ne. A pak už jí jen občas zabolelo v krku, ale zvládala to velice statečně. Druhý den vypadala o moc líp, už si ani na krk nestěžovala, dala si k snídani ovocnou kapsičku co manžel přivezl a nějaký čaj. Šly jsme na kontrolu k paní doktorce z ORL, která děti v nemocnici zkontrolovala a řekla nám co a jak. Pak nás zkontrolovala ještě jedna doktorka, která vytáhla dětem katétr z ruky, dcera řekla jenom Au a nic víc, chlapeček byl opět tak vystrašený, že se mu až třásla bradička a v ordinaci se něco nakřičel. Bylo mi ho opravdu líto. Dostaly jsme papíry, včetně receptu na antibiotika, daly jsme si oběd a pak nás propustily. Letěly jsme do auta za manželem a druhou dcerou, po cestě v lékárně koupili antibiotika, která měla dcera brát po osmi hodinách a vyšly asi na tři nebo čtyři dny. Do nemocnice jsme nastoupily v úterý, ve středu byla operace, propustily nás ve čtvrtek, v neděli nám došla antibiotika a v pondělí jsme šly s dcerou na pooperační vyšetření, které proběhlo naprosto hladce. Potkaly jsme tam i tu maminku s chlapečkem z Ukrajiny a taky si pochvalovaly, že už je všechno v pořádku a malého nic nebolí. Od odchodu z nemocnice si dcera ani jednou nestěžovala, že by jí cokoli bolelo a antibiotika statečně polykala, i když to bylo, a to cituji, hnusné. 😀

Pooperační doporučení (na 14 dní)

  • Děti smí mléčné výrobky, i když jsme to nečekali, vzhledem k tomu, že brala dcera antibiotika. Přesto jsme mléčné výrobky po dobu braní antibiotik omezili.
  • Dítě se nesmí „slunit“. Může ven, ale mělo by se držet ve stínu. My dceru brali první dny ven hlavně na večer.
  • Dítě se nesmí potápět. My dceru nekoupali, jen jsme ji rychle opláchli pod sprchou. Nenamáčeli jsme jí hlavu.
  • Dítě má jíst měkké, nedráždivé a snadno poživatelné jídlo, ne moc teplé, ideálně spíš chladnější. Já dávala dceři bramborovou kaši, polévky s těstovinami, ovocné kapsičky (banánové a jablečné). Asi třetí nebo čtvrtý den co byla doma začala dostávat měkké kuřecí masíčko. Nemají jíst tvrdé věci či dráždivé, jako jsou například citrusy.
  • Dítě se nemá namáhat. Žádné velké běhání, skákání a dovádění, žádné sporty a nic, s čím se příliš zadýchá. Mělo by spíš odpočívat.
  • Dítě nesmí minimálně první týden vůbec do kolektivu, aby něco nechytlo.
  • Pokud má dítě bolesti, doporučuje se sirup Panadol. Bylo nám řečeno, ať jí nepodáváme nic jiného.
  • Kdyby dítě začalo krvácet či mít silnější bolesti, musí okamžitě za lékařem.

Pokud vás zajímají věci, jako jak mandle vypadá, kde je přesně umístěná a tak podobně, pak na internetu je k nalezení všechno. Tohle je článek o mé vlastní zkušenosti, který snad pomůže uklidnit ty z vás, které to také čeká. Tímto článkem také děkuji písecké nemocnici, lékařům, kteří prováděli operační výkon, sestřičkám a všem, kteří nám pomohli.

Také by se vám mohlo líbit...

2 Komentáře

  • Reply
    Alena
    16.3.2020 at 10:23

    Moc se mi líbilo popsané předoperační vyšetření dcerky. Také podrobně popsaný průběh všech vyšetření a pooperační péče. Děkuji

    • Reply
      Bára
      16.3.2020 at 10:33

      Jsem moc ráda, že se článek líbil. Věřím, že se tyto informace hodí i dalším lidem (i když doufám a přeji všem, aby si tím ideálně vůbec procházet nemuseli) 🙂

Přidat komentář

Sdílet na Pinterestu

Sdílej