0
Ostatní

Vzpomínka na Vyšínek

,,Až budeš slavná herečka, doufám že dostanu autogram. Že na starého dědu nezapomeneš.”

Byl krásně čerstvý vzduch, sluníčko se opíralo do dřevěných zelených vrat a já louskala vlašské ořechy za pomoci malého kladívka. Vyšínek je malá vesnička a chaloupka, kam jsem jezdila, byla jako ze staré knížky. Měla maličké, po staru zařízené místnosti a ze strany se dalo vylézt na plechovou střechu prohřátou sluncem, kde rostlo psí víno. S babičkou jsme tam často lezly. Na obytnou budovu navazoval chlév a stodola. V chlévu ani ve stodole už dávno nebyla žádná zvířata, ale do opuštěné králíkárny jsme si často půjčovaly nějakého králíčka. Půjčovala nám jej jedna stará paní z vesnice, které se, stejně jako všem starším dámám ve vesnici, říkalo teta nebo tetka. Měla plno králíků, slepic a kuřat, a všechno zvládala s čiperností sobě vlastní. Pomáhal jí pan Mirek a jeho dva synové. Mirek měl v blízkých Zlonicích prasečinec, kam jsme se s babičkou jezdily dívat na malá, roztomilá prasátka. Pamatuji si na monstrózní prasečí matku, která zmoženě lehávala na špinavé slámě a odpočívala a na veselá prasátka, jako vystřižená z pohádkové knížky, která pobíhala sem tam, jako by byla na klíček. Cestu z Vyšínku do Zlonic lemovala úzká silnička, která se táhla jako šedý hádek mezi poli. Postávaly u ní stromy, zvláště mi v mysli zůstala planá hrušeň, jejíž plody byly malé sladké hruštičky, kterým se prý říká “kalhotky”. A pokaždé na té silnici mi babička začala citovat básničku Šel malíř chudě do světa od Jaroslava Seiferta

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.

Chalupa ve Vyšínku měla veliké kouzlo, pro mě jako pro malou holčičku. Ve vjezdu byla zavěšená houpačka, na zahradě byla záhadná studánka, maličká, ale prý velice hluboká. Tak hluboká, že se tam prý dědečkovi utopil pes. Na zahradě byl myslím  starý kolotoč, ale to nevím jistě. Jistě vím, že babička na zahradě pěstovala zeleninu. Jednou jsme vypůjčenému králíčkovi ze zahrady babičce vytahali všechnu mrkev a nemusím ani dodávat, že babičku málem kleplo, když se to dozvěděla. Ve stodole byl takový ten svěrač, kde točíte klikou a dvě ramena pevně přichytí něco uprostřed. Myslela jsem si, že všechny překvapíme a uděláme za pomoci svěrače mošt. Inu, moc to nevyšlo.

Z vnitřku chaloupky si jen matně vzpomínám na velikánskou dřevěnou postel s nadýchanou peřinou a polštářem, na starý portrét pra(pra?) babičky a jejího muže v dřevěném oválném rámu, na staré rádio a maličkou televizi. Budu se muset u rodičů nebo u babičky podívat na nějaké fotky, protože si toho pamatuji tak málo. Vím, že v té obyčejnosti a prostotě bylo něco hezkého. Trávit prázdniny pořád venku, v přírodě a se zvířaty, to bylo skvělé. S babičkou jsme chodily po vesnici a ona mi ukazovala, kam se chodila pást dědečkova kravička. Dědeček, který se ukazoval na chalupě myslel, že jednou budu slavná herečka, co rozdává autogramy. Asi proto, že jsem byla takový komediant. Jo dědo, nejsem žádná slavná herečka, i když v mnoha následujících letech jsem k tomu pomalu směřovala a rodina mě v tom všelijak podporovala. Ale vím, že je to tak, jak to má být. Snad dědeček, který už dávno není mezi námi, ocení alespoň tuto letmou vzpomínku, kterou vyšlu do éteru.

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Odebírejte newsletter a dostanete upozornění na každý nový článek 

    Přihlášení bylo úspěšné.

    Sdílet na Pinterestu