Výlet k Chebu

Je k desáté hodině, ale já mám pocit, jako by byla půlnoc. Záda mě bolí, oči se mi klíží, zívám jako hroch. Právě jsem dokrájela horu hub a rozhodla jsem se ještě napsat o včerejším výletu, který pokračoval až do dnešního podvečera. Byl to skvělý výlet a já mám hlavu děravou, tak to tu sepíši než to zapomenu. A než přijde můj milovaný muž ze squashe (nebo z piva, co já vím). 😀 Článek ale zveřejním v pondělí, až přidám i nějaké obrázky.

Do Tchořovic a pak do Chebu

V sobotu jsme vyrazili za babičkou do Tchořovic. Ve Lnářích jsem vysadila manžela, který šel hrát fotbal a vyrazila s dětmi za babičkou, která už na nás čekala i se psem Čendou. Měla jsem velkou radost, protože s babičkou jsme se už nějaký ten pátek neviděly a vždycky si skvěle popovídáme. I přes to, že jsou s námi děti, které se dožadují babiččiny pozornosti téměř stejně urputně jako já. Babička nás pohostila a šly jsme na hřiště, kde si holky pohrály, načež jsme pelášily zpátky, naskákaly do auta a fičely za tím mým fotbalistou.

Vyjeli jsme směrem na Cheb, přes Plzeň. Holky měly v krabičce od babičky na cestu mrkvičky z babiččiny zahrádky, takže vesele chroupaly a docela dlouho byl klid. Když dochroupaly, dostaly tablet na hraní a byl klid dál. Pak jedna z dcer usnula a klid pokračoval. Vlastně celá cesta, která do cíle trvala přibližně dvě a půl hodiny byla úplně v klidu. Jestli máte děti, berte jim do auta svačinu, pití, toaleťák a tablet a budete taky v pohodě. Možná ještě deku na spaní a třeba kreslicí tabulku, kdyby děti nebavilo zírat do obrazovky.

Ke konci cesty jsme byli už dost hladoví, tak jsme se rozhodli najíst v restauraci Oáza, kde jsme jedli asi před rokem a kde jsme byli spokojení. Usadili jsme se s dětmi ke stolu, objednali pro děti hovězí vývar s nudlemi, manžel měl svíčkovou a já měla smažený hermelín s brambory a tatarkou. Navíc jsme vzali jedny krokety, kdyby se někdo potřeboval dojíst a já na stole hypnotizovala stojánek s papírem potištěným obrázky dezertů. Byly tam palačinky, poháry, lívance, prostě samé dobroty. Jenže když jsem skončila s dvěma hermelíny, brambory a horou zeleniny, už jsem věděla, že pohár ani lívance do sebe nenacpu ani kdybych sebevíc chtěla. A věřte mi, já chtěla. Silou vůle jsem snědla poslední tři krokety, vypila půl sklenice limonády a s pupkem těhotné ženy v osmém měsíci jsem se vyvalila ze dveří. Všem nám chutnalo a pokud budete mít cestu na Cheb, doporučuji vyzkoušet restauraci Oáza.

Z restaurace jsme jeli asi pět minut než jsme dojeli na sjednané ubytování U Marcelky. Tady jsme byli, stejně jako ve zmíněné restauraci, už podruhé. Minule jsme byli velice spokojení a nebudu vás napínat, spokojení jsme byli i nyní. Nanosili jsme si tašky do pěkného domečku s krásnou udržovanou zahradou. Parkovali jsme na malém parkovišti na oplocené zahradě. Vyšli jsme po schodech do patra, kde byla kuchyně, několik pokojů i prostor s gaučem a televizí. My šli cíleně hned do pokoje, osprchovat se, navléknout se do pyžam, pustit dětem pohádku na notebooku a svalit se do postele. Líbí se mi, že naše děti nemusely spát s námi v posteli, ale vešly se krásně na druhou postel naproti nám. Nemusely se tak strachovat, že jsme v jiné místnosti, krásně na nás viděly, ačkoli je pravda, že Aladin v notebooku je zajímal víc. Za to jsem byla ráda, protože jsem si vytáhla knížku s Lovci monster a mohla jsem si číst. Pravda, přečetla jsem si asi všeho všudy tři stránky než začaly dcery zívat a přišel čas zhasnout, vypnout počítač a dát děti spát. Já sama usnula taky prakticky okamžitě. Vzbudila jsem se jen jednou, když mě uprostřed noci zabolel žaludek, ale to brzy přešlo a já zase spala jako dub. Já nevím, proč jsem se musela tak přejídat.

Musím říct, že tohle ubytování je parádní. Ve skříních je dost místa i ramínek, povlečení voní čistotou, koupelna byla čistá (i spáry), nikde nebyla plíseň a nechyběl toaletní papír. Oceňuji, že ovládání sprchy bylo snadné a tekla nádherně teplá voda. Cením si toho zvláště po zkušenosti v Itálii, kde ovládání byl oříšek. Ten, kdo by chtěl přepnout sprchu, aby netekla seshora, ale aby tekla skrze příruční hadici, ten by musel mít snad vysokoškolský titul. Ale vraťme se do Čech.

Chtěla jsem vyfotit i kuchyň, ale pořád se tam pohybovali dva pánové v maskáčovém triku a trenýrkách. Myslím, že kuchyň raději vyfotím příště…

Hned ráno, po ranní hygieně a oblékání, jsme vyrazili do nedaleké vesnice, kde bydlí babička se svým mužem. Vzali jsme sebou bábovku, pár fotografií naší famílie a obraz buldočka Lucinky, který jsem namalovala. Půlku bábovky jsme hned u babičky spořádali k snídani, dali si čaj a řekli si co je nového. Musím se pochlubit, obrázek měl úspěch a babička si v první chvíli myslela, že jde o fotografii. Tomu říkám kompliment, hahá! 😀

Trochu jsme se prošli po okolí. Je to tam nádherné, panenská příroda a navíc s tím dnešním počasím to byla teprve pecka. Sluníčko hřálo a my procházeli lesík, skály a tak různě. Našli jsme i pár hub. Díky mému nefalšovanému nadšení jsme se po návratu domluvili na tom, že půjdeme po obědě na houby. Cíleně.

K obědu bylo kuře s nádivkou a bylo fantastické. Mělo kůži vypečenou tak, že jsem myslela, že je to kachna. I ty rozměry by tomu odpovídaly, bylo to nějaké velekuře.

Na houbách

Najedli jsme se a vyrazili houbařit. Babička a děda nás dovedli do blízkého lesa a to byl les houbovitý, houbami prorostlý, skoro bych řekla že to nebyly houby v lese, ale les v houbách. Rostly tu hříbky jako z marcipánu, maličké a dokonalé, s tmavými kloboučky a tlustou nohou. Rostly tu hřiby velké tak, že i v dospělém sběrači budily dětskou radost. Byly táááákhle velké! A naše děti běhaly a křičely Houba! A další! Mám houbu! A my sbírali a sbírali ostošest. A těch krásných muchomůrek s puntíkovanými kloboučky, které se hrdě červenaly v mechu! Mech tu byl všude, hustý, měkký a krásně zelený. Já hlavu dole, nahrbená, čučím do toho mechu, trávy a borůvčí, jestli nezmerčím hřiba. Ostatní nachází takový macky a já spíš mrňouse. Za chvilku je kyblík od pracího prášku plný hub a my se vracíme. Ale vracíme se stylem Jé houba! A vedle ní další! A tady! Vejde se to ještě vůbec do kyblíku??  

Vraceli jsme se zpátky. Od sousedů babičky dostaly naše dcery, zcela nečekaně, celý pytel sladkostí z Ameriky. Od babičky pak kus koláče, několik krabiček sušených hub a sklenici medu. To je výslužka! Dojeli jsme domů, odstranili z dětí dvě klíšťata (jen doufám, že žádné klíště neuniklo našemu radaru) a dali si večeři. Zbytek večera jsem strávila krájením a skládáním plátků z hub. Budu je sušit, ale kvůli nejistotě z výsledku tomu neříkám sušení, ale experiment. Jsem zvědavá, jak to dopadne, na zimu do bramboračky by se sušené houby moc hodily.