0
Doporučené Ostatní Recenze Rodina

Výlet do Prahy

Má babička bydlí v Praze a my neměli kvůli kovidu příliš mnoho příležitostí ji v Praze navštívit. Proto jsem byla moc ráda, když jsme se dohodli, že se v Praze sejdeme – já, mé dcery, moje sestra a její děti, naše mamka a mamka naší mamky, čili moje babička. Řekla bych, že šlo o ultra babinec, ten však byl zdravě narušen mužným doprovodem, mým pětiletým synovcem Arnoldem, který nás, křehké květinky, po vzoru svého slavného jmenovce, chránil na našich cestách za bezuzdným utrácením.

Cesta žlutým autobusem byla vcelku pohodlná, ačkoli mě překvapilo, že Student Agency prý ve svých autobusech ukončili obsluhování a každý cestující si musí vylovit sluchátka z košíku a noviny z držáku. Rozumějte mi, mě to nevadí, vlastně to považuji za dobrý nápad. Dcery se usadily a začaly se seznamovat s obrazovkami, které je měly zabavit na cestě do Prahy. Jedné nešla načíst pohádka, a to ani po mém technickém doporučení Zkus to vypnout a zase zapnout. Dojely jsem do Prahy, kde se ukázalo, že se nikdo nedostane do metra, které je uzavřené, snad kvůli stavebním úpravám. Koupit si lístky? Nemůžete. Dojít si na toaletu? Nemůžete. Jet metrem? Taky ne. Ale můžete svižně poklusávat, abyste doběhli k metru na Andělu, které bylo naštěstí přístupné a ve všech ohledech plně funkční. Záchody tedy nevím, jestli tam vůbec jsou, rozhodla jsem se to vydržet až na loď, na kterou jsme se chystali. V metru nás oslovil revizor a mě napadlo, že nechápu, jak může někdo takovou nevděčnou práci dělat dobrovolně.

Od zastávky metra až k lodi jsme svižně doběhli a hned se vystřídali na toaletách, kam po mém hlasitém Došel toaleťáááááák! ochotně doplnili i toaletní papír. Nahoře byly lavičky, já a rodina jsme se usadili a užili si krásnou vyhlídkovou plavbu, která vedla ke Karlovu mostu a zpátky. Byla to krása, Praha je na pohled kouzelná, zvláště z Vltavy. Pamatuji si docela jasně, že ve vodě plulo několik labutí a krysa, ta ovšem byla na rozdíl od labutí mrtvá. Babička s mamkou si dali kafčo, děti limonádu a k mému překvapení žádné dítě sklenici nerozbilo. Ale, zítra je také den, že.

Dál jsme putovali na oběd. Měla jsem už pěkný hlad a tak jsem do Palladia dorazila trochu jako ve snu. Z toho snu mě na malou chvilku vyvedli asi jenom indiáni, kteří prodávali před obchodním domem cetky, co vypadaly bohužel spíš jako z Číny. Ale ty jejich indiánské písničky pouštěné z přehrávače se mi moc líbily.

Hlad! Mám hlad! Šupajdila jsem do nejvyššího patra, za mnou šli ostatní. V McDonaldu si děti vyprosili cheeseburger, babička neodolala řízkům a já, sestra a mamka jsme okusily kuchyni thajskou. Konečně jsem mohla ochutnat ramen, což je jídlo, o kterém jsem zatím jen slyšela. Jde o vývar, doplněný různými surovinami. Byl výborný! Přesně to, co potřebuju, myslela jsem si a vychutnávala si polévku. Pak se ozvala první dcera, zrovna když mi na stůl položili druhé jídlo – nudle s kachním masem – že chce čůrat. Šly jsme tedy hledat záchody. Na cedulce bylo označení +2, ale díky ochotným prodavačkám jsem zjistila, že tam je asi zavřený a použitelný záchod je v -2, což je úúúúúplně dole. Než jsem došla s dcerou dolů, proklínala jsem toho, koho nenapadlo dát strategicky alespoň jeden záchod doprostřed. Na záchody se v patře označeném jako mínus dva (dále je už jen peklo a zemský střed) šlo ještě pěkně pitomě do schodů úzkou uličkou, kam se pořádně nevejdou dvě ženské s pokovidovými špeky vedle sebe. Mise byla ukončena, s dcerou vlající na konci mé ruky jsem vyběhla všechna patra a hodlala se vrhnout na nudle. Mamíííí, mě se chce taky čůrat! Začala si stěžovat druhá dcera. Moje soucitná maminka se jí snažila vsugerovat, že nechce, ale co naplat, dítě ví své, musím tedy jít. Jsem matka. A to mám za to. A hlavně za to, že jsem si tuhle pochvalovala, že si konečně mohu vypít teplý čaj, protože děti jsou větší a samostatnější. Tak si za trest dojím studenou polévku, dobře mi tak.

Letím, už vím totiž kam. Dcera vlaje. Dovlála na záchod, odskočila si, vlajeme zpět. Hurá, nudle jsou ještě trochu teplé, leč zbytek polévky na mě čekat nehodlal. Jídlo bylo vynikající a obsluha milá, všímavá a ochotná. Byla jsem nadšená.

Obchodní dům, až na své problémy s rozmístěním toalet a absencí hracích koutků pro děti, byl úchvatný. Byly tu snad všechny obchody, které jsem chtěla navštívit – Marks and Spencer, Sephora, Lush, Loccitane, Havlíkova Apotéka, všechno. Po jídle jsme si udělali okružní výlet po krámech, mám oční stín (ano stín, jeden kus), sušenky (podstatně víc kusů), olivový olej s česnekem, šumáky do koupele, dárek pro manželovu mamku, co bude mít zítra narozeniny, děti dostali balzámy na rty, oblečení, šumáky do koupele, manželovi jsem vzala tričko s cyklistickým vzorem a nejspíš ještě něco, na co jsem si teď při psaní nevzpomněla. Cestu obchodním domem vedenou seshora jsme strategicky ukončily dole, preventivní návštěvou toalet, a pak jsme se vydali za sladkým do Světozoru a do Myšáka.

Světozor jistě znáte. Vynikající zmrzliny, pro které stojí zájemci i frontu. I my ji stáli, ale to bylo dobře, protože zmrzliny byla výborná. Dala jsem si pomerančovou s grapefruitem, byla nádherně osvěžující a v té chvilce pro mě naprosto ideální. Pak jsme pokračovali k Myšákovi a tady se pozastavím, protože vám toho musím říct víc.

Sledují cukrárnu U myšáka na Instagramu. Miluji nádherné fotky zákusků a dalších dobrot a na Instagramu na mě podnik působil ve všech ohledech vždy tak sympaticky! Začala jsem si přát, abych se tam mohla podívat a něco ochutnat. Výlet do Prahy byl pro splnění tohoto přání ideální, a tak jsem přemluvila ostatní, aby tam se mnou zašli. Polovina výpravy se zasekla již před vchodem, protože nastalo podezření, že bychom se dovnitř i s kočárkem všichni nevešli. Cukrárna vypadala hogo fogo už zvenčí.  Vyšperkovaná výloha sice nepřetékala dorty, byly tu však narafičené pusinky a nádobky s krupičnou kaší. Stejně jsem chtěla jít dovnitř, Instagram totiž ukazoval samé dobroty, jistě se skrývají za nějakou vitrínkou v interiéru kavárny. Odvážně jsem vstoupila se svoji sestrou a babičkou dovnitř, kde nás milý mladý číšník oslovil s nabídkou posezení. Musela jsem odmítnout s vidinou blížícího se odjezdu autobusu. Vezmu si něco sebou. Vitrínka tam byla. Jen těch zákusků bylo nějak málo. Možná v zájmu nějakého minimalismu, který U myšáka vzývají. Ale já byla pořád optimista. Takový minivěneček asi za 43 korun, ten se tam na mě vyloženě smál. Když uviděla cenu babička, tak řekla, že to snad nemyslí vážně, a odešla. Se sestrou jsme vyčkávaly obsluhy, ale mladíka zjevně opustil zájem o obsluhování zákazníků, kteří si tam nemohou posedět. Ani žádná z obsluhujících dívek nejevila velký zájem mi dopomoci ke krásnému věnečku a moje sestra mi oznámila, že to vypadá, že nás asi neobslouží a že se jí tam čekat nechce, až se někdo uráčí nám prodat předražený dortík.

Já se už dávno smířila s faktem, že kvalitní dortík z kvalitních surovin už nemůže stát dvanáct korun, jako stával v dobách mého dětství. Jsem ráda, že cukráři využívají kvalitní suroviny, a když už si chci dát jednou za pár měsíců dortík, tak za něj to pade, nebo kilčo prostě dám. Suroviny jsou drahé, já to chápu. Ale že v cukrárně je toho tak smutně málo a to, že si mě obsluha nevšímá a raději leští sklenice, to mě mrzí. Já se tam totiž opravdu moc těšila. Chtěla jsem si vyhodit z kopýtka. Škoda.

Po tomto fiasku jsme šli doprovodit sestru na vlak a pak šly na autobus. Cestou zpátky jsem si ve žluťákovi chtěla pustit obrazovku já, ale sluchátka měla špatný kontakt a bez zvuku jsem nic sledovat nechtěla, tak jsem alespoň jen tak odpočívala. Dojely jsme domů, kde jsem povyprávěla manželovi, jak jsme se měly (dcera pobavila manžela informací, že jsem měla k obědu rameno), předala jsem mu tričko a uklidila všechno, co jsme si přivezly (a že toho nebylo málo). Namazala jsem chleby, umyla sebe i děti, vyčistila zuby a šla psát článek, dokud mám zážitky ještě živé.

Když to celé shrnu, byla to paráda. Užila jsem si babičku, mamku i sestřičku a všechny naše děti. Užila jsem si jízdu po Vltavě s komentovanou vyhlídkou na tři P – půvabná Pražská panoramata, obchody a vynikající oběd. Nachodila jsem skoro 18 000 kroků za ten jeden den. Když vytlačím zklamání z Myšáka z hlavy, byl to zkrátka parádní den.

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej