Prý vypadá, jako že se usmívá. Nebylo to schválně, ale nepřekvapuje mě to. Malovala jsem ho moc ráda a s radostí, tak se to nejspíš přeneslo do obrázku.
Od samotného začátku, od chvilky, kdy se štětec dotkl poprvé tohoto plátna, jsem věděla, že to bude tukan a že jej chci darovat své kamarádce Klárce. S Klárkou jsem chodila na základní školu a pak ji po mnoha letech potkala ve vlaku, kde dělala strojvedoucí. To jsem vždycky měla za takové pohádkové zaměstnání, i když kdybych to řekla jí, tak se mi asi vysměje. Já mám vlaky a jízdu vlakem moc ráda. Líbí se mi jak kolem ubíhá krajina, jak se do oken opírá sluníčko, celá ta romantika na kolejích.
Bylo ještě víc prima, že jsem si mohla zpříjemnit cestu tím, že jsem se potkala s Klárkou. Zmínila se, že se jí líbí mé obrázky, obzvlášť tukani, které jsem malovala. Tak mě napadlo, že pro ní namaluji jejího vlastního tukana, pro radost. Když jsem jí ho předala, měla radost a tukan se jí líbil. Tedy, pořád se jí líbí, doufám. 😀 Klárka je prima člověk a za ty roky se na tom nic nezměnilo. Jsem ráda, že jsem jí mohla udělat radost něčím barevným a veselým a doufám, že jí tukan potěší, kdykoli půjde kolem něj.
Žádné komentáře