0
Rodina

Uspávání dětí – skutečný příběh

To co vám budu vyprávět je skutečný příběh, příběh plný násilí, zoufalství, ale i radosti a naděje.

Uspávání dětí je velmi speciální činnost. Jsou dva druhy uspávání. Jeden, kdy děti po večeři, koupeli a čištění zubů naženete do postýlek, přečtete jim pohádku, zhasnete a odejdete z pokojíčku s tím, že veškeré pokusy dětí o návrat do obývacího pokoje zarazíte ještě ve dveřích a rázně je zašlete zpátky do temnot dětského pokoje.

Druhá možnost je vhodná zvláště když máte malé děti a velké srdce. Pak totiž děti s láskou uložíte a zůstanete v dětském pokoji tak dlouho, dokud neusnou. O této, možná na první pohled idylické variantě, budu vyprávět.

Víte totiž, to je můj případ. Neodolám těm maličkým ručičkám, natahujícím se po mamince. Neodolám hlásku, který roztomile říká “mazlinky”. A tak se nechám zlákat, dám maličké lahev s mlékem, posadím se nebo lehnu si vedle toho malého andílka a doufám v to, že brzy usne.

Druhý, o něco starší andílek se pustí do vyprávění nekonečné pohádky. Než tato předlouhá pohádka skončí, malý andílek samozřejmě dopije lahev a s hlasitým Ještě! se dožaduje přídavku. Jenže! Tady se prosím projevuje dětská genialita a vychytralost. Děťátko totiž netouží ani tak po přídavku jako po tom, aby rodič opustil pokoj a ono tak mělo výmluvu pro to ho následovat kamkoli, kde je i v pokročilé noční době stále živo. Jenže, co kdyby dítko mělo hlad, že? Udělám další lahev mléka, vyženu dítě do postýlky a pokouším se mu ho dát do ručiček, leč marně. Dítko nemá hlad. Nechci mlíko! říká a vůbec přitom nezní unaveně!

Ulehám vedle andílka. Andílek se pomalu ale jistě mění v ďáblíka, se kterým šije přebytek energie ze dne, kdy se odpoledne vyspinkalo celé tři hodiny, protože maminka neměla to srdce ho předčasně budit. No maminko, teď si trp. Dítě vstává, po posteli skáče, chodí, běhá, metá kotrmelce. Vystřídá všechny známé jogínské pozice a i několik neznámých. Při kotoulech a nenadálých volných pádech do peřin několikrát nečekaně zasáhne maminku do citlivých oblastí, zvláště a s oblibou do krku, obličeje a břicha. Dítko se rozhodne při nedostatečné reakci maminky maminku více zapojit tím, že ji začne přelézat a všelijak se po ní plazit. Na zoufalé “prosím, jdi už spát! Lehni si zlatíčko…. Spinkej….” absolutně nereaguje a když už, tak zlomyslným smíchem. Maminčiny výhrůžky se mění v tiché zlověstné vrčení. Maminka začíná být ospalejší než dítě samo a jejím jediným přáním je jít spát. Ve vzácných případech touží po tom, jít si pustit v obývacím pokoji televizi se svým mužem. Muž díky tomu, že se nemusí účastnit této činnosti zůstává svěží, bez modřin a v dobré náladě, na rozdíl od maminky.

Dítko je ovšem i nadále vytrvalé a nachází stále nové a originální způsoby, jak se zabavit. Začne například maminku kousat do ruky nebo jí vytrhávat vlasy. A nic pro něj není zábavnějšího než plešatící maminka, zoufale se snažící držet svoje ruce od cvakajících čelistí svého miláčka. Starší andílek už dávno padl do kómatu (a kdo ví kdy vlastně dopověděl pohádku) a neprobudí jej ani maminčino volání Jdi už konečně spát ty neřáde! adresované mladšímu sourozenci.

Maminka taky pomalu upadá do kómatu. Tak říkám takovému tomu spánku, kterému se nejde ubránit. Bývá beze snů a přichází rychle, zvláště při větším vyčerpání. V polospánku jež tomu předchází do ní dloubne tu lokýtek, tu kolínko děťátka, které stále hledá vhodnou pozici ke spánku. Někdy si dokonce, již velmi pozdě v noci, začne děťátko najednou, z ničeho nic zpívat. Hlasitě a s gustem. A energicky. Maminku jímá lehká hysterie a zoufalství. Chce se tiše odplazit z pokoje a nechat dítko, ať usne samo. Ale děťátko má přehled. Začne se dožadovat maminčina návratu. Maminka se vrací stylem zombie, padá na kraj postele a prosí nebesa, ať už dítko usne. Dítko skutečně najednou, z ničeho nic usne. A pak přichází moment, kdy se maminka, pokud je vůbec ještě vzhůru, snaží tiše odplazit z pokoje. Do ticha pokoje se občas ozve lup! jak mamince lupne v koleni či v kyčli a pak je třeba setrvat několik vteřin bez hnutí jako v Jurském parku a doufat, že se dítě nevzbudí. A pokud ano, tak ať nepostřehne stín, který se nachází směrem k východu z pokoje. Když maminka úspěšně opustí pokoj, je to vyloženě vítězství!

Maminka přichází do ložnice či obývacího pokoje s výrazem zombie, klátí se, nemluví, oči má přivřené a záda přihrbená. Občas si přidržuje natékající ret či pokousanou ruku. Usedá na gauč či ulehá do postele s pocitem, že dokázala uspat toho malého tvora a zvítězila, alespoň pro dnešní večer. Sleduje svého muže, který nemá nejmenší tušení, co to znamená Uspávat děti a v duchu si říká, že teď mohl být pokousaný, rozlámaný a zvalchovaný on.

Ale uspávání dětí stojí za každý kousanec i modřinu, za každý loket v žebrech a vytržený vlas. Ten malý divoch se totiž během tohoto večerního mučení občas přitulí, maminku obejme, dá jí pusinku nebo jí hladí po vlasech. Nechce, aby odešla z ložnice, má jí rád, potřebuje jí a dožaduje se jí takovým tím krásným roztomilým způsobem. Láká jí vedle sebe na postel, protože nechce usínat bez ní. A to je prostě tak milé a krásné, že jste pro někoho tak důležití a že si můžete svoje miminko (i když už není miminkem) pomazlit, ještě než stihne vyrůst v dospěláka, že si ještě s radostí k němu lehnete každý večer zas a znovu.

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Odebírejte newsletter a dostanete upozornění na každý nový článek 

    Přihlášení bylo úspěšné.

    Sdílet na Pinterestu