Měli jste pěkné prázdniny? A co začátek školního roku? Taky to u vás byla taková divočina?
Mě přijdou chaotické poslední dva týdny. Mám tolik povinností, že mi sotva zbývá čas malovat. Spíš nezbývá. Proto jsem si také od nakladatelství Grada vybrala Deník pro duši, protože když jsem četla popisek, znělo to, jako by ten deník vznikl přímo pro mě.
Život nám někdy může připadat hodně těžký. Není snadné najít si čas na sebe sama, když se neustále děje tolik věcí. Ale všichni si zasloužíme být v pohodě a cílem této knížky je pomoci vám, abyste se cítili dobře. Každá strana tohoto deníku je propracovaná, nádherně ilustrovaná a najdete zde nejen spoustu místa pro zapsání vlastních myšlenek, nápadů a plánů, ale také inspirativní citáty, drobné omalovánky, různá doporučení pro klid vaší duše, rady týkající se relaxace, stresu, vděčnosti a cvičení, kde můžete barvami vyjádřit své pocity… Deník pro duši
Vidíte? Jako by to vydali přímo pro nás. Pro ty, kteří se potřebují uklidnit, zrelaxovat se, dát se dohromady. Vždycky, když si říkám, že je toho na mě moc, tak mi mé druhé já dá pěstí do ramene a drsně zavelí Nefňukej, ženská. Plno lidí to má daleko těžší. Co plno, určitě většina! Koukej se sebrat, nejsi důchodce, aby sis pořád na něco stěžovala a nějak se litovala. Funguj! No jo no, ale komu si mám stěžovat, když už nemůžu ani sama sobě? Deníčku! Ha! Jenže… jak se píše do deníčku? Když jsem psala do deníčku naposledy jako dítě, vypsala jsem si tam srdíčko, jak se mi jistý chlapec líbí. Zakončila jsem to větou Ať žije! Bylo mi asi devět nebo tak nějak.
Myslím, že mě ani tak nestresuje práce jako pocit marnosti. Třeba když se snažím své děti dostat pěšky z města domů. Je to dobře deset, patnáct minut chůze pro dospělého člověka. S dětmi počítejte tak s dobrou tři čtvrtě hodinkou. Naháním je jako pastevecký pes. Musíme domů kňourám a v duchu se mi ukrajuje čas potřebný k nákupu, vaření a dalším povinnostem. Dětem je to fuk. Jsou to rebelové. Just se vydají zcela opačným směrem, každé jinam. Někdy se i rozběhnou. Všude jezdí auta a všude jsou bobky od psů, po kterých majitelé neuklízí. Nádhera. Děti to berou cestou necestou, bobkem nebobkem.
Nebo si sednou a pokud je nevezmete do náručí, tak neudělají ani krok. Já nikam nejdu! Zůstanu tady. Oznámí mi a nazdar bazar. Tak fajn, zkouším to. Tak si tu zůstaň. Odcházím za roh, dítě stále nenápadně kontroluji. Ani se nehne. Jsem mu buřt. Za chvilku to vzdávám, dojdu k dítěti, vezmu ho do náruče a nesu domů. Bolí mě záda, jdu do kopce, funím jako lokomotiva, mám toho po krk. Druhé dítě mi nahodí na záda batůžek, protože “je to moc těžké”. Ty nevíš, co je těžké, zuřím v duchu. Ale počkej, jednou budeš mít svoje děti, pomyslím si pomstychtivě. Karma! Ha! A pak si řekneme, co je těžké, ha ha (smích šílence).
Deníčku, zachraň mě, pomyslím si a jdu uspat děti. Až usnou, tak pokud já vstanu ve stavu schopném psaní, zkusím si psát tenhle deníček. Proč to nezkusit, že? Možná by taky pomohlo se KONEČNĚ objednat k fyzioterapeutovi, protože moje záda mě ničí. Ještě mi ani nebylo třicet, co si sakra počnu v šedesáti, pokud se toho dožiji? A nebo si dopřát masáž! Tu bych brala hned. Ale to se musím objednat a musím si jí zaplatit. Hm… Zrelaxovat se zadarmo a hned by nešlo?
Tak jo, jdu uspat a pak si vezmu propisku a deníček. Těším se na to. Možná si do něj budu jen čmárat, možná si do něj vymyslím nějakou básničku. Dlouho jsem žádnou nesložila, naposledy asi manželovi minulý rok k výročí. Byla docela dobrá, škoda, že si jí už nepamatuji. A nebo budu spát až do rána, kdo ví. Někdy je nejlepší lék dobrý spánek, viďte? Mějte se krásně, zvládněte v klidu první školní týden (i všechny následující). ♥
Žádné komentáře