Svatební radovánky

V sobotu jsme byli na svatbě Péti (sestřičky mého manžela a mojí švagrové) a Lukáše, mého nového švagra.

Předem se omlouvám, že je tento článek téměř bez fotek. Po celou dobu jsem u sebe neměla telefon, fotil jen pan fotograf, a fotky ještě nemáme.

To by bylo, abych tady nezmínila jednu z největších a nejradostnějších událostí poslední doby – svatbu mojí milé švagrové a jejího partnera, nyní už manžela. Na svatbu jsme se těšili a já sháněla šaty pro dcery, kterým se dostalo té cti, aby šly za družičky. Sice jsme nikdo pořádně nevěděl, co má taková družička vlastně za úkol, ale to nám nebránilo v radostném očekávání.

Chystáme se

V píseckém second handu jsem naštěstí sehnala krásné bílé šaty, jedny kouzelně zdobené a druhé poměrně prosté. Ty druhé jsem si dala za úkol dozdobit sama. Každopádně to byla skvělá příležitost, jak si vyzkoušet něco zdobit, a to já ráda. Díky lepidlu na textil bylo zdobení dokonce o mnoho snazší a rychlejší než jsem čekala.

Pak jsem sehnala bílé silonky (Pepco) a bílý svetřík (Kik). Obojí jsem doufala, že seženu v Pepcu, ale tam žádné svetříky nevedou, protože je prý teplo. Hmm, zajímavá teorie, mě ale občas přijde, že by se takový svetřík hodil i v létě, ale prodavačce její přesvědčení vyvracet nebudu. Také jsme museli pořídit boty, protože pochopitelně všechno z loňska už bylo buď moc malé (starší dceři) nebo moc velké (té mladší). Pořídily jsme v Deichmannu, ale to byla zase akce…

Mladší dcera mi to nijak usnadnit nehodlala, proto trvala na sandálech jak pro indickou princeznu. Spíš než divoké barevné kamínky, které působily trochu nevkusně, mě znervózňovalo uchycení vršku a spodku boty mezi palcem a ostatními prsty. Nechala jsem dceru chvilku v botách chodit po krámě až sama uznala, že to nebude vhodné řešení. Nic jiného ale jako by jí nesedělo, všechno ji někde tlačilo, až jsme nakonec, po pěkné chvíli, uspěli s bílými krásnými sandálky. Naprostá dokonalost. Starší dcera měla mimochodem boty vybrané asi během pěti minut, takže pak už nám nic nestálo v cestě, a když jsem u pokladny vytasila svoji kartičku s nalepenými sluníčky a získala dokonce slevu, mohla jsem být spokojená.

Já si zkusila šaty, ve kterých jsem švagrové byla před lety na maturáku (a pořád mi byly!) a dojela si na koloběžce do města pro silonky. Manžel vyzkoušel oblek, ve kterém mi připadá vyloženě okouzlující, a byli jsme připraveni.

Péťu jsem asi týden dopředu na zkoušku nalíčila, protože se mi dostalo takové důvěry, abych si zahrála na její dvorní kosmetičku a vykouzlila jí líčení pro její velký den. Zkouška dopadla na první dobrou, svatba měla být “lesácká” a “přírodní”, tak jsem se rozhodla, že oční stíny povedou od vnitřního koutku oka od bílé třpytivé do hnědé, uprostřed s jemným akcentem zlaté. Navíc to šlo krásně k Péti hnědým očím.

Trocha nervozity

Když jsme ale ve svatební ráno sedli do auta a vyrazili, začala jsem se v duchu modlit, abych nezapomněla oční stíny. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, jestli jsem je nenechala ráno na umyvadle, když jsem se líčila. Když jsme přijeli a já před Péťu vybalila svoje vybavení, nebetyčně se mi ulevilo – všechno potřebné jsem měla sebou. Nevěstu nalíčit mi trvalo asi kolem půl hodinky a pak jsem se šla motat po prostorách krásného šumavského penzionu, kde se měla svatba konat. Venku u sousedů byl výběh s obrovským nádherným chladnokrevným koněm, kterému se na slunci leskla srst. Soused sekal trávu, což nevěstu znepokojovalo, a tak to šel ženich řešit. Nevěsta měla už učesané vlasy do krásných loken a ve vlasech měla kouzelné zdobení, a přestože ještě neměla svatební šaty, tak vypadala překrásně. Lidé se už pomalu začali scházet, manžel se šel s dcerami projít  a pak jsme dostali pokoj, který jsme využívali jako základnu, hlavně pro převlékání.

Péťu jsem pak často viděla, jak vše pečlivě kontrolovala, upravovala a hlídala. Její organizační talent jsem musela obdivovat, a přestože jsem se snažila pomoct, přišlo mi, že spíš není moc jak. Lesácká tématika byla sympatická, koneckonců je to jedna z věcí, která (tehdy ještě budoucí) manžele spojuje. Na rozdíl od maturáku se tu u stolů díky bohu neválely kachny svázané za krky. Jo, na ten výjev jen tak nezapomenu, brrr.

Konečně přišel čas, oblékli jsme s manželem dcery, načesala jsem je a nevěstina maminka Jana holky odvedla za Péťou. My dokončili vlastní úpravy a odebrali jsme se ven, kde jsme se seřadili do špalíru.

Obřad

Zazněla hudba z reproduktorů. Nejprve prošel ženich s maminkou, pak naše holky jako družičky, rozhazujíce textilní okvětní plátky (později se přiznaly, že byly trochu nervózní) a pak už nevěsta s tatínkem. Za nimi se pustili ostatní. Usadili jsme se na lavicích, kde někdo zapomněl přibýt prkna ke špalkům, ale s trochou organizace (ty stůj a ty si teď sedni) jsme se bez větších útrap usadili. Na to, že podle předpovědi hrozil déšť, bylo nádherně slunečno a teplo. Paní matrikářka a pan oddávající se pustili do svých proslovů. Fotograf pobíhal, mířil a cvakal a já nemohla spustit oči ze snoubenců. Připomnělo mi to vlastní svatbu, ačkoli byly tu jisté rozdíly. Například vím docela jistě, že náš oddávající nemluvil o tom, že je to na den přesně 80 let, kdy výsadkáři odnaučili Heydricha do práce dojíždět autem. Pan oddávající měl hezký hlas, jeho promluva byla velice povedená, místy příjemně vtipná, ale tohle jediné si myslím mohl odpustit. Ale co, já jsem jen křoví, hlavně když to nevadilo našim snoubencům.

Oba byli krásní, oběma z očí vyloženě čišela láska a dojetí. I já byla dojatá a doufala jsem, že se ovládnu natolik, abych ze záňadří (dobré slovo, že?) nemusila lovit ukrytý kapesníček. Do očí mi stejně pražilo sluníčko, takže bych se měla na co vymluvit, ale i tak. Než jsem se nadála, řekli si snoubenci ano, všechno se to stvrdilo podpisy, prstýnky a tím hlavním – polibkem, který byl všeříkající.

Je to jak včera, kdy jsem Petru poznala. A jak se od té doby změnila, jak vyrostla a našla sebevědomí, které jí tolik sluší, to je zkrátka úžasné.

A pak se šlo gratulovat. Celou cestu ke šťastným novomanželům jsem si rovnala v hlavě, co řeknu.  To je třeba. Ještě plácnu Všechno nejlepší, což zní, jako kdyby slavili narozeniny… To by mi bylo podobné. Tak jsem řekla, že gratuluji a aby na sebe byli hodní, ale nic geniálnějšího mě v té chvíli zkrátka nenapadlo. Nevěděla jsem, jak jim nejlépe říci, že jsou nádherný pár a že jim přeji krásné manželství, kdy budou jeden druhého milovat tak, až je to samotné bude překvapovat. A že jim přeji, aby zůstali šťastní a zamilovaní na věky věků. Snad to ví. Snad jim to dojde i bez toho, abych zmiňovala Heydricha. 😀

Po obřadu

Každopádně, když pogratulovali všichni, tak se fotilo a taky trochu ujídalo. Také jsem si s osazenstvem dala panáka, ačkoli už pomalu nevím, co že to vlastně je. Na pozvání jsem ale musela kývnout, však na novomanžele se musí připít! A tak jsem šla za barmanem a povídám, že chci panáka. Barman na mě nechápavě kouká, a tak dodám, že chci to, co má maminka ženicha. V očích barmana probleskne poznání. Aha, tak to bude borovička! oznámí mi a už to chystá. S maličkou skleničkou s čirým nápojem se vracím ke stolu a přemýšlím, jak moc se znemožním, až to do sebe kopnu, začnu se šklebit, sípat a chrochtat, protože tvrdý alkohol je mi v současné době poněkud vzdálený. Manžel mě pobaveně sledoval, zatímco jsem zdvihla sklenku a se slovy Na novomanžele jsem obsah sklenky do sebe kopla. Ostatní suverénně, já trochu nemotorně, leč plameny jsem pak neplivala, takže to považuji za úspěch. Co ale bylo trapné, že když jsme si po obědě sedali k obědu, cítila jsem slavnou borovičku v hlavě. Ne tak, abych křičela Já jsem motýl! a běhala po okolí, jako na školním výletě na střední, ale dost na to, abych věděla, že alkohol na mě působí. Manžel mi to povyražení přál, ale měla jsem řídit cestou zpátky, a tak jsem raději s dalším pitím nepokračovala. Zůstala jsem u dobře vychlazené malinovky, to je odvaz, co? 😀

K obědu jsme dostali hovězí polévku s knedlíčky. Nevěsta s ženichem byli svázáni podle zvyku společným bryndákem a krmili jeden druhého. Vcelku úspěšně, musím dodat. Pak jim byl bryndák odejmut a došlo na svíčkovou s knedlíkem. Nevěstin tatínek a můj tchán trefně podotkl, že maso je jako dort a opravdu, nůž projížděl masem stejně snadno jako máslovým krémem. Po skvělém jídle jsme se přesunuli na pokoj, převléct se a na postelích chvilku poležet, aby nám vytrávilo. Poté jsme se šli posadit ven pod stan, kde se objevovaly tácky se sladkými svatebními koláčky, rozkošnými barevnými makronkami (na kterých stálo P+L) a slané dobroty. Děti si hrály, někdo chystal velkou káď na koupání, objevil se DJ a nedlouho po něm i novomanželé, kteří nás svolali na dort a překvapení.

Překvapení

Tím překvapením bylo odhalení pohlaví miminka, které novomanželé čekají. Drželi v ruce papírovou trubku na vystřelování konfet. Z hecu jsme se vsadili s manželem. Sice jsme oba tipovali kluka, ale pro legraci jsem zvolila holku. Pokud to bude holka, namasíruje večer manžel nohy mě, pokud to bude kluk, namasíruji nohy já jemu. Novomanželé vystřelili…. a na zem se začaly snášet modré konfety. Tak to bude chlapeček, hurá! A ano, masírovat budu já. 😀

Dali jsme si dort a DJ pouštěl hudbu, nevěsta hodila kyticí do davu asi osmi svobodných děvčat a jedna opravdu kytici chytila. Novomanželé o chvilku později sdíleli parket při pěkném ploužáku a čas hezky plynul. O další chvilku později hráli novomanželé dokonce veselou hru na to, kdo koho lépe zná, kdy k sobě seděli zády a ukazovali zdvihnutou rukou s teniskou, jestli daná slova platí spíš pro nevěstu nebo pro ženicha. Bylo milé vidět, jak se často shodovali.

Svatbu jsme si moc užili a hlavně doufám, že si ji užili novomanželé. Ze svatby jsme neodjížděli na lehko, dostali jsme sladkou výslužku a také krásné dřevěné kulaté tácky a květiny, které jsem si doma hned pyšně naaranžovala do vázy. Rozloučili jsme se s novomanželi a ostatními, ale než jsme nasedli do auta, staly se hned dvě věci. Lukáš, novopečený manžel, ztratil snubní prstýnek, což vzbudilo pozdvižení a notné pobavení všech přítomných, a také se spustil prudký déšť a dokonce padaly kroupy. V takovém počasí jsme ještě chvilku vyčkávali raději pod střechou penzionu než se počasí trochu umoudřilo a my mohli přeběhnout do auta. Manžel z něj ale zase hned vyskočil, aby našel lidi z pizzérie, kteří zaparkovali tak, že nám znemožnili odjezd. Pak se pěkně promoklý vrátil do auta a jeli jsme.

Hodně štěstí novomanželům

Déšť, který ještě zlehka bubnoval do auta, pomalu ustal a objevila se nádherná duha, jedna z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděla. Měla výrazné barvy, byla vidět celá a dokonce jsem měla pocit, že bych dokázala určit místo, kde začíná i končí. Jestli se ptáte mě, hrnec zlata by se nám rozhodně hodil. A co teprve dva! 😀 Když jsem se pořádně podívala, našla jsem dokonce hned vedle původní duhy duhu druhou, mnohem slabší, ale byla tam. A v té chvíli jsem si řekla, že novomanželé mají ten nejlépe požehnaný sňatek nebesy, jak to jen bylo možné. Celý den krásně, slunečno, večer jim napršelo štěstí a teď ještě dokonalá duha, a dokonce dvojitá. To je jasné znamení, tutové štěstí!

Moc děkuji novomanželům, že jsme mohly být součástí jejich výjimečného dne. Byl to krásný zážitek. Mnoho štěstí do společného manželského a rodinného života Péťo a Lukáši! ♥ ♥ ♥

P. S. Jo a ten prstýnek se nakonec našel. 😀