ptr

Pozdrav ze slunné Itálie (a zdravotní pohotovosti v Caorle)

16.9.2019 , Rubrika: Recenze, Rodina
0

Tohle byla krásná pracovní cesta. Dávala jsem dohromady fotografie, psala a hledala jsem inspiraci, jak už mám ve zvyku, tentokrát však v prostředí půvabné Itálie, s teplým pískem mezi prsty u nohou a za zvuku šumícího moře.

Nebyla to idylka celou dobu, bohužel. Dorazili jsme za chladnějšího počasí, pršelo a foukalo, takhle si člověk Itálii nepředstavuje. Déšť nás provázel i Alpami po obou stranách, rakouské i italské, během naší noční cesty do cílové destinace. Noc jsme si vybrali proto, aby děti klidně mohli spát a můj muž měl na řízení klid. Kromě pár zastávek kvůli toaletě a jídlu byla naše cesta klidná a ničím nerušená.

Do Caorle trvá cesta asi osm hodin autem. Po cestě bylo krásně vidět, jak se dostáváme z území obřích šutrů (čili Alp) do území pěstitelů vína. Italské cesty lemovaly pole a vinice, sem tam nějaký domeček. Tyhle domky, spíše vilky, byly buď ve skvělém stavu, očividně obydlené a udržované, a nebo polorozpadlé, s rozbitými okny a často cedulemi “na prodej”. Vypadalo to, že v této oblasti se mnoha lidem nedařilo a domky zůstaly odsouzeny k zániku. Pěkné vilky ale vypadaly jako z filmů, zahrady kolem byly perfektně udržované, barvy na zdech byly veselé a živé. Dva extrémy, dalo by se říct.

Dorazili jsme do Caorle, oblíbeného turistického letoviska. Potkala jsem tu zahraničních turistů tolik co Italů, možná dokonce více. A kolik Čechů! Já sama tu nebyla poprvé, před asi dvěma lety jsem tu byla s rodinou a před ještě více lety s maminkou a sestrou, proto mě místy těšily vzpomínky. Zvláště ty na výborné zmrzliny a hned jsem si umínila, že jen co to půjde, na nějakou si všichni zajdeme.

Do Itálie za zmrzlinou!

To je totiž tak. V Čechách neznám jedinou cukrárnu, co by měla tak vynikající zmrzliny a lahodné kornouty (i ty nejobyčejnější), jako v Itálii. No jo, může to dělat prostředí, říkáte si. Ne. Třeba zmrzlina s příchutí cheesecaku. To byla fantazie! Měla v sobě ten “sušenkový” základ, lahodnou chuť cheesecaku i úžasný ovocný povrch. Chuť byla bohatá, sladká, lahodná, nezapomenutelná. A kopečky dávali tak velké, že jeden stačil. Ano, i mě. Vřele doporučuji vyzkoušet také bílou čokoládu a Snickers!

První asi dva dny byly šedivé, ale to nijak zvlášť nevadilo. Vybalili jsme si věci na pokoji a vyzkoušeli vířivku. Není nad to, cachtat se v teplé vířivce, když víte, že jít do moře by teď nebylo to pravé ořechové. Navíc do vířivky s výhledem na moře. A střechou nad hlavou, která zadrží případný déšť.

výhled z terasy první den

 

Měli jsme plno tašek, protože jsem si umínila, že konečně unosím všechny ty krásné šaty, co jsem si v průběhu let nakoupila ve slevách a po bazarech. Jsou to opravdu krásné kousky a letos mi přišlo, že jsem měla podezřele málo možností je vytáhnout. S radostí oznamuji, že jsem je tam skutečně všechny vystřídala a užila si je. Taky jsem trávila čas co nejvíc na sluníčku a ne zalezlá na pokoji. Nicméně…

Jedno bolestivé dobrodružství…

V úterý v noci jsem dostala záchvat. Ani nevím, jestli to lze nazvat záchvatem. Asi jsem si skřípla nějaký sval nebo nerv, něco se prostě pokazilo. Ležela jsem na boku v bolestech, které jsem snad ještě nezažila. Pokud ano, mozek musel tu hrůzu vymazat. Ležela jsem a zoufale jsem se snažila dýchat. Bolelo mě se nadechnout. Bolelo mě vydechnout. Dýchala jsem proto krátce. Od bolesti k bolesti. To se ale nedá dýchat pomalu, takže jsem dýchala krátce a rychle. Bolelo to jako čert, bolela mě záda, rameno, hrudník. Byla jsem si vcelku jistá, že nemám infarkt, ale co to sakra bylo, to jsem netušila. Zatímco jsem doufala, že to přejde, tak se to naopak zhoršovalo. Z očí mi tekly slzy bolestí, bála jsem se pohnout, aby to náhodou nebylo ještě horší. Třeštila jsem oči hrůzou do tmy a soustředila se na dýchání. Zcela neúčinně.

Manžel se probudil a bylo vidět, že má o mě opravdu strach. Já nechtěla být za hysterku nebo hypochondra, ale v tu chvíli jsem prostě ležela, rychle a mělce dýchala a z očí se mi řinuly slzy. Třásla jsem se. Bylo mi trapně. Bylo mi to líto. A hlavně mě to bolelo. Z té bolesti jsem měla strach. Já nejsem vůbec odolný člověk, mám nízký práh bolesti a tohle byla bolest. A máloco člověka vyděsí víc, než když nemůže dobře dýchat. Manžel se mě soucitně ptal, kde mě to bolí a jestli nemá někoho zavolat. Opakovala jsem mu, jak jen mi to dech dovolil, ať nikoho nevolá, že to přejde. Nelíbila se mi představa, že mě takhle uvidí někdo další. Rudou, opuchlou, uhekanou a ubulenou. Už jen kvůli dětem jsem se snažila neskučet nahlas. Když manžel viděl, že se to nezlepšuje, rozhodl se zavolat třetí stranu.

Tady je na místě říci, že s námi byli na hotelu i naši přátelé, taková milá mladá rodinka s malou holčičkou. Bylo brzy ráno a mě se vůbec nelíbilo, že bychom je měli budit, zvláště kvůli mě. Ale můj muž se nedal odbýt (zkuste být razantní, když nemáte dost dechu) a kamarádku, říkejme jí třeba Míša, zavolal. Míša mu potvrdila, že má zavolat doktora nebo mě odvézt na pohotovost a tak jsme s ní nechali naše děti a jeli. Překvapilo mě, že když mě muž oblékl a postavil, trošku se mi ulevilo. V té křeči na jednom boku jsem se bála pohnout, aby mě to nebolelo víc, a přitom by mi možná změna pomohla. No co už. Manžel mě dovezl autem na pohotovost. Došel se mnou, příšerkou s rozklepanou čelistí, zacuchanými vlasy a rudým, opuchlým obličejem, k doktorovi. A tady musím říct, že jsem zažila něco čistě italského, totiž italský klid. Tedy ne můj, já byla na nervy, ale pan doktor i saniťáci si povídali, pohodička, klídeček, žádný spěch. Manžel je seznámil s mojí situací, protože jsem toho s rozvibrovanou schopná nebyla.

Doktor od začátku vypadal velmi zamyšleně a zároveň, že nám asi moc nerozumí, ale stydí se to přiznat. Byl ochotný, na všechno kýval, pak odešel, pak přišel, pak tam seděl, občas se na něco svojí italskou angličtinou zeptal. Požádal mě, abych si lehla na lůžko. To nezvládnu, při pokládání do mě vjede ze zad a hrudníku ostrá bolest. Můžu prý zůstat sedět. Hurá. Mám se vysvléknout do půlky těla. Na těle bohužel nemám nikde napsáno, co mi přesně je, a tak mě doktor nechá obléknout a zeptá se ještě na pár věcí. Hlavně jestli nejsem těhotná, nemám na nic alergii, neměla jsem nějakou nehodu nebo nenosím těžké věci. Doktor poslal saniťáka pro lék. Saniťák přinesl prášek a doktor ho zpucoval jak malého. Aha, přinesl špatný lék. Saniťák se vrací podruhé. Ukazuje mi injekční stříkačku, A sakra, Budou tady do mě bodat, napadlo mě. Nenasadil však jehlu, jen mi nějakou tekutinu stříkl pod jazyk. Naznačil mi, že to nemám polykat. Odešel. Dobře. Sedím, držím, nepolykám. Jazyk mi dřevění. Naznačuji manželovi, že by mě teda moc zajímalo, kdy to můžu vyplivnout. Čekáme dál. Očima studuji leták s informacemi o hrozbě, kterou představuje kousnutí místních zmijí. Pořád čekám. Doktor se asi se saniťákama o něčem vykecává a já mám takové podezření, že to nebude o tom, jak mi pomoct. Pozor, doktor se vrací. Manžel se ptá, co ta tekutina. Doktor na to, že to přeci můžu spolknout! Nenápadně protočím na manžela oči a poprosím o trochu vody. Zapiji tekutinu a napadá mě, že zatímco tady věčnost sedím, bolest ustupuje. Rozhodně. Asi to je tím, že tady trčíme tak dlouho. Nebo i tím, že jsem dostala tu tekutinu, kdo ví. Možná je to obojím. Doktor doporučuje zajít na rentgen, dá mi recept na uvolňovač svalů a léky na bolest. Šťastně odcházím, akorát stihneme na hotelu snídani. Z toho všeho třasu, nervů a tak vůbec mám hlad jako vlk.

Jako doktor House

Po snídani manžel přináší léky. Zkoumáme, o jaké léky jde. Léky na bolest jsou prý Vicodin v kombinaci ještě s něčím Název mi zní povědomě. ,,Co je Vicodin?” Ptám se manžela. ,,To je na bolest. Bral to třeba doktor House.” Aha. ,,No a nebyl na něm náhodou doktor House závislý?” ptám se podezíravě dál. ,,Byl na něm závislý. Je to droga.” Culí se můj manžel. Asi si představuje, jak se jeho manželka legálně dvakrát týdně dobrovolně sjíždí a vyvádí nějaké… řekněme vylomeniny. 😀

Opálená do růžova

Opravdu se pak dvakrát denně sjíždím až do konce našeho pobytu. Bolest povoluje, ale nemizí. V noci nemůžu dobře spát, během noci si beru pravidelně ještě navíc jeden Ibuprofen. Přes den nemůžu dlouho sedět na jednom místě, ale to nevadí. S léky jsem v pohodě, bez nich se můžu těšit na bolest, která se mi přelévá v oblasti zad, ramene, krku a hrudníku, jednou dokonce posměšně přeleze na druhou polovinu zad, ale to jen aby mě nasrala. Ale já se nedám. Přes den, kdy jsem v pohodě, chodíme po pláži, pracujeme a vychutnáváme si všechny krásy Itálie. Chytám dokonce odstín růžové až hnědé, což je na mé mrtvolně bledé kůži hotový zázrak. Jistě, hrozí, jako vždy, že zrudnu jako rak, rychle se oloupu a budu zase bílá s odstínem do modré či zelené, ale mám naději, že tentokrát tomu tak nebude.

Krása Italek každého věku a krása italského jídla

Itálie je kouzelná. Neříkám to jen z drogového opojení místními léčivy, prostě je to tak. Všimla jsem si hned několika věcí. Nejen krásné italské architektury, kdy jsou zdi a okenice úžasně barevné, všude je uklizeno a čisto a přitom tak živo. Lidé po sobě nezanechávají nepořádek, čím to jen může být? Italština je zpěvavá, krásná. Italské ženy jsem ani jednou nepotkala nenalíčené a neupravené. Všechny měly namalované oči a často i rty, upravené vlasy a nalakované nehty s takovou samozřejmostí, až to vyráželo dech. Já jsem na tohle lajdák, pohodlnost občas zvítězí nad tužkou na oči a maskarou, ale tady mě to donutilo se nad svým nešvarem pořádně zamyslet. Starší ženy přidávají k pěstěnému vzhledu také výběr výrazných avšak zároveň elegantních šperků. Itálie je zemí umění a módy, taky je zájem o krásno patrný z každého zákoutí, každého Itala, každé, i sotva patrné drobnosti.

A jací jsou to požitkáři! Už jen ta jídla, co jsme ochutnali, ty vůně, co jsme na ulicích ucítili! Na hotelu jsme měli úžasné snídaně formou švédských stolů, s nabídkou ovoce, šunky, salámů, sýrů, několika druhů pečiva a sladkých sušenek, buchet a koblih plněných vanilkovým krémem. Večeře se pak skládaly ze tří chodů, byly samozřejmě těstoviny na milion způsobů, zeleninové polévky, ryby… Jídlo a pití jsem si tu moc užívala a hned první den jsem se rozhodla, že jakkoli se během pobytu zde budu zakulacovat, těžkou hlavu mi to dělat nebude. A taky že nedělalo.

V průběhu dovolené mi došla jedna věc. Není divu, že Italky mají čas se upravovat. Většina jejich jídel je rychlá na přípravu, prostě přihodí něco k těstovinám, zamíchají, možná posypou sýrem a tadá! Lehké a dobré jídlo je na světě. Žádné složité omáčky, ze kterých je vám těžko ještě tři dny. To se mi líbí, to se musím naučit 🙂

Hotel na jedničku, aquapark taky

Obsluha i personál hotelu byl milí a ochotný, pokojská byla šikovná a náš pokoj byl krásný. Užívám si dobré jídlo a pití, teplo a čistá prostěradla. Zvláště já. Žádná péče o domácnost, žádné vaření. Takové Ubrousku prostři se. Puf a je povlečeno. Puf a je ustláno. Puf a podává se skvělá večeře o třech chodech pro nás i pro děti. Nakládat se do bublinek vířivky jsem se po incidentu se zády už nemohla, ale chodil tam s chutí manžel i děti. Většinou tam chodili večer, po večeři, kdy už jsme nechtěli být na pláži. Manžel mi s dětmi hodně pomáhal a nemusela jsem už nosit žádné těžké věci.

Během volného času jsem četla. Za týden jsem zvládla dočíst Italské jednohubky a Italské dvojhubky (kde jinde je číst než v Itálii, že?) a většinu Lovců monster, tentokrát s podnázvem Legie. A to jsem četla jen po nocích, když jsem kvůli bolesti nemohla spát, nebo odpoledne, když děti měli svoji spací poobědovou pauzu. Když jsem nechtěla číst, vybarvovala jsem si relaxační omalovánky v Deníku pro duši. Na recenzi deníku i knih se můžete v blízké době těšit na tomto blogu.

 

Během tohoto týdne jsme navštívili nejen pohotovost a pláž, ale také akvárium (které, jestli jsem to dobře pochopila, bylo letos nově otevřeno) a aquapark, který byl prostě skvělý. Pro rodiny s dětmi jej vřele doporučuji. Naše děti i my jsme se výborně bavili, užili jsme si atrakce (dobře, já byla spíš dozor pod skluzavkami, protože jsem se bála, že se na nějaký atrakci “dorazím”, ale i tak jsem si to užila). Celý den tam utekl jak nic a já musela k východu odvádět zklamané děti, které odejít nechtěli. Tak třeba zase příště.

Akvárium

Aquapark

Italské móóóře

Samotné moře bylo ještě docela teplé a vcelku čisté. Nebylo zrovna průzračné, to ne a k večeru se na břeh vyplavovaly různé druhy trav a chomáče čehosi červeného, do čeho byli zamotaní malí mrtví krabi. Jinak ale bylo moře parádní. Přes den se třpytilo slunečním jasem, večer se v něm zase magický odráželo chladné světlo měsíce. Těšila jsem se, co na moře řeknou děti. Starší dcera se hrdinně vydala plavat, ale do úst se jí dostala slaná voda a od té doby byla silně podezřívavá. Písek byl famózní, světlý, hladký, teplý a čistý. My, maminky, jsme s dětmi chtěly něco stavět, zatímco tatínci vypočítavě natáhli nohy do písku a navrhli dětem, ať jim nohy do písku zahrabou. Mazané. Na moři se v rozumné vzdálenosti od břehu nacházely plastové modré desky, na které se dalo vylézt. Já se pro již zmíněné obtíže plavání moc nevěnovala, spíš jsem se s dětmi mrcasila na břehu a na mělčině, ale manžel si s kamarádem, říkejme mu třeba Milan, k modrým deskám vesele plavali.

Před odjezdem a na cestě na rodnou hroudu

Poslední večer jsem se mezi jednotlivými chody večeře chodila procházet. Dlouhé sezení na židli mi způsobovalo bolesti, tak jsem se courala v okolí hotelu za doprovodu večerního romantického osvětlení a voňavého teplého mořského vzduchu. Italové jsou noční tvorové (a turisti asi taky), takže na ulicích bylo živo. Zašla jsem do blízkého obchodu, ze kterého se táhlá nádherná mýdlová vůně a nakoupila několik mýdel s mušlemi pro naše rodiny. Také jsem v blízkém papírnictví našla několik krásných kaligrafických sad, ze kterých přímo sálalo, že jsou z Itálie. Zvláště mě zaujal kaligrafická násadka na perka s nádherným brkem a se stříbrným zdobením.Byla to taková krása, že jsem si řekla, že tohle bude můj suvenýr, tohle je to, co chci mít doma jako památku na Itálii. A budu to i používat. Jsem nadšená.

Domů jsme jeli za světla a já za pomoci léků. I když jsme si Itálii opravdu užili, byli jsme rádi, že jsme doma. V Čechách bylo chladněji než v Itálii, tak jsem uvařila čaj a naložila děti do vany. Vířivka to není, ale postačí. A pračka se rozjela na plný výkon, jasný důkaz, že jsme se vrátili domů z cest. Ale snad brzy na viděnou má krásná milovaná Itálie! Buona notte ♥

P.S.

Touhle, především sebe lítostnou litanií chci říct, že i když za sebou máte dva přirozené porody a myslíte si, že vás bolest jen tak nepřekvapí, tak věřte, že může. Hlavně chci ale poděkovat všem, co mi pomohli. Italskému doktorovi, saniťákům, přátelům, a především rodině. Můj manžel se opět stal rytířem v lesklé zbroji, andělem strážným, pomohl mi, opatroval mě a staral se o mě s láskou. Je krásné vědět, že se můžete na svou drahou polovičku spolehnout, že vám pomůže, když to potřebujete. Děkuji, lásko ♥

Během týdenního pobytu v Itálii jsme ještě navíc všichni dostali rýmu, a mě začal růst moudrák.  Ale co, když už, tak už, no ne? 😀

 

    Zatím zde nejsou žádné komentáře k tomuto příspěvku.

    Vložit komentář

    Bára

    Jmenuji se (a jestli jste četli název blogu tak pozor, přijde šok) Bára. Jsem narozená ve znamení ryb, což sedí perfektně. Miluji svoji rodinu, miluji umění v mnoha jeho podobách, miluji jídlo a miluji svůj život. Miluji a maluji, jak zpívá Neckář. A mám neutuchající touhu psát. Pokud v sobě najdete touhu číst, doufám, že pro vás bude tenhle blog zdrojem potěšení, zajímavostí a dobrých tipů.

    Přihlášení do newsletteru

    Připojte se do mého emailového seznamu a nenechte si ujít nejnovější články.

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej