0
Ostatní

Pozdrav z auta

Když mi bylo patnáct, začala jsem jezdit na skútru. Ten skútr jsem milovala. Dal mi ho můj děda, ale měl podmínku, že musím udělat řidičák. Můj táta pak přidal ještě dvě podmínky, tedy, že se musím dostat na školu a že musím být schopná sama zvednout položený skútr. To je vlastně velmi praktická podmínka, protože kdybych zůstala někde „viset“ a nebyla schopná ani zvednout skútr zpět na kola, bylo by to… nepříjemné.

Na školu jsem se dostala, řidičskou zkoušku s odřenýma ušima udělala a položený skútr zvedla na kola. Tak začalo moje ježdění se skútrem. Nejraději jsem na tom měla tu nově nabytou svobodu. To, co jsem ještě měla ráda, byla soudružnost. I když jsem měla jen skútr, zdravili mě všichni možní motorkáři. I ti na velkých silných strojích. Víte, jak se zdraví motorkáři? Buď zvednou nohu ze stupátka a vystrčí ji kousek do silnice (jen tak, abyste pozdrav viděli) nebo zvednou prsty na řídítkách.

Dospěla jsem a začala jsem řídit auto. V autech se odehrávají jak pozdravy, tak celá řada různých gest a posunků. Určitě to sami znáte. Přišlo mi vždycky zajímavé, s jakou elegancí zdraví či děkuje můj muž. Jen lehce nadzdvihne prsty na volantu, občas k tomu lehce kývne. Já zvedám ruku zběsile, vystřelí mi do vzduchu. Ať každý vidí, když zdravím nebo děkuju! Tuhle nedávno mi ruka vystřelila stejně jako protijedoucímu řidiči. Když jsem se na to tak dívala, vypadalo to, jako že oba hajlujeme. Sotva mi to došlo, pokrčila jsem ruku do podivného úhlu, který sice vypadal vážně divně, ale už alespoň nevypadal jako nacistický pozdrav.

Nedávno jsem zahlédla stejný skútr, který jsem mívala. Dokonce i ve stejné barvě! Vzpomínala jsem na ty pozdravy od harlejářů, na to, jak si motorkáři pomáhají, když nějaký z nich zůstane u cesty. Všechny vás zdravím (s prsty jemně zvednutými z volantu) 🙂

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej