Můj muž je upřímný člověk. Až občas krutě upřímný. Nehraje se mnou žádné divadýlko, žádné “aby se to lépe poslouchalo”, žádné “aby to neurazilo”. Kdepak. Narovinu, přímo. Pic ho. Občas mě tím překvapil, někdy i zarazil, ale pokaždé, naprosto pokaždé jsem si uvědomila, že jsem raději, že je upřímný, než aby nebyl. A že vlastně ani na žádná divadýlka a kudrlinky zakulacující řečenou pravdu do něčeho, díky čemuž by se poslouchala lépe, nechci. Kéž bych to také tak uměla jako on.
Ale jsou věci, které říká upřímně, ale něžně. Jako třeba to, že bych se sebou měla něco dělat. Měl nějaký takový postřeh k mé osobě za poslední dobu několikrát, ale řekl to vždy tak klidně a mile, že jsem si to nevzala příliš k srdci. Nebo jen tak okrajově. Manžel mi řekl Někam si dojdi a něco se sebou udělej (nebo tak nějak) a já šla na preventivní kontroly a odběry krve. Já jsem ženská praktická. Není divu, že mě ještě nikdy nikdo neobvinil z fintivosti. Tím spíš za posledních sedm let. To mám totiž děti a úroveň fintivosti klesla od té doby ještě o podstatný kus. Můj muž pochopil, že mi to musí trochu vyjasnit a dokonce našel nějaké účesy na internetu. To jsem teprve pochopila, že je zle. Můj muž běžně účesy nehledá. Po oblečení by se i koukl, ale vlasy, to jde zcela mimo něj. Když tedy hledal účesy, bylo zjevné, že je potřeba zbystřit.
Šla jsem se nedlouho poté podívat do zrcadla. Jen abych si potvrdila nebo vyvrátila teorii, že možná je opravdu na čase se sebou něco provést. A pak to přišlo. To uvědomění bylo jako blesk z čistého nebe. Co to na mě z toho zrcadla tak blbě čučí? Proč si ta ženská neučesala vlasy? A to má rozmazanou řasenku? Ježiš, vždyť ona má u džín vydřenou díru podstatně větší než je velikost mexického dolaru! Obličej má nějaký zesinalý, flekatý, bílý a skoro do fialova, kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat a vůbec, co to má na sobě za mikinu s infantilní sovičkou? Mimochodem, protože tahle super vyplandaná mikina šedé barvy je vyráběná z nějakých prima plastů, po namočení smrdí jako mokrý pes. Je to síla. Jenže já ji tak ráda nosím! Je volná a pohodlná, je krásně teplá, nikde neškrtí, nikde mi z ní nic neleze. Jenže je příšerná, já vím. Já vím. A o tom to celé je. Než začnete říkat, že nejdřív musí mít člověk rád sám sebe, tak se nebojte, já se mám ráda. Vím, že mi příroda nadělila hezky modré oči a dlouhé řasy, ale toho si nikdo přes rozmazanou řasenku, díky níž mám oči zarudlé a kruhy pod očima ještě tmavší, nevšimne. Mám ráda své vlasy, protože vím, co mi jich za život už vypadalo a vím, jak dlouho trvalo, než ta hříva narostla do současných rozměrů. Trvalo to velmi dlouho. Ale nedokazuji to ani tím, abych se naučila slušný účes a nechala si zastřihnout konečky. Nanejvýš je svážu do drdolu ala uklízečka a jede se dál. Zbytek je pečlivě zabalen do mnoha vrstev mnoha vytahaných svršků a sepraného spodního prádla. Alespoň že ty nohy jsem si včera oholila. Ale na druhou stranu, už jsem vypadala jako sněžný muž.
Vykašlala jsem se na sebe. Ani nevím, kdy jsem naposledy byla u kosmetičky! K té jsem chodila především, protože jsme tam byly spolu s mamkou, mohly jsme si popovídat a taky se vidět. Pak paní kosmetička bohužel skončila a protože jsem neměla plně vyvinutý návyk (a přišel covid, ten nesmím zapomenout zmínit, to je moje oblíbená výmluva), tak jsem novou paní kosmetičku ani nevyhledala. Prostě šlus. Jenže já mám pleť i ve třiceti takovou všelijakou a z těch, co jí mají dokonalou, mi vyskakují pupínky navíc. Ale aby mě to donutilo si najít kosmetičku, to ne. To stojí čas a peníze a vůbec, kdy bych tam tak zašla, vždyť děti musí do školy, na kroužky, musím nakoupit a pak jsem ráda, že sebou plácnu do vany a jdu spát. Když se potkám v zrcadle, podvědomě se přihrbím a zesmutním, protože, jako bych to ani nebyla já. Téhle ženské nikdo dveře nepodrží, nikdo se za ní neohlédne. Je to sešlá matka od dětí.
Když vám dojde, že o sebe máte pečovat, protože nechcete to upocené strašidlo v zrcadle znovu potkat, chopíte se iniciativně telefonu s internetem, stolního kalendáře a tužky a pustíte se do vyhledávání. Pro mě se z toho stala vlastně zábavná hra. Nejprve jsem si stanovila, co je třeba udělat, aby ze šmudly povstala královna a bohyně v jedné osobě a ukázalo se, že by bylo vhodné začít kadeřnicí a kosmetičkou. Ale protože jsem nedůvěřivá vůči všem těm novotám, rozhodla jsem se udělat průzkum a zjistit, co vlastně od těchto dam (či pánů) budu požadovat. Chci kratší vlasy? Chci barvu? Chci sestřih? Pokud ano, tak jaký? Vybrala jsem si takto. Mé dlouhé vlasy mám ráda, jak už jsem říkala. Proto nepůjde o žádné drastické zkracování, chci barvu, jakou jsem ještě nikdy neměla a zkrátit konečky. Rozhodla jsem se jít přesně pro opak toho, na co jsem byla zvyklá. Pokud jsem si nechala dělat barvu, byla to obvykle tmavá, vínová, červená. Teď, fanfáry, půjdu vyžádat přechod z hnědé do blond, pro zajímavost přikládám vzorový obrázek, který ukáži kadeřníkovi.
Druhým bodem plánu je konečně se naučit alespoň dva účesy, které budu reálně používat. To bude ještě zajímavé.
Dalším cílem mé cesty za zkrášlením a oživením mé chodící hrůznosti je kosmetička. Povedlo se mi dnes objednat k paní, která má dobré recenze, a mám pocit, že jsem u ní ještě nikdy nebyla. Má nedůvěra ale bohužel přetrvává, protože jsem kdysi navštívila kosmetičku, kterou jsem neznala, a požádala ji o vytrhání obočí. Každé obočí mi vytrhala výrazně jinak. Proto mě druhý den (bylo to na střední) spolužačky zastavovaly a ptaly se mě, kdo mi to provedl. No vážně, jedno obočí bylo do tvaru stříšky, kdežto druhé do obloučku. Rozdíl byl nepopiratelný a bohužel nepřehlédnutelný. Když jsem konfrontovala paní kosmetičku, řekla mi prostě, že mi každé obočí jinak roste a hotovo. Chtěla bych vidět, jak by kosmetik tohle řekl třeba Jennifer Aniston. Aby mi obočí ještě neoholila, neodhodlala jsem se k reklamaci. Ale nedůvěra v nové kosmetické pracovnice přetrvává zakořeněna hluboko za mým konečně dorostlým obočím.
Je ovšem k nevíře, že pokud se rozhodnete pro tak brutální obnovu svého já, musíte si počkat. Kosmetičky i kadeřnice jsou zavaleny žádostmi těch, co se dovolaly před vámi. Žen, které o sebe totiž pečují, je očividně mnoho. A všechny čekaly na den, kdy vláda zmírní opatření a umožní jim jít ze sebe udělat zase lidi. A tak si budu za šmudlu až do desátého, kdy na mě dojde řada a snad budou mít ještě mé “šlechtitelky” dostatek kouzelných produktů a naostřených břitev, aby ze mě vytesaly, vystříhaly a vytvořily krasavici.
Jako bonus si naordinuji ještě pedikúru a masáž. To bude nádhera! Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Nechápu, že jsem se na sebe tak vykašlala. A vůbec nechápu, že jsem to nechala dojít tak daleko, že mi to musel říct můj muž. No co už, jsem osvícená, termíny mám objednané, v kalendáři zanesené, takže jdeme na věc.
Pokud jste se u tohoto článku chytly za nos (za vytahanou mikinu, tepláky nebo rozcuchané vlasy), začněte tím, že si uvaříte dobré teplé pití a na internetu si najdete kontakty na ty, kteří vám pomohou dostat se zpátky do sedla. Koukněte se na recenze, ujasněte si, co chcete za změnu. A pamatujte, děláte to pro sebe a zasloužíte si to. Nebojte se, já do toho půjdu s vámi 😉
Žádné komentáře