0
cestování Ostatní Recenze

Lyžování na Monínci

Nedávno za mnou přišel manžel a povídá Co kdybychom si zašli zalyžovat? Bystrý pozorovatel by si v té chvíli všiml, jak se mi rozšiřují zorničky a u koutků úst se tvoří slina. Lyžovat? Lyžovat! Wooooooow!

Když jsem to tak počítala, nestála jsem na lyžích asi deset let. To je docela dlouhá doba. Jezdívali jsme s rodiči a sourozenci, když jsem byla dítě, skoro každý rok na nějaký zasněžený český kopec. Sestra testovala snowboard, já svištěla po svahu na lyžích. Moc mě to bavilo.

Proto jsem hned, s velkým nadšením, souhlasila. A to jsem ještě nevěděla, že dokonce pojedeme sami, na večerní lyžování. Romantika!

Zákon schválnosti tomu chtěl, abych den před lyžováním dostala rýmu jako trám. Ale po deseti letech mě nějaká rýmička od lyžování nemohla odradit! Manžel dojel vyzvednout zapůjčené boty a lyže, doma jsem si nachystala od kamarádky vypůjčenou helmu, brýle a lyžařské kalhoty. Není divu, že když jsem na lyžích nebyla deset let, tyhle věci v mém inventáři chyběly. Manžel nám koupil v AlpinePro tlusté lyžařské rukavice, ale všechno ostatní jsme si půjčili. Babička s dědou přišli pohlídat dcery a my jsme nasedli do auta a vyrazili.

Původně bylo v plánu Lipno, ale na poslední chvíli jsme se odhodlali vyzkoušet lyžařské středisko Monínec. Bylo pro nás podstatně blíž. Vyjeli jsme a drželi se navigace od Google. Cesta dobrá, jak jsme se vzdalovali od Písku, přibýval okolo nás sníh. Zahlédli jsme očka zajíce a svítící zadečky srnek. Pak jsme přijeli k vesnici s názvem Cunkov. Stojí tam cedule s nápisem Silnice se v zimě neudržuje. Ale Google nás tudy vedl, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Začali jsme pomalu sjíždět kopec dolů. Okolo byl les. Cesta namrzlá. Před námi najednou stálo auto. Před ním další auto. A když jsem pootočila hlavu doprava, viděla jsem v lese za zatáčkou světla dalších aut. Co se to tu děje?

Zastavili jsme. Vyšla jsem ven opatrně, země klouzala. Ano, cesta byla skutečně neudržovaná, přesně jak cedule slibovala. Sešla jsem k autu pod námi, kde seděla rodinka. Paní mi řekla, že cestou dolů stojí další auta a snaží se vyprostit z pangejtu auto před nimi. No prima. Za nás se už štosovalo další auto. Taky uživatelé Google navigace a natěšení lyžaři či snowboarďáci?

Tohle byla ta chvíle, kdy jsme měli opravdu radost, že naše auto má náhon na čtyři kola. Manžel nejprve pomohl vytlačit auto nad námi a pak jsme vycouvali bez větších potíží až nahoru. Co z toho plyne? Až pojedete z Písku na Monínec, nejezděte přes Cunkov, protože cedule nelže, cesta je teď v zimě neudržovaná a nebezpečná! Raději to objeďte, ta zajížďka se vyplatí. I tak jsme stíhali minimálně dvě hodiny lyžování.

Přijeli jsme na parkoviště bez dalších obtíží, našli si místo a šli se soukat do lyžáků a helem. Dočista jsem zapomněla, jak strašné je dostávat se do těch strašných lyžařských bot. Všechno se musí silou. Nacpat tam nohu s tlustou ponožkou, dát části boty k sobě, tím kovovým háčkem zachytit zoubek, utáhnout… Jsem snad Herkules?

Ale povedlo se a my zamířili na svah. Lyže jsem frajersky držela na rameni a kymácela se v těch lyžařských botách jak tučňák po parkovišti směrem ke svahu. K pokladně konkrétně. Byla tam slušná fronta.

Manžel koupil vstupenky a šli jsme nazout lyže. Se špičkami k sobě jsme se sesunuli dolů k frontě u turniketu. Lístky jsme schovali do kapes na rukávech bund a pak jen ruku přiblížili je snímači. Nemusela jsem ani moc nakrucovat ruku, snímač fungoval výborně. I přes zapnutou kapsu bundy.

Vyjeli jsme lanovkovou čtyřmístnou sedačkou nahoru. První jízdu se mě zmocnil nepříjemný pocit z té výšky, ale každá další jízda byla lepší a lepší. Víte, co by se mi líbilo? Kdyby ty sedačky byly vyhřívané. To by byl luxus!

Během těchto výjezdů nahoru se mi jednou podařilo ztratit rukavici. Dolů jsem pak pro ní svištěla se správnou motivací, to vám řeknu. Ještě že mi manžel, jako úplný rytíř, půjčil svojí rukavici. Už tak jsem myslela, že mi upadne ruka, zmrzlá od snahy vyfotit něco pro tento článek. Jestli se chystáte na svah, poradím vám jednu věc. Pořádně se oblečte, a tím myslím pořádně. A jestli sebou berete děti, dejte jim doplňky, díky kterým budou na svahu výborně vidět. Viděla jsem děti s blikající páskem, děti se světly na helmě. Byly díky tomu KRÁSNĚ VIDĚT.

Když jsme u té viditelnosti, svah byl skvěle osvětlený. Sněhu bylo dost, některé sněžná děla ještě přidávala sníh. Pro zpestření jízdy dolů se dalo projet krátkým tunelem. Asi v půlce svahu byla na straně lanovka s takovými těmi tyčemi s talířem na konci, který si vestoje strčíte mezi kolena a vyveze vás to nahoru. Ano, popisuji to jako malé dítě, určitě se mezi vámi najdou tací, co vědí jak se co jmenuje, ale buďte prosím soucitní, mějte na paměti, že jsem nebyla na svahu deset let. Já jsem ráda, že se tomu kopci řekne svah a těm prkýnkům na nohách lyže. 😀

Dvě hodiny ježdění byly akorát. Zjistila jsem, že jízda na lyžích je jako jízda na kole, to se prostě nezapomíná. Jistě, trvalo mi, než jsem se do toho dostala (a uznávám že se mám pořád v čem zlepšovat), rozjížděla jsem se pomalu a poslední jízdu jsem padla i na zadek. Určit si to umíte představit, jedna lyže do sněhu, jedna na led, rozjeli se do různých světových stran a už jsem seděla ve sněhu.

Při sjíždění svahu mě bolela stehna, chvilku jedno chodidlo a jak jak jsem již říkala, díky sundavání rukavice mi omrzala ruka, ale jinak dobrý. Domů jsme jeli spokojení, o to spokojenější, když se nám podařilo ty strašné lyžáky sundat z nohou. Doma na mě padla náhlá únava. Jsem zvyklá chodit brzy spát, ale to nadšení z jízdy na lyžích způsobilo, že jsem si na spánek na svahu ani nevzpomněla. Doufám, že brzy pojedeme znovu, protože lyžování je super zábava a od toho přeci zima je, že? Stavět sněhuláky, koulovat se a sjíždět svah (na čemkoli). Jestli jste z Písku a okolí, a počítáte se mezi (velmi) mírně pokročilé, doporučuji vyzkoušet Monínec. Užívejte si zimu a ahooooooooooj!

 

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Odebírejte newsletter a dostanete upozornění na každý nový článek 

    Přihlášení bylo úspěšné.

    Sdílet na Pinterestu