Když jsem začala psát tyto řádky, kousla jsem do kousku pepře v sýru. Nejraději bych vás teď varovala před čímkoli podobným, ale budu vás namísto toho varovat před něčím docela jiným (a dál přitom budu neohroženě hryzat do pepřového sýra).
Varování před nákupem etažéru z Orionu
Bažíte-li, tak jako já, po krásném servírování lahodných jídel, možná jste se zajímali o doplněk zvaný etažér. Jde vlastně o podnos, jsou to talíře a obvykle tvoří dvou až tří patrový servírovací doplněk. Vypadá na něm báječně cukroví, ovoce, ořechy, muffiny, zkrátka má široké využití. I já jsem nad ním přemýšlela o letošních Vánocích. Chtěla jsem ale nějakého krasavce, něco s pěkně zdobeným vrchním kovovým držadlem, něco elegantního, vkusného a líbivého. Samotné talíře jsem si pak chtěla sama pomalovat. Našla jsem takový pěkný a cenově dostupný etažér v obchodě Orion, a protože jeden takový obchod máme i v Písku, vyrazila jsem tam.
Etažér jsem našla vystavený a zaradovala jsem se. Krabici jsem si odnesla na kasu. A pak mě napadlo zboží ještě před placením zkontrolovat. Co kdyby byly talíře rozbité nebo naruplé? To bych nechtěla řešit dodatečně. Proto také kontroluji vejce v obchodě dřív, než jej beru na kasu. Možná byste se divili, v kolika platech najdete rozbitá vejce. To jsem trochu odbočila…
Vytáhla jsem balení tří talířů a kovových tyček, které měly dohromady seskládat vysněný etažér. Jak jsem ale zkoumala balení, tak mi došlo, že to vypadá vlastně úplně jinak než na obrázku. Talíře byly možná stejné, ale kovová tyčka měla namísto zdobeného vršku jen kovový kroužek a celkově to vypadalo jinak a divně. Vrátila jsem se s balením zpátky k regálu. Možná to byl omyl. Nebyl. V dalších pěti krabicích jsem našla etažéry, které vypadaly jinak než ty, které byly vyobrazené na papírovém obale. Vzala jsem jedno balení na kasu a zeptala se prodavačky, co to jako má být, protože jsem doufala, že mi vysvětlí, že jsem to třeba špatně pochopila a nějakým zázrakem z toho kovového klacku sestrojím ozdobný kovový držák. Prodavačka měla očividně odpověď na všechno, protože mi pohotově vysvětlila, že tohle je “nová, moderní a stylizovaná verze”. Napadlo mě, jestli si ze mě náhodou nedělá prdel “s prominutím”, protože když je na obale něco jiného než v něm, je to klamavá reklama, žádná stylizace. Bylo mi to líto, odešla jsem z obchodu bez etažéru. Ale o něco později jsem narazila na jiný, takže mi to už být líto nemusí. Tohle píši hlavně proto, abyste kontrolovali, co je v obalech, protože taky byste si mohli domů odnést stylizovaný etažér nebo rozbitá vejce. 😀
Musím ale zmínit, že obchod Orion mám ráda a jinak jsem tam žádné problémy se zbožím nemám.
Doporučení – plachta na auto
Konečně jsem se letos dokopala k návštěvě obchodu s autodoplňky (Auto Kelly). Přemlouvala jsem se asi kolik… tři roky? A nyní hurá, šla jsem. Dost mě štvalo, že jsem ráno co ráno, kdykoli byly mrazy, musela škrabat čelní sklo. Děti seděly ve vymrzlém autě a čekaly, až je zavezu do školky a já se opírala o čelní sklo vší silou tou plastovou kartou, která mi kolikrát ani moc nepomohla. Párkrát mě napadlo na sklo nalít vodu, ale po strašidelné historce, jak po podobném postupu někomu to sklo na autě prasklo, jsem od podobných blbostí upustila. Nějakou dobu mě na internetu pronásledovala reklama na zázračnou plachtu na auto, asi za pětistovku. Já jsem žena a nestydím se za to, že se v plachtách na auto nevyznám. Ale tohle znělo dobře, ve videu herec odtahoval plachtu z auta a sklo vypadalo úžasně průhledně, ooooooch!
Na internetu jsem si pak ale vyhledala zkušenosti těch, kteří si zázračnou plachtu koupili a jediných zázrakem bylo, že se nevydali výrobci dát jednu do zubů. Podle všeho plachta vůbec nefungovala a k ničemu nebyla. Ale tohle mi stačilo k tomu, abych se odhodlala navštívit seriózní obchod a vydala se na milost odborníkům. Jen jsem prosila v duchu štěstěnu, aby to co koupím fungovalo a nestálo víc jak pět stovek. Dobrá, možná šest. V obchodě se mě ujala milá paní a zavedla mě k plachtě na auto. Spíš je to taková jakoby alobalová pokrývka čelního skla, taková tenká věc. Vyjádřila jsem svoji upřímnou nedůvěru, ale paní prodavačka mě ujistila, že lidé s ní mají velmi dobré zkušenosti. Jistě, je tenká a rychle se opotřebuje, neopatrným manipulováním se může i protrhnout, ale funguje. Dobře, a cena?
Plachta, pokrývka, nebo jak chcete, stála okolo 80 korun. Málem to tam se mnou seklo. Nedůvěra vzrostla ještě víc. Jak může tahle tenká věc za směšných 80 korun (směšných, protože jsem byla ochotná vytáhnout pomalu pětikilo za “zázračnou plachtu” z online obchodu) vůbec fungovat? A představte si, funguje. Mám jí doma a denně jí dávám na auto. Já vím, moc mrazů zatím nebylo, ale ty co byly, plachta zvládla skvěle. Mohla jsem jí sundat a rovnou vyjet. Žádné zdržování, žádné zoufalé škrábání! Jupí! Mé nadšení je tak nefalšované, že jsem se hned vrhla ke klávesnici, abych vám o tom napsala. Za osmdesát korun mi ani nebude vadit, když přežije jednu dvě zimy. Mám vážně radost. Pravda, nevím, co si počne ve velkých mrazech, ale zatím jednička s hvězdičkou!
Žádné komentáře