Možná jste nedávno zaregistrovali ve zprávách zajímavost, že se našlo poměrně dost lidí, kteří se rozhodli v mrazu kempovat před pobočkami národní banky, aby získali výměnou za svoji tuctovou tisícovku tisícovku výroční. Jednou z těch osob jsem byla i já.
Popravdě mě k tomu přivedl můj muž, který má přehled o tom, co se kde děje, a tak tuto událost na rozdíl ode mě zaznamenal. A protože se vydávalo jen pět tisíc na osobu, přizval mě ke svému kempování v mrazu. Kdybych tak jen tušila, co mě čeká!
Jak jsme to upekli
V úterý 7. 2 jsme měli večer domluvené hlídání, a tak jsme vyrazili na hospodský kvíz v místní kavárně. Poseděli jsme s přáteli, zjistili, co všechno nevíme a pak jsme se dohodli, že druhý den si vyrazíme pro výroční tisícovky společně, jako taková přátelská hurá akce. Přátelé navrhovali šestou hodinu ráno, přičemž já s manželem jsme si ťukali na čelo, proč tak brzy. Nakonec jsme to usmlouvali na půl sedmou, že se sejdeme všichni u nás a pojedeme kamarádovým autem, které je naprosto unikátní tím, že se v něm okolo Vánoc vylila z hrnce rybí polévka a přes veškerou snahu se ji nepodařila zcela odstranit. K mému překvapení musím uznat, že se ji ale podařilo zdárně vyvětrat. Jistě, po nějaké době… 😀 Nechť je vám to příkladem a rybí polévku vozte extrémně opatrně a dobře zavřenou! Takže, kde jsem to byla? Už vím. Půl sedmá ráno byl čas, na kterém jsme se domluvili, a pak jsme se mírně podnapilí odebrali domů. Šli jsme spát asi kolem půlnoci což byl pro ty zkušené harcovníky normální čas, já jsem ovšem ospalá už od sedmi večer, takže si to umíte představit.
Jak jsme jeli a… stáli
V půl sedmé ráno 8.2 jsem byla oblečená, zvířata byla nakrmena, lokla jsem si vody a kousla preventivně do suchého rohlíku, protože nechci cestovat zcela nalačno. Napadlo mě, jestli si z nás kamarádi nedělali srandu a já jak blbec vstávám tak brzy, hlavně když nemusím ani děti vézt do školy. To by mě naštvalo, já totiž moc ráda spím! 😀 Ale v tom okamžiku se za prosklenými dveřmi rozsvítila světla auta. S mužem jsme do něj naskočili a vyjeli jsme s překvapivě probranými kamarády do Budějovic. V šoku jsme ze silnice zahlédli frontu linoucí se na Lannově třídě kamsi do neznáma a došlo nám, že jsme situaci asi drobet podcenili. Po zaparkování auta jsme se zařadili do fronty, která vedla až k Prioru.
Byla vážně strašná zima. Protože jsem počítala s tím, že bude před bankou maximálně deset lidí, nevzala jsem si žádné teplé kalhoty, jen tenké džegíny. Díky bohu za teplou zimní bundu, šálu, čepici a alespoň tenké rukavice. Ale i když jsem měla své nepromokavé a neprofouknutelné turistické boty, netrvalo ani moc dlouho a začaly mi mrznout prsty u nohou. To není nic moc příjemného a po nějaké době jsem opustila naši skupinu a zašla se zahřát do Dékáčka. Postupně jsme se prostřídali v různých obchodech v ulici, já ještě ve chvíli nouze zašla do Levných knih, které mám ráda a do Marks and Spencera, kde jsem si koupila skvělé termo ponožky, které jsem si ještě před prodavačkami okamžitě nazula. Celkem je to pobavilo, byly pánské, no a co! Navíc byly ve slevě, hurá! Tři páry za 250 korun, no nekup to. Vítězoslavně jsem se vrátila k naší skupince, kde jsem dalším zájemcům rozdala zbylé dva páry ponožek. Na nějakou dobu to zafungovalo, ale rozhodně ne na celou.
Škoda, že jsem u sebe neměla hodinky co měří kroky, po tom poskakování (abych se zahřála) bych jistě měla naměřeno plno kroků. Nejdřív jsem nechtěla pít, abych neběhala čůrat a neriskovala, že mě ostatní ve frontě pak umlátí, až se budu snažit vrátit na své místo, ale zima mě donutila navštívit Dékáčko znovu. Tentokrát jsem se vracela s kelímkem horké čokolády, která byla mimochodem překvapivě dobrá a krásně přišla vhod. Trochu zahřála, i když… ne na dlouho. Nejdřív mi promrzla stehna, kvůli těm mizerným tenkým kalhotám. Pak to bylo horší, protože mi začaly promrzat nohy, a to už nejen prsty, ale i chodidla. Když jsem si chtěla někam dojít, třeba se jít nahřát do pruhu slunečního svitu, který s ránem přišel a alespoň mírně hřál, chodila jsem jako tučňák. Spodní část nohou jsem měla jak kámen. Byl tam s námi ve frontě jeden veselý pán, se kterým byla sranda, a myslím, že to nám taky dost pomohlo tu dlouhou dobu přečkat. Než jsme se dostali do budovy, trvalo to asi šest hodin. Šest hodin v mrazu a debi… tenkých džegínách! Prý deset lidí… Co jsem si myslela? Mohlo jich být tisíc a kdo ví, jestli ne víc. Ale přes veškeré obavy jsme se i my dostali dovnitř.
Na schodech nám došlo, že nám stáním v zimě zatuhla pánev, třísla a kdo ví co ještě. K přepážce jsme se ale vítězoslavně dostali, vyměnili jsme své tisícovky za tisícovky s výročním potiskem a bylo to nefalšované vítězství. Doplahočili jsme se k autu a jeli domů. Na mě s mužem čekala doma horká vana a horká pizza a začali jsme roztávat. Byla jsem unavená, i když by jeden řekl, že jsem přeci jen stála, těch pár hodin, tak co mám být co unavená. Očividně to ale stačí. Ve zprávách jsme viděli kolegy se stejným nápadem, ale v jiných městech, jak kempovali před pobočkami národních bank. Soucítili jsme s nimi. Nějaký odborník informoval, že výroční bankovky nejspíš žádnou extra vyšší hodnotu ani v blízké budoucnosti mít nebudou, ale co. Tak máme zážitek, že jo! Ale v dohledné době se hodlám držet radši v blízkosti radiátorů 😀
Žádné komentáře