Když mi přišla (letos už druhá) nabídka, abych se dostavila na setkání s autorkou romantických knih Julií Caplinovou, měla jsem radost. Minule to nevyšlo, už nevím proč, ale ono se vždycky něco najde, nejsou peníze, čas nebo je někdo nemocný, takže pak zůstávám doma. Ale už delší dobu jsem opravu chtěla na nějakou podobnou akci vyrazit, takže když to začalo vypadat, že mi do toho nakonec nic nepřijde, rozhodla jsem se do Prahy jet.
Výlet do Prahy
Já nebyla sama v Praze asi deset let a od Julie Caplinové jsem přečetla vše, co jí v češtině pod tímto jménem vyšlo. Julie používá ještě pseudonym Julie Wake, pod kterým píše zase další knihy, ale ty jsem zatím neměla tu čest číst. Možnost si osobně s autorkou popovídat jako VIP, ještě před oficiální autogramiádou, v salonku jedné cukrárny, mi přišlo super. No řekněte mi, kdy má člověk příležitost být někde VIP, že jo. Přečetla jsem si předchozí rozhovory s paní Caplinovou a přes svoji znalost základní angličtiny jsem se rozhodla vystoupit z komfortní zóny a na akci jít.
Připravila jsem malou papírovou tašku s českými dobrotami, od Lázeňských oplatek a Hořických trubiček po Hašlerky a Štramberské uši. Měla jsem jízdenku na autobus s tím, že zpět se svezu s kamarádkou Míšou, která čirou náhodou zrovna jela do Prahy na seminář. V Praze jsem si zašla na Václavák do Markse a Spencera, kde jsem v klidu prošla především část s jídlem. Chyběly jim malé florentýnky a mám pocit, že jim prořídla část se sušenkami, ale i tak jsem si tam docela úspěšně vybrala různé dobroty, od česnekového oleje po plechovou krabici se sušenkami. Pak jsem si přejela na Pankrác, abych se v obchodním centru najedla, odskočila si na wc, upravila se, koupila si blok, který jsem si zapomněla doma a prošla si obchody. Obchodní centrum Arkády Pankrác mají nádhernou předvánoční výzdobu.
Setkání s autorkou, dívkami ze sociálních sítí, blogerkami a lidmi z nakladatelství
Když přišel čas, odebrala jsem se do italské cukrárny Soni, kde se měla akce s autorkou odehrávat. Konečně jsem na živo potkala Báru, se kterou jsem z nakladatelství Grada v kontaktu. Je to zrovna tak sympatická holka, jak jsem čekala.
Upřímně jsem si ale jinak nebyla jistá co čekat, proto mě asi zástup mladých holek lehce překvapil. Bylo jich asi dvacet a všechny byly mladší než já, asi tak… o deset let! Nějakou dobu se mi nestalo, abych se nacházela v prostředí, kde patřím od pohledu k nejstarším. Ale co už. Starší byli akorát lidé z nakladatelství (a to kdo ví jestli) a autorka s agentkou. Měla jsem těžké tašky a byla jsem vážně ráda, když jsem si po obdržení dárků mohla sednout ke stolu. Vybrala jsem si fajn místo, protože jsem seděla téměř hned naproti autorce. To rozmístění ale jinak bylo poměrně nešťastné, protože mi přišlo, že plno holek sedělo v koutě, kde musely špatně slyšet a rozhodně by se odtamtud špatně pokládaly otázky.
Představila jsem se autorce a předala jí dárek, který jsem si v duchu říkala, že už musela dostat tolikrát, že si může otevřít obchod s “pivem a dobrotami z Čech”, ale autorka mile poděkovala a dárek přijala. Dala jsem si sklenici vody a akce začala. Vedle autorky seděla hezká blonďatá paní, která prý žila pár let na Zélandu (já mám Zéland moc ráda, takže mi automaticky byla sympatická) a hned vedle ní další paní, která celou akci moderovala. Ukázalo se, že také píše knihy a jsou s Julií přátelé. Pokládala autorce otázky čtenářů, které ale víceméně byly stejné jako ty, které autorce byly už položeny dříve a zdokumentovány v článcích. Děvčata okolo mě se občas na něco zeptala také a některé otázky byly rozhodně zajímavé. Autorka byla velice ochotná a milá, na všechno trpělivě odpovídala. I já se do diskuze zapojila, ale říkám si, že jsem možná vypadala moc náruživě, protože jsem se ptala často a poněkud obsáhle, takže mě musely přerušovat, aby stíhaly překládat. 😀 Já se divím, že mi vůbec bylo rozumět a měla jsem strašnou radost, že jsem rozuměla autorce. Asi to s tou mojí angličtinou nakonec nebude taková hrůza. 😀
O čem jsme se bavily
Pro hluk a neformální atmosféru mi přišlo nevhodné vytáhnout telefon a pustit nahrávání, takže o našem rozhovoru budu mluvit trochu z patra. Autorka naznačila, že by se budoucí kniha s příběhem v Praze mohla točit okolo příběhu Angličanky, která se přijede učit vařit pivo. Říkám si, že možná podle lidí ze zahraničí tady ani nic jiného neděláme. 😀 Knihu ale ještě nezačala ani psát, takže se uvidí. Autorka tak reagovala rovněž na moji otázku, jestli bude psát o Češce. Volbu cestující Angličanky zdůvodnila tím, že by ji strašně mrzelo, kdyby něco popletla nebo pokazila a čtenáři si pak zklamaně říkali Ale né, takový Češi vůbec nejsou! což je asi rozumné. Pak jsem se paní Caplinové ptala, jestli má nějaký pracovní proces, který jí pomáhá se psaním. Pobavilo mě, jak mi popisovala, jak dopoledne především hledá inspiraci, dá si oběd a během odpoledne si uvědomí, kolik už je hodin a začne psát, a píše často až do večera. Ztratit se na překvapivě dlouhou dobu v obrázcích internetu je i moje specialita. Vyprávěla o tom, jak inspiraci pro svá místa i postavy čerpá často z internetu, z obrázků na sociálních sítích a podobně. Například hrad vyobrazený na obálce Hrad ve Skotsku skutečně existuje, zvenčí je reálný, ovšem jeho vnitřek, interiéry chcete-li, jsou v knize smyšlené. I postavy všech knih jsou víceméně smyšlené. Autorka prý k psaní používá bezprstové rukavice ze starých svetrů, pokud jsem jí rozuměla dobře a nedělala si zrovna legraci. Povídat si s ní bylo příjemné, je to skutečně velice ochotná a milá paní a její knihy mám ráda. Bylo skvělé ji potkat osobně a mít možnost si s ní popovídat.
Pak přišel na stůl dort a hromady knih k podepisování. Komínky se kupily na stole, že za nimi autorka byla sotva vidět. I já poprosila o podpis a fotku. Následně přišla na řadu ještě společná fotka a děvčata se rozutekla. Měla jsem radost, že jsem s některými z nich stihla prohodit alespoň pár slov. Když jsem říkala, že to mám do Prahy hodinu a půl, tak mě trumfla slečna, která kvůli téhle akci cestovala do Prahy dokonce čtyři hodiny vlakem. To je kabrňák. Jedna z děvčat seděla vedle mě a moc hezky se smála. Jiná měla extravagantní kabelku ve tvaru hodin, což bylo úžasně originální. Další měla tak slušivé brýle, že jsem si říkala, že ten kdo říká, že brýle nejsou sexy, by ji měl potkat. Všechny byly přátelské. 🙂 Jo, píšu všechny, ne všichni. Byl tam totiž jen jeden jediný chlap, a ten nejspíš patřil k nakladatelství. 😀
Co bylo pak
Autorka se odebrala do Knih Dobrovský na autogramiádu. Fronta zájemců o podpis vedla pořádný kus cesty z obchodu. Tady dnes někoho bude bolet ruka.
Zkontrolovala jsem si náhodně telefon. Ukázalo se, že tam mám zmeškaný hovor a sms zprávu od mojí babičky, která zněla “Baruško, je tu velká fronta, držím místo.” Asi třikrát jsem si zkontrolovala datum přijetí zprávy. S babičkou jsme totiž na setkání domluvené nebyly. Obvykle si vídáme, když přijedu do Prahy, tentokrát jsem ale měla obavy, jestli budu mít na setkání dost času. Nechtěla bych totiž babičku někde hnát, že mi jede metro nebo že musím něco stihnout. Tak jsem začala nejistě obcházet tu šílenou frontu před obchodem, až jsem zahlédla někoho, jak na mě mává. Byla to babička. Měla z blond obarvené vlasy na hnědou a já ji vůbec nepoznala! Měla jsem radost, že se mě babička rozhodla takhle překvapit, zašly jsme si na kafe a domácí limonádu a popovídaly si.
Babička mě pak doprovodila až na Křižíkovu, kde jsem čekala všeho všudy asi jen pět minut, než dorazila Míša s velikou krabicí a kamarádkami. Rozloučila jsem se s babičkou a připojila se ke skupince. A byla sranda. Vyprávěly mi o semináři, povídaly jsme si o všem možném a takhle skvěle jsem se už chvíli nezasmála, to vám povím. To je terapie, takhle se pobavit s fajn lidmi! Doma jsem pomazlila děti a manžela, dala si čaj a Ibalgin, vykoupala se a zalezla do postele, kde jsem usnula v mžiku oka jako špalek. Byl to vážně moc prima den. 🙂
P.S. Prosím, neříkejte “lidi ze socek”
Ještě se musím vrátit k jedné věci. Po společném focení jsem se ptala jedné extravagantně upravené paní v oranžovém obleku, kdo nás fotil, abych ho (ji) mohla poprosit o fotku. Paní totiž vypadala jako člověk z nakladatelství. Byla ochotná a řekla “Já nevím, to asi fotil někdo z lidí ze socek”, načež mi pomáhala dotyčného dohledat. Nechci znít nevděčně, ale prosím, neříkejte “lidi ze socek”. To je příšerný výraz. A navíc mám pocit, že to je docela jiná skupina lidí. Jestli mě někdy někdo označí jako někoho ze socek, tak budu zvažovat nějakou formu ublížení na zdraví dotyčného jedince. 😀
Žádné komentáře