Jak už víte, máme kočku. Není to papírová kočka, ale je plemene ragdoll a je krásná.
Totiž, když nám ji paní prodávala, řekla manželovi, že je “taková ošklivější”, ale jak můj manžel trefně poznamenal, měli jsme psa ksichta, budeme mít i kočku ksichta. Ukázalo se, že ta “ošklivější” kočka je vlastně moc krásná a kdyby občas během hraní nedrápla děti, můžu s klidem říct, že je i hodná.
Jenže ta se vám mrouskala! Skoro každý měsíc! To vám začne kočka hlasitě a protáhle mňoukat a mňouká tak zvláštně, že zní jako… no skoro jako člověk! Jako když brečí dítě! A ona takhle volá nějakého kočičího prince, se kterým by se spustila. Když se mrouská, je velmi mazlivá a vyžaduje kontakt. Na každého špulí zadek, mňouká a kvílí, ve dne, v noci, pořád. Nadešla chvíle se rozhodnout, co s tím uděláme. Chceme mít doma koťata? Ne. Totiž, abyste rozuměli, koťátka zbožňuji a zbytek rodiny nejinak. Ale ten strach, že je děti budou pořád tahat po bytě, že bude vyšší šance, že zase obdrží zásah nějakým drápem, že budu neustále v pozoru a ve strachu, aby se kočce, dětem nebo koťatům něco nestalo, v době těhotenství, porodu nebo po něm… A pak co s koťaty? Jak můžu mít jistotu, že půjdou do dobrého domova? Dospěla jsem k názoru, že do toho nepůjdeme. Naši sousedi plánují koťata taky, poňuňáme si mrňousky tam a pak půjdu v klidu domů, kde na nás bude čekat naše vykastrovaná Mika, a bude klid.
Domluvila jsem veterináře, vzala jsem přepravku s kusem hadru a Miku (naposledy se směla nažrat den předtím, v den zákroku smí kočka jen pít vodu) a šla jsem do ordinace. Pan doktor si Miku dobře prohlédl a řekl mi, jak je krásná a jaká strašná je škoda, že se nebude rozmnožovat. Je taková rozložitá, je perfektní! Pak mi řekl, ať přijdu krátce po poledni (přišla jsem tam ráno) a tak jsem tam nechala kočku a šla. Když jsem se asi v půl jedné vrátila, byla Mika už v přepravce vzhůru. Pan doktor měl v očích skoro slzy, jak mi popisoval, jak jí vyndal vaječníky a jak měla spoustu žlutých tělísek (mě to znělo jako něco špatného, ale z toho, jak to říkal, tak to znamenalo, že by měla spoustu koťat). Opakoval, jak by bývala byla naprosto skvělá do chovu a říkal to tak, až jsem se začala cítit trochu nepříjemně. Nemělo by být dobré, že si člověk nechá kočku vykastrovat místo aby nevěděl kam s koťaty?
Bavili jsme se o tom, řekla jsem mu, že nejsme žádní chovatelé a kočka se nám skoro nepřetržitě mrouská (a nic z toho chudák ani nemá). Pan doktor se mi omluvil, že mě nechtěl urazit (což ani neudělal), a vysvětlil mi, že si myslel, že jsme vázáni kupní smlouvou naší kočky, která by obsahovala dodatek o tom, že musíme dát naši kočku vykastrovat. Prý se to tak dělá, aby se předešlo případné konkurenci. Ale jestli prý prostě neplánujeme koťata a kočka nám doma pořád řve, pak to samozřejmě chápe. Ale je hrozné, že se množí kdejaké nemocné, deformované, postižené a ošklivé zvíře, a takhle krásné (krásné!) zvíře nikdy mláďata mít nebude. No jo, co se dá dělat. My prostě kočku nechtěli na chov a hotovo. Teď ji snad už ani nebude tak trápit “volání přírody”.
Kastrace nás stála 1300 korun a pan veterinář byl tak laskat, že Mice v uspání i ostříhal drápky. S jídlem musela pár hodin čekat (a musela ho dostat jen trochu), pít mohla hned. Kočka, kterou si necháte vykastrovat, musí mít doma ten den klid, protože by díky předchozímu uspáním mohla reagovat přehnaně (vyběhnout z bytu, vyskočit z okna, lítat po bytě jako tornádo…). Proto nechte kočcce úplný klid, nepouštějte ani hlasitě muziku a dejte jí prostor a čas na vzpamatování. Taky zavřete dveře a okna nechte maximálně na ventilačku.
Naše Mika je úplně v pořádku. Pro jistotu jsem ji vzala druhý den po zákroku k panu doktorovi na kontrolu a ten si moc pochvaloval, že kočka se na stehy “ani nepodívala”. Sice si bříško trochu olizovala, ale očividně to nebylo nic, co by jí uškodilo. Pořád se s námi mazlí, i když teď přiměřeně, zadek zatím nešpulí a také nekvílí (také zatím, protože jsem slyšela, že třeba kamarádky kastrované kočce se z nějakého důvodu mrouskání vrátilo!). Jo, přírodě neporučíš. 😀
Žádné komentáře