0
Doporučené Ostatní

Jak jsem čekala, jestli mám rakovinu prsu

Protrhnu sérii recenzí a receptů poněkud osobním článkem.

Začátkem měsíce jsem byla na pravidelné kontrole prsou, na sono vyšetření. Chodím asi dvakrát do roka, už asi deset let. Před přibližně dvanácti lety mi prsa operovali a nešlo o žádné zvětšování, zmenšování nebo podobné záležitosti. Tehdy mi v obou prsou našli bulku a nebyli si jisti, zda nejde o něco zhoubného. Tak boule šly ven a naštěstí byly neškodné. Ale od té doby se mi občas v prsou nějaká boule objeví, někdy se zmenší, někdy trochu zvětší, zkrátka si to tak nějak dělá, co chce. Při poslední kontrole se ale jedna boule podezřele zvětšila, tak mě paní doktorka objednala na biopsii. Byla jsem docela v klidu, než řekla: Hlavně si to negůglete. Akorát byste se zbytečně nervovala. A v té chvíli jsem začala mít strach.

Prezident a spisovatel Franklin D. Roosevelt řekl: „Nemáme se čeho obávat, jen strachu samotného.“ Tahle věta mi od té doby vyskakovala v hlavě. Došlo mi, že nejsem zvyklá se bát. Že reaguji jinak, než bych čekala, že reagovat budu. A že jsem tak nějak stále jen malý kousek od sesypání. Cestou autem domů jsem se rozbrečela jako želva, protože jsem si představila, co to možná v těle mám a co by to mohlo znamenat pro mě, pro moji rodinu a pro naši budoucnost. Představa, že s manželem nezažiji spokojené stáří, představa, že bych tu nemusela být, abych viděla jak mé dcery dospějí a najdou své místo ve světě, tyhle věci mě dostaly od té chvíle ještě párkrát do slz. Jednou i na veřejnosti.

Nejspíš si říkáte, že jsem emocionálně labilní hysterka a nejspíš máte pravdu. Vždyť v dnešní době, s tím že chodím na kontroly pravidelně, jde v případě rakoviny prsou obvykle o poměrně řešitelný (léčitelný) problém. Můj muž má mnohem větší nadhled než mám já, a tak mě těšil tím, že to nejspíš nic nebude. Nervuji se docela zbytečně, protože vlastně nevím, co to je. Boule se mi dělají tolik let, nemám ještě žádné výsledky a na kontroly přeci chodím pravidelně, tak ať to dopadne jakkoli, dopadne to dobře. Potřebovala jsem to slyšet. Několikrát denně jsem pak vědomě musela hlídat své myšlenky, abych se zase nezačala utápět v sebelítosti. Odvrátit pozornost, najít si něco, co mou hlavu zaměstná a přesměruje. Jenže jako by to najednou bylo všude, v rádiu, v televizi, dokonce i v knížce! A to prosím byla knížka o romantice, a z ničeho nic vám tam napíšou, že matka jedné z postav zemřela na rakovinu prsu. Bylo náročně začít myslet na něco jiného, když mi přišlo, že náznaky jsou všude kolem.

Přesto jsem se snažila. Pekla jsem cukroví, pracovala jsem, četla knihy a scházela se s přáteli. Když už jsem si nemohla pomoct a myslela na to, co mě děsilo, snažila jsem se alespoň změnit úhel pohledu. To, že jsem tak na nervy a mám takový strach krásně vykrystalizovalo věci, na kterých mi opravdu záleží. A k mé potěše to byly věci, o kterých jsem věděla, že si jich vážím. Rodina. To je pro mě to nejdůležitější. Když jsem pak po osmi dnech šla do nemocnice, vyslechnout si rozsudek, měla jsem zase strach. Ale dopadlo to skvěle. Boule jsou jen boule, jako dosud, a nemám se čeho bát. Dotyčná zvětšující se boule je blbá jen tím, že roste, ale zhoubná není. V lednu půjdu na operaci, kde mi tu potvoru vyjmou.

Ten den jsem dobrou zprávu s manželem oslavila. Na to, jak vypadal můj muž nad věcí bylo vidět, že to předstíral kvůli mě. Viditelně se mu ulevilo a mě došlo, jak hrozné to muselo i pro něj být. Ten večer jsme zašli spolu na hospodský kvíz, kde jsem spokojeně upíjela svařený mošt a následně jsme si doma s manželem připili medovou Tullamorkou. Jsem opravdu šťastná jako blecha, děkuji všemu a všem, co při mě stojí.

Také jsem srdcem se všemi, kteří si jdou do nemocnice vyslechnout si svůj rozsudek a na všechny z vás myslím a držím vám palce. To čekání je příšerné (a za ten strach se nemáte co stydět), a pokud to jde, snažte se myslet na něco jiného. Zaměstnejte se a obklopte se přáteli, kteří vás dokáží utěšit. ❤

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej