Vydali jsme se s rodinou na malou, třídenní dovolenou do Krkonoš. Moc jsme se všichni těšili. Manžel na nosič nandal kola, já sbalila sobě a dětem tašky, kočce jsme nachystali žrádlo a vodu, pozavírali okna a vyrazili. Do Černého dolu se od nás jede dobré tři hodiny. To je dost dlouho. Kdybychom se vydali na druhou stranu, byli bychom už v Rakousku.
Cestou jsme sledovali, jak se okolní krajina mění. Ke konci přibyly pohádkově krásné roubenky, husté lesy a louky plné různých květin a hmyzu. Byla to nádhera. V rádiu hrála písnička jedna za druhou, až jsem uslyšela známé safoxonové sólo. Á, George Michael a jeho Careless Whisper. Běželo mi hlavou, že tohle je písnička, co dostane ženskou do nálady a že bych se nebránila, kdyby mi ji manžel pustil, zapálil svíčky a nalil víno… Můj muž zjevně čte myšlenky, protože se pousmál a řekl ,,To je teda oplodňovák”. 😀
Dojeli jsme až na chatu Cihlářku. Jestli se tam taky chystáte, vytiskněte si do auta povolení na vjezd, protože jde o chráněnou krajinou oblast. A cesta tam byla v podobě strmého kopce, který můj milovaný muž sledoval s velkou radostí, protože si ihned začal plánovat, jak si to vyjede na kole. Já jsem spíš pro rovinky, ale můj muž má rád výzvy v podobě prudkých kopců a klikatých cest. Přiznám se, že v tomhle má můj obdiv. Ubytovali jsme se v moc pěkném apartmánu, který měl malou vybavenou kuchyňku. Ne, že bych měla v plánu nějak zvlášť vařit, můj pobyt v kuchyňce se omezil na mazání chlebů, krájení zeleniny a ohřívání párků.
Když jsme si vybalili, prošli jsme se po okolí a byla to jedním slovem nádhera. Všude bylo plno brouků a motýlů, lesy byly plné hustého borůvčí, hebkého mechu a kapradin. Narazili jsme i na ovečky. Po návratu jsme si sedli na terasu, dali si něco k pití a nechali jsme děti si hrát na hřišti.
Další den jsme si dali snídani (v podobě švédského stolu). Mohli jsme si nabídnout lahodné párečky, domácí, ještě teplé křupavé pečivo, ovoce a zeleninu, šunku a sýry, třenou bábovku, palačinky a další dobroty. Vše jsme si pak vychutnávali na terase za zpěvu ptáků z blízkého lesa. Objevil se před námi dokonce i hraboš. Zatímco s chutí snídal trávu, sledovala jsem ho s dětmi a rozplývaly jsme se nad tím, jak je roztomilý. Bohužel je to také veliký škůdce.
Po snídani jsme vyjeli lanovkou na Sněžku, což je nejvyšší hora Krkonoš. Nejdřív mě to docela vyděsilo, protože lanovka se překvapivě rychle rozjela, zhoupla se a drnclo to, než začala vcelku klidně stoupat vzhůru. Viděli jsme ty, co šli pěšky. Cesta vypadala dobře, ale zkušenosti říkaly jasně, že naše děti by to nevyšly. Lanovkou jsme byli nahoře raz dva, ale nahoře jsme toho pro všudypřítomné mraky moc neviděli. Přiznávám se, že mě až překvapilo, kolik lidí naprosto ignorovalo zákaz zacházení za ohraničující řetěz.
Dali jsme si svačinu, prošli se a vyrazili zase zpátky. Po výstupu z lanovky jsme si ještě prošli krátkou stezku s úkoly pro děti a zastavili se na bobové dráze. Po jízdě jsme se zastavili v restauraci s burgery. Jestli se někdy ocitnete poblíž, rozhodně si tam zajděte. Mají tam nejlepší burger, jaký jsem zatím jedla. Ale líbilo se mi tam toho víc. Součástí interiéru restaurace byl minigolf. Když se děti najedly, zaplatili jsme jim ho a nechali je si hrát, zatímco my jsme si pochutnávali na svém jídle. Protože je to krásně přehledné hřiště, nemuseli jsme mít obavy a měli jsme na jídlo klid. Moc se mi líbilo i to, že jídlo se připravovalo hned za pultem a tedy před očima zákazníků. Naservírované jídlo vypadalo parádně a říkejte si co chcete, ale mě na tom, jak jídlo vypadá, záleží. 🙂 Na burgery jsme si tam pak zašli ještě jednou. To je myslím jasný důkaz toho, jak nám tam chutnalo. A ještě – záchody byly krásně čisté.
Další den jsme zašli ještě na Stezku korunami stromů. Po cestě byly tabulky s otázkami, které se týkaly stezky a místních lesů. Nahoře pak byl velký přístroj, který vypadal jako hodiny na klíček. Otáčením klíčku se ručička pohybovala po ciferníku a když ukázala na některého ptáka, ozval se z přístroje zvuk, který daný pták vydává.
Až úplný konec dovolené nám trochu propršel, ale naštěstí většinu našeho času stráveného v Krkonoších jsme měli nádherné počasí. Při cestě zpátky jsme se zastavili v Ikei. Můj muž moc dobře ví, jak mám Ikeu ráda, koneckonců, kdo ne? Sice jsme se tam chtěli hlavně najíst, ale byla tam taková fronta, že jsme si jen prošli obchod, vybrali pár věcí a zase se vydali na cestu. Na klíně jsem si cestou domů držela krásný nový fíkus a jedno “křoví” jsme nandali do kufru. O takových kytkách můj strejda říkával, že jsou to kytky, které člověka vystěhují z bytu. Ačkoli mi to přijde poměrně trefné, u nás na tyhle rostliny je ještě místa dost. Doufám, že vydrží.
Dojeli jsme domů, vynosili věci, uklidili kola a přivítali se s kočkou. Krkonoše jsme si moc užili, mohu to tam jen doporučit. Akorát se připravte na to, že je tam docela draho. 😀
Žádné komentáře