0
cestování Ostatní Recenze Rodina

Dovolená na Slovensku

Samozřejmě jsem necelý týden před odjezdem musela dostat od dcery pořádnou rýmu. Jak jinak. Na cestu jsem se tedy zásobila kapesníky, medem a zázvorem do čaje a sprejem do nosu. Cesta autem nám trvala šest hodin a tak jsme si v půlce udělali pauzu u přátel v Brně. Ti z nás asi měli radost, protože starší dcera se přetláskala a strávila noc pláčem a zvracením, zatímco druhá jen poplašeně plakala, protože nevěděla co se děje. Noc jakou sem tam zažije asi každý rodič.

Ráno jsme vyrazili zase na cestu a kolem jedné odpoledne už jsme si vybalovali v okolí Liptovského Mikuláše v části Demänové.

Slovensko mě překvapilo. Na turisty jsou rozhodně pěkně připravení. A navíc je fajn, že místním člověk rozumí 😀

Vyrazili jsme tam ještě s rodiči manžela a jeho sestrou s jejím přítelem. Ubytovali jsme se v moc hezkém domku, kde jsme měli k dispozici celé spodní patro, a tedy dostatek pokojů pro soukromí a pohodlí. Přivítala nás milá paní. Ubytování mělo na booking.com velmi dobré hodnocení a není divu. Kuchyně je vybavená, k dispozici byly ručníky (zase ušetřené místo v kufru) a zahrada byla nádherně relaxační. Houpačky, pískoviště, maličký rybníček s rybami, vstup k říčce za plotem a po zahradě krásné květiny, stromy a keře.

Hned kousek od nás byl obchod s typickými místními potravinami. Tam jsem si oblíbila teplý makový závin s višněmi a točenou zmrzlinu. Koupili jsme si domů i skořicové oplatky, ale ty jsem ještě neochutnala. Svým rodičům jsem jako maličkost z dovolené přivezla oplatky s brynzovou a česnekovou příchutí.

Už když jsme přijeli na Slovensko, tak všude byly nápisy Ovčí sýr. To je nejspíš naprosto, úplně a zcela to hlavní, co se tady prodává. My ale přijeli s vidinou cyklistického vyžití. Když si to tak vezmu, ve finále jsme toho moc nenajezdili. Bylo tady příliš mnoho jiných možností co podniknout, a tak jízda na kole šla spíš do pozadí. Nízké Tatry jsou úchvatné. Ta panoramata! 😀 První dva dny bylo překvapivě chladno a pak bylo pro změnu zase překvapivě teplo. Ale pro každé počasí jsme si našli zábavu. První dva dny byla starší dcera nešťastná, protože jí díky zvracení bolel krk a nemohla dobře jíst ani pít. Myslím, že jí ty kyselinové šťávy ze žaludku ten vnitřek krku rozleptali. Ale po dvou dnech už bylo dceři zase dobře.

Co podniknout s dětmi

Tatrapolis – svět miniatur

Když máte děti, vypadá váš program na dovolené úplně jinak než bez nich. A protože na děti Slováci myslí, je tady pro ně řada zábavných míst k navštívení. Jedním z nich je Tatrapolis. Hned vedle pak Tatralandia, kontaktní zoo a motýlí zahrada. Tatrapolis je vlastně zábavní park s atrakcemi jako je skákací hrad, trampolíny, autíčka, zrcadlová síň nebo vláček. Zároveň je park vybaven miniaturami známých památek jako je šikmá věž v Pise, Eiffelova věž nebo socha Svobody. Přes první dojem, který byl, přiznejme si to, docela slabý, jsem nakonec vzala Tatrapolis na milost. Když mě uvítala rezavá kola připevněná ke kolotoči a špinavý skákací hrad, začala jsem ohrnovat nos. Ale když jsme si celá rodina vylezli na opravdu pružné skákací trampolíny, hned jsem musela svůj názor přehodnotit. A pak jsem už spokojená zůstala, protože jsme se povozili ve vláčku, holky se protočily na kolotoči, otloukli jsme se v zrcadlové síni a manžel letěl jako střela na lodičce z výšky do bazénu. Užili jsme si to a pokud máte děti, nebo jste hraví, pak návštěvu určitě doporučuji.

Tatralandia – aquapark

Teplé dny je třeba trávit tam, kde je voda. A v Tatralandii je nejen voda, ale i skluzavky, tobogány a stánky s občerstvením. Není asi moc co dodat, manžel si vzal starší dceru na skluzavky a já se mrcasila s mladší dcerou na brouzdališti jako její bodyguard. Přesně jako bodyguard, protože jsem rukama chránila její osobní prostor, aby si mohla vylézt na skluzavku a propalovala pohledem rozdováděné děti, co chtěli mojí holčičku předbíhat. Až si bude umět prorážet cestu sama, tak si sednu někde na okraji bazénu a budu popíjet Piña Coladu. Už se na to moc těším! Mladší dcera jezdila po skluzavkách jako drak. Protože neměla žádné nafukovací doplňky, musela jsem jí hlídat jako ostříž, a tak jsem se za ní naběhala dost a dost. Odcházeli jsme, až když měla úplně fialové rty, protože kdybychom odcházeli až se unaví, asi bychom neodešli nikdy.

 

Motýlí zoo

I v Čechách se dají navštívit místa jako je tohle. Motýlí zahrada je pěkná. Motýli tady nejen poletovali kolem nás, ale také sedali na různá místa. Museli jsme pořád dávat pozor, abychom my nebo naše děti nějakého motýlka nezašlápli. Se zavřenými křídly byla většina z nich hnědá, s rozevřenými nádherně modrá.

 

 

Kontaktní zoo

Zoo miluji. Kdekoli jsme, musíme navštívit zoo. Můžu se tvářit, že je to kvůli dětem, ale přiznejme si, že je to v první řadě kvůli mě.

A tohle byl navíc můj splněný sen. Už před lety jsem si hledala, jestli je možné si někde pohladit nebo pomazlit nějakou šelmu, jako třeba mládě lva. Na kontaktní zoo jsem ale při tomto hledání nikdy nenarazila a tak, když mi můj muž řekl, že je tu kontaktní zoo, kde si můžu pohladit lva nebo třeba medvěda, myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Nedělal. Kontaktní zoo vypadá zvenčí jako malá, ale uvnitř je velká až až. Protože jsme sebou měli babičku, měli jsme tím pádem i pár očí a rukou navíc a mohli se víc věnovat mazlení se zvířátky. Starší dceru zaujali nejvíc mazlivý papoušci ve voliéře, které místní personál tvořený z mladých holek (nejspíš brigádnic) dával lidem na ruce. Dcera pokaždé, když na papoušky vzpomínáme dramaticky připomíná, že jí jeden škrábl drápkem do ruky.

Mladší dcera si užívala králíčky. V zoo je dostatečně velká místnost, kde je na podlaze sláma a desítky králíčků. Je to jako nějaká protistresová zvířecí terapie. Králíčky si nemůžete zvednout ze země a chovat, ale hladit je jest dovoleno. A tak jsme my i babička hlídali, aby mladší dcera v euforii ještě nějakého ušáka nezašlápla.

Manžel se pusinkoval s lamou a já si nechala na ruku dát většího papouška, který mi okusoval gumičku a s radostí válčil s mým prstem. Pak se přemístil na vrch mé hlavy. Mám dvě teorie. Buď to udělal proto, aby měl rozhled (ale na to by si měl vybrat někoho, kdo neměří metr sedmdesát) a nebo aby začal budovat hnízdo (na to ale nemám dost vlasů). Nakonec cokoli plánoval vzdal a přeletěl na pána vedle mě. Poté jsme si s mužem šli pohladit medvědy. Tedy přesněji medvíďata. A ta byla jako dvě dělové koule. Po voliéře nebo jak jejich výběh nazvat, pobíhala, prala se a byla prostě k sežrání. Akorát jim bylo fuk, jestli jim stojí někdo v cestě, takže návštěvníci museli být stále ve střehu, aby je nějaké rozdováděné medvídě nesejmulo. Já tam za nimi běhala s foťákem a najednou slyším manžela jak na mě volá. Dám foťák od oka a vidím, jak se na mě řítí ta chlupatá koule. Řeknu vám, kdyby do mě nalítl, určitě bych to neustála! 😀

Malé lvíčky jsme si hladili hned při vstupu. Všechny šelmy se musely hladit plynulými dlouhými tahy a zezadu. Prý aby měl hladící šanci stáhnout ruku, kdyby je chtěla šelma kousnout. Ani lvíčka jsme si tedy nemohli přímo zvednout a pomazlit, ale to nevadí. Zoo pokračovala sekcí domácího zvířectva, kde byla možnost třeba povozit děti na konících. To jsme ale bohužel nestihli. Jedno je jisté. Jestli si v budoucnu nepořídím nějakého malého lvíčka, tak ochočeného papouška určitě! A jestli se ještě dostanu na Slovensko k Liptovskému Mikuláši, tato kontaktní zoo bude jedním z prvních míst, které znovu navštívím.

Zábava pro dospělé

Na kole

Díky tomu, že jsme sebou měli zkušenou opatrovnici, mohli jsme přenechat děti babičce a vyrazit za zábavou pro dospělé. I když uznávám, že to tak zní, tak nemám na mysli žádné erotické podniky. Bohatě nám stačily vyjížďky na kole, výlet na horu Chopok a do místních úchvatných jeskyní. Na kole jsme vyrazili ke Žiarské chatě. Je to dvacet kilometrů cesty, kdy jsme nastoupali asi 900 metrové převýšení. Jednoduše řečeno, makačka. Z kola jsme slezli jen pod kopcem na červenou na semaforu nebo při kamenité cestě do koce, abychom se napili a zároveň se nevysekali. Ani jediný metr z té cesty jsme kola nevedly. Manžel mě donutil dojet skutečně až úplně ke vstupu do chaty.

Já nejsem žádný vrchař. Jsem cyklistický začátečník, amatér a můj manžel to ví. Proto mi naštěstí nevyčítal tempo, kterým jsem ten kopec (nebo horu) zdolávala. Hlavně že jedu, no ne? Dokonce mě po cestě zásoboval proteinovými tyčinkami. Až cestou dolů jsme potkali asi dva cyklisty, jinak všechno byli pěší turisti, kteří si pak nahoře půjčili koloběžku, se kterou sjeli zase až dolů. Nahoře v chatě jsme si dali makový závin s višněmi (musím ho někdy zkusit upéct doma), Kofolu a pak vlastně zase hned jeli. Dolů jsme samozřejmě prakticky nemuseli šlápnout do pedálů. Zatímco nahoru mi bylo horko, dolů jsem litovala, že mě nenapadlo vzít si mikinu. Tak třeba příště. A víte, co si vezmu na kolo příště? Gelový návlek na sedátko! Moje sedací části si prošli peklem, jinak řečeno moje prdel zažila středověk! Jak to dělají profesionální cyklisti, to teda nevím. Mimochodem ano, napadlo mě vzít si na Slovensko opalovací krém. Ale na tento cyklovýlet mě nenapadlo se namazat. Později jsem toho litovala a mazala se Panthenolem. Já se neopaluji do hněda, já jdu rovnou do ruda. A tak jsem spodní stranu rukou měla bílou jako tavený sýr a vrchní pěkně červenou. Jo jo, krasavice k pohledání.

Další cesty na kole už byly jen takové mírné, žádné velké kopce nás nečekaly. A našli jsme si i pár „kešek“.

Jeskyně

Za ten týden, co jsme na dovolené strávili, jsme navštívili dvě jeskyně. Ledovou jeskyni a jeskyni Svobody. Možná to znáte, vždycky se najde někdo, kdo si na prohlídku jeskyně vezme sebou děti. My to tak udělali na Macoše a myslím, že děti do jeskyně znovu hned tak nevezmeme. Když tam nebrečí, tak tam aspoň kecají a ti, co nejsou úplně u průvodce, neslyší prakticky nic. Navíc soucítím s rodiči, kteří jsou takovou situací často dost stresovaní, protože se s tím nic dělat nedá. V obou jeskyních nás čekal zajímavý a často vtipný výklad. V první jeskyni, té ledové, nás provázela mladá sympatická holka, ve Svobodné jeskyni nás provázel stejně postarší sympatický vousáš, který se vsadím, že má doma velkou motorku a hraje v kapele ZZ Top revival. Jo a pro vstup do obou jeskyní musíte vyjít kus cesty pěšky do kopce a u obou je placené parkoviště. V jeskyních se skvěle dýchá, ale je třeba mít sebou alespoň mikinu. Pokud jste choulostivý jako já, možná oceníte i punčocháče a v ledové jeskyni bundu. A jestli chcete fotit, musíte si u obou jeskyní zakoupit povolení. Myslím ale, že bez speciálního fotoaparátu a vybavení to asi nemá smysl, jeskyně jsou spoře osvětlené a proto fotky z nich nebývají žádné terno.

Ledová jeskyně byla spíš krasová vápencová jeskyně, protože trasa s ledovou částí byla velmi krátká. Většinu času jsme trávili v chladné „klasické“ vápencové jeskyni se stalaktity, stalagnity a stalaktáty. Byla to samozřejmě krása. Při vstupu do jeskyně se nás průvodkyně ptala, jestli je nám zima. Jeden hipík v tričku vedle nás zakřičel „není!“. Upozorňuji, že ostatní měli bundu nebo alespoň mikinu a hezky se v ní choulili. Průvodkyně na to: ,,tak to je dobře, protože tohle je nejteplejší část. Dál už bude jen chladněji“ a hipík na to zase „hurá! to je dobře!“ Chci mít jeho kůži. Možná by se měl zabydlet na jižním pólu, třeba by tam unosil i mikinu 😀

V jednom z dómů nám průvodkyně pro větší dramatičnost pustila z reproduktorů Enyu. Přešli jsme do ledové části, která byla, ano, řeknu to ještě jednou, velmi krátká. Ale ano, taky hezká. Bála jsem se, že mi to v teniskách s hladkou podrážkou bude klouzat, ale mají tam všude šikovné schody s kovovými výstupky, které zabraňovaly uklouznutí, takže jsem nespadla ani jednou! A kdo mě zná, je teď v šoku.

Svobodná jeskyně byla větší a musím říct, že byla i zajímavější. Sice tam nebyl led, ale protékala tam křišťálově čistá říčka. Taky se tam kousek cesty prochází úzkou chodbičkou plnou této vápencové výzdoby. Úzká je proto, že ji probourávali nějací milovníci tvrdé práce ručně čtyři roky. Tak jste skutečně vší té kráse na dosah ruky. Výstupky měly různou podobu nejen tvarem, ale také barvou. Některé vypadaly jako rozdrobený květák, jinde se po zemi válely takové vápencové „tyčinky“, jinde ze stropu viselo na milión „jehliček“. K vidění bylo tolik barev! Od čistě bílé přes odstíny žluté, šedé a hnědé až po vyloženě nádherně karamelovou či černou barvu. Bylo to úžasné.

Hora Chopok

Výstup nebo spíš výjezd na horu Chopok jsme zvládli hned zkraje týdne. Původně jsme chtěli cestu zdolat na kole, ale protože tam nevedla žádná řádná cyklostezka, rozhodli jsme se nakonec pro auto. Dole pod horou pak navazuje lanovka, nejdřív sedačková a pak kabinková. Po celou dobu se můžete kochat krásou přírody kolem sebe a na vrcholu i výhledem do kraje. Jak stoupáte, ubývá zeleň až z ní zbude jen mech nahoře na kamenném kopci. Musí to tu být super na lyže, taky je dole pořádné lyžařské středisko Jasná. Na kamenný kopec úplně nahoru jsme vyskákali jako srnky. Musíte jen dávat pozor, kam šlapete. A samozřejmě, nespadnout dolů. Chvíli jsme se tam, po vzoru všech ostatních, vesele fotili. Byla by škoda to neudělat, je to tam kouzelné. A pak jsme zase stejným způsobem hezky sjeli dolů a zašli si na oběd.

Jídlo

Protože jsem měla dovolenou a dovolená u nás znamená nové zážitky, aktivní relax a návštěva místních restaurací, navštěvovali jsme místní podnik Mustang. A protože jsme s sebou měli babičku, mohli jsme si většinou návštěvu restaurace vychutnat hezky v klidu. Kdo má malé děti tak ví, jaká je to vzácnost. Děti jsme samozřejmě i s babičkou vzali do restaurace taky, ale o tom později. Jídla tu vaří moc dobrá. A krásná na pohled.

A teď zpátky ke společné návštěvě restaurace. Já miluji sladké a tak jsem si říkala, že si objednám pořádné jídlo, tedy jelení guláš a pak se dojím něčím, co nechají děti. Mladší dcera dostala nádhernou palačinku, starší dcera šulánky s mákem (jsou to klasické bramborové šišky s mákem). Víte, jak to dopadlo?  Děti mi pomohly sníst guláš, který jim moc chutnal. Snědly asi tak třetinu, možná polovinu mojí porce a pak už jíst nechtěly. A já musela dojíst guláš, celou palačinku a dobré tři čtvrtiny šulánků. Protože jsem borec, tak jsem to do sebe nesoukala všechno. A protože si můj žaludek nemyslel, že jsem borec, tak jsem to musela trávit celý zbytek dne a večerní plánovaná vyjížďka na kole vzala bohužel za své. K tomu jsem po zbytek dne vypadala jako v sedmém měsíci a manžel se mi poškleboval. Ten den jsem se na sladké, a obecně na jídlo, už ani nepodívala.

Rozhodli jsme se, ze domů pojedeme přes noc. Nebylo to sice ideální, chvilku pršelo tak, že jsme museli jet krokem, děti se často budily, ale nakonec jsme to zvládli. Můj obdiv má můj manžel, který zvládl celou cestu odjet, aniž by usnul. Dovolená na Slovensku byla po všech stránkách skvělá. Jestli přemýšlíte, kam na dovolenou, doporučuji, zkuste Slovensko.

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej