Děti sedí u pohádky a já mám čas na datlování do klávesnice, tak jdeme na to.
Napadlo mě, že bych vám všem měla říct, proč tady nepřibývají obrázky. Kdepak, nepřestala jsem malovat, vlastně poslední dobou maluji denně. Jenže všechny obrázky, které nyní maluji, jsou plánované jako dárky. Nemohu tak ještě nedarované obrázky nijak zveřejňovat, abych třeba potencionálního obdarovaného nepřipravila o prvek radostného překvapení.
A teď z jiného soudku. Před pár dny jsem jela autem, potom, co jsem děti vysadila ve školce. Jedu, zpomaluji raději ještě pěkný kus před přechodem, a vtom mi tam skočí chlap. Dobře, neskočí, ale energicky vkročí. Naštěstí jsem v té chvíli byla řidič bdělý a předvídavý a po očku jsem ho asi musela vidět, protože jsem to zapíchla prakticky na místě. Ono to nebylo nic divokého, říkám, že už jsem pěknou chvíli zpomalovala, ale pán vstoupil do vozovky dost daleko od přechodu. Zato hned před autem. Jediné, čeho jsem byla schopná v té chvíli bylo, že jsem mu věnovala jeden ze svých nejvíc nevěřícných pohledů, jakého jsem byla schopná. Úplně vidím, jak si jde a přitom na mě kouká s takovým otupělým výrazem jako když mě přejede, je to fuk. Když ne, tak je to fuk taky. Že se do vozovky mimo přechod (a výjimky k tomu určené) nevchází, ví i malé dítě! Beztak si mě ten chlap vyhlédnul, protože přeci nevkročí před auto někomu, kdo by z auta vylezl a na místě mu za to dal tečku mezi oči, že jo. A proto mi nyní dovolte tečky, které symbolizují velmi sprosté nadávky na toho … ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Tak. Uf.
Jedeme dál. Dočetla jsem další Lovce Monster, tentokrát s podnázvem Invaze. Na recenzi nebudete dlouho čekat, to slibuji. Teď čtu knížku Prostor pro duši, kterou mi půjčila kamarádka. A pak mě čeká kniha Falešný plnovous vánočního dědečka. Čtení mě moc těší, jen si na něj musím hledat čas. Ale najde se, a to je hlavní!
Žádné komentáře