0
Ostatní Rodina

Dnešní vzpomínání

Nedávný výlet k babičce mě inspiroval k sepsání dalšího vzpomínkového článku.

Dojela jsem s dětmi k babičce, chvíli jsme se vyhřívaly doma u krbu a pak jsme vyrazily ven na procházku. Ten den bylo takové zvláštní počasí,  šedivo a pod mrakem, ale zároveň místy prosvítala modrá obloha a chvílemi vykouklo i sluníčko. Byla zima, ale vzduch byl hezky svěží a čerstvý, námraza pokrývala tu trochu trávy, co rostla ve stínu, popadaná jablka lemovala vyasfaltovanou cestičku. Šly jsme a povídaly si, protože s babičkou se povídá skvěle. Děti se překřikovaly, každý jsme se chtěly dostat ke slovu. S babičkou jsme šly, běhaly, poskakovaly, zastavily se u koníků, házely spadanými jablky na stromy a cvičily. Moje babička je fantastický člověk. V každém člověku dokáže vzbudit hravost, bez ohledu na věk.

Když jsem byla malá, trávila jsem s babičkou a dědou spoustu času. O prázdninách jsem u nich byla i se sourozenci, stávaly jsme v kuchyni ve frontě na jídlo, hrály si a povídali.

Měli jsme u nich vždycky skvělé prázdniny, babička fantasticky vaří i peče, vymýšlela nám s dědou pořád nějaký program a dělali jsme skopičiny. Ještě teď vidím za zavřenými víčky dědu, jak předvádí opici. A občas slyším svého tátu, jak se zašklebí nebo zachechtá a zní jako děda.

Pamatuju si, když ještě měli babička s dědou chatu v Černošicích, u které tekla říčka. Jak jsme počítali projíždějící auta, věšeli vlajku, cvičili a chodili na procházky. Z nějakého záhadného (velmi záhadného) důvodu mi v hlavě utkvěla vzpomínka na červenou plechovou dózu s bílými puntíky, která byla na sladkosti. Obvykle na Fidorky. O pár let později se dóza objevila u nás doma a byla plná ptačího zrní pro naše andulky a chatka v Černošicích se prodala.

Babička s dědou měli později domek s velikou zahradou. Čím jsem byla menší, tím mi ta zahrada přišla větší. Ještě pořád na ní stojí maličký domeček, kterému se říká Bobík. Bobík byl jako dětský domeček, rádi jsme si v něm hráli. Na zahradě stálo maličké autíčko Ravka, které babička s dědou měli moc rádi. Babička má doma stále autíčko – maličký model Ravky a já trnu hrůzou, kdy jej děti při hraní zničí. 😀

S mojí babičkou se strašně dobře povídá. Tak tomu bylo a stále je. Jednou jsme s ní, ještě jako děti, pořádali úplně úžasnou černou hodinku na půdě, s dvoupatrovou čokoládovou bonboniérou (takové věci si pamatuju! 😀 ) a osvětlením ze svíček. Do dneška je moje babička oblíbená vrba, báječně se s ní povídá a člověk jí může všechno říct. Navíc mám ráda její názory i to, s jakým nadhledem se umí na vše podívat.

A mám i další vzpomínku, o kterou se tady s vámi podělím. S babičkou jsme nejednou vzpomínaly, jak jsme chodily hrát do garáže ping-pong, když jsem u nich jako malá trávila prázdniny. Nebyl to ale obyčejný ping-pong, to byl světový pohár, největší utkání všech dob. Dělaly jsme pózy pro fotografy, rozdávaly autogramy a předváděly rozhovory s novináři. Dělaly jsme to s takovou energií a s takovým gustem, jako bychom byly největší hvězdy. Bylo to velkolepé.

Můj děda míval modrý skútr. Byl to krásný stroj, sice to byla padesátka, ale jel až sedmdesát a strašně se mi líbil. Babička s dědou nás rozmazlovali a když děda viděl, jak se mi ten jeho skútr strašně líbí, rozhodl se, že mi ho dá. Měl ale podmínku – musela jsem udělat řidičák. Můj tatínek přidal ještě dvě podmínky – musím skútr postavit ze země na kola a musím se dostat na střední školu. Kupodivu se mi všechny podmínky podařilo splnit, a tak jsem se stala šťastným majitelem modrého skútr Peugeot, který mi pak několik let dělal samou radost. Vozil mě do školy a na výlety a jednou jsem s ním podnikla cestu po České republice, spolu s kamarádem Lukášem, který jen na svém Simsonu.  Byl to nezapomenutelný zážitek. Jednou z milých vzpomínek je i ta, jak nás přátelsky zdravili motorkáři na mnohem silnějších strojích, jako bychom patřili do klubu. Když jsem pak v devatenácti skútr prodávala, abych měla peníze na Zéland, bylo mi to líto. Před časem začal stejný skútr parkovat nedaleko místa, kde bydlíme. Vždy, když jdu kolem něj, vzpomenu si na dědu, který mi skútr dal. Děda mi nedal jen skútr, dal mi tisíce zážitků a frajerský vzhled, když jsem na střední s tím modrým prdítkem mohla jezdit. Sice to bylo prdítko, ale ostatní chodili pěšky, hahá!

Dědu ani skútr už nemám, ale jsem moc vděčná za to, že mám stále svoji báječnou babičku, kterou bych nevyměnila za nic na světě. Když se potřebuji vypovídat, když potřebuju poradit nebo prostě jen obejmout, je tu pro mě. Pořád ještě skvěle peče, má spoustu vzpomínek, při kterých se smíchy popadám za břicho a je tak chytrá a pracovitá, že je pro mě obrovskou inspirací. Díky moc babi 🙂

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej