Na chleba s taveným sýrem, nakrájeným na kostičky a ozdobeným cherry rajčátky (a ta jsou ještě na plátky) mi dcera řekla, jestli by nemohlo být nějaké normální jídlo. Třeba čokoláda. Ne, to teda nemohlo! Budeš jíst tuhle exotiku!!! Aby dcera oddálila nutnost se nasnídat, odešla do koupelny. Šla jsem si pro oblečení a vrátila se do kuchyně. ,,Já házela rajčátkama!” Chlubila se mi mladší dcera nadšeně. Po zemi, i na kuchyňských skříňkách byla rajčátka a jejich stopy. Každá s dcer snědla kostičku chleba a řekly, že už jíst nebudou. A teď mi řekněte, jak to, že jsem se ještě nezbláznila!
Dnes jsem zabránila dceři napíchnout kolemjdoucí puberťačku tupým svítícím mečem. Držela jsem dceru v náručí jednou rukou, zatímco mávala plastovým a tupým mečem nekoordinovaně kolem sebe. Díky vytrénovaným reflexům jsem druhou rukou úspěšně vykryla nečekaný výpad na dvě holky, co se bavily tak zaníceně, že útok tím svítícím klackem vůbec nečekaly. Byla to otázka vteřiny. Z holky vylétlo Ty vole! jak se lekla, ale díky mému včasnému zásahu nejen, že nebyla napíchnutá, meč se jí dokonce vůbec nedotkl. Ohromena vlastním zásahem jsem zbytek cesty strávila tichým rozjímáním nad tím, jak díky mě jsou puberťačky v bezpečí 🤺🤺🤺
Sehnala jsem stromek. Laskavý soused nám jej vynesl až do bytu. Teď už jen ozdobit.
Když už jsem si myslela, že mám všechno celkem na háku, chytla jsem rýmu. S neustálým smrkáním a kýcháním si užívám přípravu Vánoc a svému milovanému muži lezu na nervy. Napadá mě věta, co se tak ještě může stát? Ale nahlas to neřeknu, protože život nalézá nečekané způsoby, jak člověka překvapit.
Žádné komentáře