0
Ostatní

Nedělní povídání

Dcera nedávno slavila narozeniny.

Slavila je stylově – tři dny, skoro jako v pohádce. Ve skutečnosti to muselo být takhle, protože je nás všech strašně moc, do bytu bychom se nevešli, a tak se to muselo „nafázovat“. 🙂 První den slavila dcera s kamarádkami. Pro mě to byl zrovna den blbec, protože jsem nic nestíhala. Krátce po poledni mi volali mi ze školy, že mám vyzvednout starší dceru, protože má mokré boty a odpoledne chtějí jít s družinou na procházku. No prima. Skončila jsem s prací dřív a dojela pro dceru. Dobrých dvacet minut jsem mrzla venku, než dcera vykoukla ze dveří. Strčila jsem jí do ruky suché boty a ponožky a zahnala ji, aby se přezula v šatně, které je asi deset kroků od vchodových dveří. Přezout boty trvá kolik – dvě tři minutky? Čekala jsem asi čtvrt hodinky, když jsem znervózněla a poslala jednu okolo jdoucí učitelku dceru hledat. Přivedla mi dceru – nepřezutou. Málem mě trefilo. Když jsem zaúpěla Proč??? Prooooč???? Tak mi dcera vysvětlila, že ty mokré boty jsou už suché.

Nedařilo se mi hodnou chvilku nic říct, dotáhla jsem dceru do auta a jely jsme koupit pořádné zimní nepromokavé boty. Obchody byly díkybohu zrovna otevřené, takže jsem využila příležitosti a zašla jsem s dcerou pro oblečení, a pak i botky. Mezitím jsem zašla koupené oblečení dát do auta. Prošly jsme asi deset párů bot, když jsem začala hledat peněženku. Prošla jsem deset krabic a nic. Prošla jsem krám a nic. Ne, že by si někdo s tou mojí peněženkou kdo ví jak přilepšil, ale řešit v této době doklady? Polilo mě horko. Peněženku jsem naštěstí našla v autě. Pak jsme vystartovali pro druhou dceru do školky, do krámu pro jídlo a honem domů, než dorazí návštěva. Měla jsem na sobě super teplé vlněné šaty, teklo ze mě jako z hříšnice v kostele. Měla jsem toho dost. Sotva holky s dcerami otevřely dveře, držela jsem v ruce víno a usmívala se. Teď už bude klid, žádné honění se za botami, peněženkou a kdo ví čím vším. Víno bylo výborné, sladká Pálava a mé dospělé kamarádky mi s ní pomohly.

Další dny jsme slavily s rodinou. Moje babička při cestě z Prahy zapomněla v autě kufr s dárky a měla z toho chudák nervy. Nakonec vše ale dobře dopadlo, kufr jsme sehnaly. Babička měla obavy, jestli mě se sháněním kufru neobtěžuje. Napadlo mě, že bych musela být ten největší pokrytec na světě, kdyby mě to obtěžovalo. Sama jsem jako dítě zapomínala věci, a to dost často a všude možně. Žila jsem hodně ve „svém světě“, takže to, že jdu ze školy domů půl hodiny v bačkorách, mi prostě divný nepřišlo. Takže ne, to že babička nechala kufr v autobuse, pro mě nebylo nijak nepochopitelné a díky bohu ani obtížné (sehnali jsme ho díky pár telefonátům a jedné jízdy autem), ačkoli jsem málem odnesla cizí kufr, protože babičky modrý kufr byl nakonec fialový. 😀

Já měla nedávno svátek. Je zajímavé, že se v Čechách slaví svátek, ale v mnoha zemích nikoli. Ale je fakt, že se všemi těmi šílenými jmény, co v zahraničí vymýšlejí, by kalendář nejspíš vážil pár kilo. Připomíná mi to konec série Hry o trůny, kdy se v televizní verzi ukázalo, že celou dobu úžasná postava Daenerys Targaryen zešílela. Tou dobou už neslo její jméno nejedno dítě. Chudáci. Já chudák nebyla, protože jsem dostala plno parádních dárků a jednu nádhernou kytičku.

Od pondělí držíme s mužem dietu a cvičíme. Už mě nebavilo, jak se na mě všechno třese, jak můj pupek přešel z roztomilého špíčku do pupku starého opilce, jak se mi dělají varhánky na nečekaných místech. Abych potvrdila, že to není výmysl nějaké vyzábliny, která si „připadá děsně tlustá“, tak i moje milované příbuzenstvo, které na každé moje zoufání zarytě odpovídá Ale jdi ty, jsi štíhlounká připustilo, že mám trochu bříško. Trochu bříško je v překladu pořádný pupek. Takže, konec fňukání. Razím názor, že si nebudu hlídat váhu, dokud nebudu mít nad 80 kilo, takže ne, na váhu moc nestoupám a nehlídám, jestli jde číslo dolů nebo nahoru. Stačí mi, jaký pocit ze sebe mám, jak se mi funguje (jak se zadýchávám, co mě bolí), jak se mi obléká a zrcadlo. To je moje měření. A výsledky tohoto měření mě přinutily začít zase cvičit a omezit trochu ten šílený přísun sladkého, co jsem neustále měla. Nezříkám se cukrů a tuků úplně, kdepak. Vypiji si džus, dám si některé běžné věci, které trochu cukru obsahují, jím ovoce. Alespoň nebude má touha po sladkém tak strašně silná. Nedělám si ovocné knedlíky s cukrem ani dukátové buchtičky, obojí ale klidně udělám dětem, ty se mnou tahle omezení držet nemusí. Necpu se čokoládou, bonbóny ani Jesenkou. Příští víkend mám od téhle „diety“ pauzu, udělám s dětmi cukroví a užiji si cukroví rauš. Jen doufám, že se neutrhnu ze řetězu úplně a nebudu mít zase glykemický záchvat, jako když jsme se se sestrou vydaly vydaly loni po budějovických kavárnách.

Z cukroví letos plánuji nachystat vanilkové rohlíčky (ty miluji), perníčky (aby měly děti co zdobit) a úly (ty miluje můj muž). Aby toho nebylo málo, doplníme tyto druhy ještě cukrovím z Lidlu. Ale ani by to nebylo třeba, protože po letošním Mikuláši se u nás nachází obří taška plná sladkostí (a dvou malých balení sušených fíků a ořechů). Mít tuhle tašku mi kupodivu pomáhá proti chuti na sladké, což je zvláštní paradox, to uznávám. Čerta a Mikuláše jsme doma neměli, měly ho děti ve školce a ve škole jim prý zaškrabali na dveře. Večer, kdy Mikuláš chodí, jsme šli na procházku. Rodina na mě venku počkala, já zatím nachystala dcerám balíčky se sladkým, ořechy a pytle s mandarinkami a pomeranči na postele. Ve městě jsme potkali Mikuláše, děti mu řekly básničku a dostaly bonbón. Doma jsme pak nechali děti, aby našli poklady na posteli a jen jsme podotkli, že jsme holt Mikuláše doma prošvihli, ale aspoň, že byl ve městě. Mě tenhle systém vyhovuje. Možná pozveme Mikuláše a jeho společníky k nám domů, až budou děti starší. Když jsem byla malá já, čerti byli pro mě vážně děsivý, a to ještě nebyli žádní hnusní krampusáci. Tahle úchylárna z Německa, nebo odkud to k nám přišlo, to se mi nelíbí a vidět to nemusím, ještě že na Mikuláše chodí ti naši normální čertíci, z krampusáků by měly noční můry nejen děti, ale i rodiče. Fuj.

Teď máme pohodový víkend. Včera jsme byli v Horažďovicích v bazénu. Zpočátku tam bylo jen pár lidí, což bylo super, ke konci se to tam nahromadilo víc, ale myslím, že maximální kapacitu 70 lidí v době našeho odchodu nenaplnily. V bazénu jsme roušky mít nemuseli, díky bohu. Děti byly nadšené, manžel si dal pár bazénů, všichni jsme si zakroužily v proudu, sjeli tobogán a pak jsme si společně zašli do pizzérie. Nevím, jestli obměnily menu, ale neměly žádné těstoviny. Měli ale gnocchi, a ty byly moc dobré. Můj muž si dal pálivou pizzu a děti řízek s kaší, dohromady jsme si pak dali talíř plný kroket s tatarkou. Miluji krokety s tatarkou. Doma si je nedělám, takže v restauracích a stáncích jdu po nich. 😀 A jo, vím, že to nezní dietně, ale musíte uznat, že pořád to není tabulka Milky. 🙂 Děti usnuly ještě v autě, zapomněla jsem, jak umí být řádění v bazénu vyčerpávající. Jsem moc ráda, že jsme v bazénu byli, už se zase mluví o zpřísňování, a my v bazénu nebyly tak dlouho, až mi to začínalo být líto. Po zbytek víkendu hodlám mít pohodičku a klídek, projdu se s dětmi venku, uvařím, vyperu prádlo a utřu prach, možná si budu číst, malovat na tabletu a s akvarelem, možná vytáhnu i psí portrét, který si maluju pro radost. Nedávno jsem dodělala poslední psí portrét na přání v tomto roce, krásnou bílou fenku, v příštím článku ukážu fotky. 🙂 Mějte se krásně a užijte si pohodový zbytek víkendu! Jo a nezapomeňte zapálit další svíčku na adventním věnci 😉

 

 

Také by se vám mohlo líbit...

Žádné komentáře

    Přidat komentář

    Sdílet na Pinterestu

    Sdílej